Jedna fotografie na konci a odkazy na další fotografie přidány 23. 1. 2000. Odkazy jsou zvýrazněny a pospojovány ikonou kamery:

Grand Rapids   Churchill   Kánoí po řece   Zvěř a hmyz   Trapéři   Vlak   Návrat do Winnipegu   Zkondenzované fotografie

Jsou to právě dva týdny, co jsem se vrátil z desetidenního výletu do severní poloviny Manitoby. Vyrazili jsme tam s Evou a Zuzanou tak trochu po stopách časné manitobské (moderní, evropskými přistěhovalci psané) historie a pokud to šlo, co nejdříve po letním slunovratu, abychom si konečně trochu užili severských bílých nocí. Z Winnipegu jsme nejprve jeli autem necelých 800 km do města Thompson po silnici č. 6 vedoucí přímo na sever mezi velkým jezerem Winnipeg na východě a řadou menších jezer (z nichž tři - Manitoba, Winnipegosis a Cedrové jezero - mají také úctyhodné rozměry). Po asi 200 km na sever od Winnipegu se kolem silnice rozkládají už jen lesy, v nichž je jen občas možno zahlédnout nějakou vodní hladinu.

Asi v polovině cesty do Thompsonu leží osada Grand Rapids (pěkně izolovaná, na sever i na jih je to z Grand Rapids do sousedních osad stejných 175 km). U ní se vyplatí zajet si od silnice č. 6 asi 2-3 km pod velkou přehradu vybudovanou na místě bývalých velkých peřejí (rapids) na posledním, jen několik kilometrů dlouhém, úseku řeky Saskatchewan (pramenící až v dalekých Skalistých horách) spojujícím Cedrové jezero (Cedar Lake) s jezerem Winnipeg. (O rozmístění oněch čtyř velkých jezer a měst Winnipeg, Thompson a Churchill dají dobrou představu tyto mapy Manitoby - řeka přitékající ze Saskatchewanu je Saskatchewan River, jezero zhruba ve tvaru písmene L na jejím konci je Cedrové jezero, tam kde se téměř dotýká jezera Winnipeg jsou Grand Rapids). Pod přehradou je tam totiž vždycky možno najít desítky až stovky pelikánů (přesněji řečeno, byl jsem tam zatím jen dvakrát, poprvé to bylo na začátku září, a pelikánů tam v obou případech bylo nespočetně) lovící ryby v mohutných vírech pod výtokem z turbín hydroelektrárny. Víry je tam dost dlouho vozí dokolečka na jednou místě, dokud je nakonec proud přece jen neodnese dál od elektrárny a tak je vždycky dost pelikánů i ve vzduchu opakovaně letících zpět k vírům. Donekonečna je tam tak možno zblízka pozorovat všechny fáze jejich trochu kolébavého letu. Trochu směšně působí přistávání, při němž vystrčí šikmo dopředu nohy s roztaženými blánami, na nichž dost dlouho klouzají po hladině jako malé hydroplány. S nimi tam loví i menší množství potáplic, které přistávají na hladině úplně stejně jako pelikáni. Že by to bylo společné všem vodním ptákům?
Několik fotografií pelikánů lovících pod přehradou.

V minulém století se v této oblasti ještě všechno dopravovalo po vodě a řeka Saskatchewan byla důležitou vodní tepnou. V peřejích Grand Rapids klesala z Cedrového jezera do jezera Winnipeg na krátké vzdálenosti o mnoho desítek metrů. Kolem peřejí vedla několik kilometrů dlouhá stezka, po níž bylo nutno přenášet náklad (a v dobách nejstarších i kánoe na jeho přepravu) a převádět cestující mezi parníky plavícími se po obou jezerech. Koncem minulého století byla na této stezce (portage) vybudována malá železnice, na níž koňmi tažené tramvaje přepravovaly náklad a cestující kolem peřejí. Dodnes je tam možno vidět kousíček zachovalého náspu této trati spolu s jednou rekonstruovanou nákladní tramvají. To je ale jediná památka na tuto kdysi rušnou dopravní tepnu, po níž se dnes nepohybuje ani noha díky mnohem rychlejším silnicím, letadlům a vlakům.
Záběry z okolí silnice č. 6

Grand Rapids   Churchill   Kánoí po řece   Zvěř a hmyz   Trapéři   Vlak   Návrat do Winnipegu   Zkondenzované fotografie

Z Thompsonu jsme se nejprve vydali vlakem do nejsevernějšího manitobského města Churchill, kde je přístav pro zaoceánské lodě umožňující nejrychlejší lodní spojení mezi středem amerického kontinentu a Evropou. Město leží při ústí Churchillovy řeky do Hudsonova zálivu (Hudson's Bay), součásti Severního ledového oceánu. Město a řeka dostaly jméno podle jednoho z guvernérů známé Hudson's Bay Company (HBC), která se na severu Kanady už po 300 let zabývá nákupem kožešin od Indiánů a jiných lovců a právě v oblasti dnešního Churchillu měla dlouho svoji centrálu pro západní Kanadu. Jednalo se o příslušníka stejné rodiny, jejímž členem později byl i slavný Winston Churchill. Nevýhodou Churchillu je to, že se tam lodi dostanou jen asi po dva měsíce v roce. V současné době led v Hudsonově zálivu teprve dorozmrzává a v Churchillu se chystají na první (z asi necelých 20) loď sezóny, která odtamtud poveze prérijní pšenici do Evropy.

První nákladní vlak se zrním pro tuto loď dorazil do Churchillu právě den před námi. Po cestě ho ale stihla nehoda - několik jeho vagónů vykolejilo asi 150 km od Thompsonu. Díky tomu byla trať pro náš vlak neprůjezdná. Kanadská společnost pro osobní dopravu Via Rail se nás cestující za to nejprve snažila trochu odškodnit neplánovanou večeří v jedné thompsonské restauraci. Po ní jsme s hodinovým zpožděním místo vlakem vyrazili šílenou rychlostí dvěma autobusy po dost špatných blátivých asi 250 km dlouhých lesních cestách do místa jménem Gillam na Nelsonově řece u jezera Stephen Lake, což je téměř nejsevernější bod, kam se dá v létě dojet ve východní Manitobě po silnici (na západě Manitoby vede lepší silnice až do města Lynn Lake, které je ještě o něco severněji). U Gillamu je také velká přehrada s hydroelektrárnou, po jejíž hrázi jsme řeku přejížděli. I ve slabém půlnočním slunci vypadala obrovsky. Kolem půlnoci jsme v Gillamu konečně přesedli do vlaku a v něm jsme mnohem pomalejším tempem pokračovali v jízdě do Thompsonu (zbývajících 300 km jsme jeli déle než sedm hodin), kam jsme dorazili v 8:15 ráno, což bylo diky vykolejení jen o pouhých 45 minut později, než jak sliboval jízdní řád. Za podmínek normálního provozu (když se nepřihodí žádné neštěstí), je totiž obvyklé zpoždění vlaků na této trati zřejmě dvojnásobné - celá hodina a půl, jak jsme si při zpáteční cestě a pak ještě jednou o týden později mohli sami ověřit. A jeden průvodčí nám potvrdil, že se jim skutečně nikdy nepodaří dodržet jízdní řád. A to na té trati jezdí osobní vlak tam jen třikrát týdně. Při cestě zpátky, kterou jsme absolvovali další noc (odjezd z Churchillu ve 22 hod večer týž den, kdy jsme tam ráno dorazili), už byla trať opět průjezdná a tak jsme druhý den dopoledne mohli vidět v bažinách vedle trati několik nepěkně potrhaných obilních vagónů s hromadami pšenice z nich vyhřezlé. Když jsme se za další týden vrátili sem na jih, nikdo tu o tom vykolejení neslyšel ani slovo, asi se vůbec nedostalo do médií, z čehož plyne, že v tak velké a prázdné zemi jako je Kanada, se toho asi dost dá snadno ututlat.

Kolem Churchillu už je jen jednotvárná tundra, v níž se jen sem tam vyskytuje nějaký zakrslý strom. Pod ní je celkem blízko pod povrchem věčně zmrzlá půda. Přímo v Churchillu a jeho okolí vyčnívají na povrchu skály kanadského štítu. Musí si člověk na tu prázdnou krajinu chvíli zvykat. V Churchillu dnes žije jen asi 700 lidí a město bojuje o přežití podobně jako "moje" Pinawa. Bývalo to několikatisícové město postavené vedle vojenské základny tenkrát s nejdelší přistávací dráhou na světě, na níž bylo kdysi v době studené války umístěno asi 3000 amerických a kanadských vojáků. Všechny budovy na základně byly pospojované podzemními tunely. Dneska ze základny skoro nic nezbylo, její prostor byl podle zákona uveden zhruba do původního stavu. Kromě dvou budov zbyly jen přistávací dráhy, které slouží pro nouzová přistání velkých dopravních letadel létajících do Evropy polární cestou. Naposledy tam takové letadlo plné dam v šortkách odněkud z Kalifornie na počátku studené polární zimy nouzově přistálo asi před třemi lety. Jeho cestující tam museli zůstat asi dva dny, po té co je po jednou spouštěli do sněhu na zemi. Pak je museli dost dlouho rozmrazovat a město dodnes s radostí vzpomíná na to, kolik na tom jediném nouzovém přistání vydělalo a jistě by se nezlobilo, kdyby se to zase někdy opakovalo.

Jeden velký hangár bývalé základny byl přestavěn na novou budovu civilního letiště a jedna velká plechová kůlna na vězení pro lední mědvědy, kteří se nenechají snadno odehnat do tundry a opakovaně se vracejí do města a obtěžují jeho obyvatele a turisty (lední medvědi jsou masožraví a každé jejich těsné setkání s neozbrojeným člověkem končí téměř bez vyjímky smrtí toho člověka). Ve vězení pobudou 30 dní v naprosté tmě bez jídla (v létě stejně lední medvědi obvykle vůbec nejí), jen vodu občas dostanou. Pak je vrtulník dopraví co nejdále od města. Každý lední medvěd, který byl z jakýchkoliv důvodů uspán, dostane kus plastiku s číslem do ucha (je možno číst z dálky, ale může se utrhnout) a totéž číslo vytetované do rtu, které mu zůstane zaručeně navždy, takže o každém medvědovi recidivistovi je snadno na příslušném úřadu možno vést evidenci. Vypravují si tam o medvědici, která vychovala několik generací medvíďat k vyživování se na churchilské skládce odpadků. Ať ji odvezli jakkoliv daleko, vždy se po nějaké době vrátila na skládku s novou várkou medvíďat. Takže nakonec za trest skončila v zoologické zahradě někde v teplé Arizoně.

Kolem 10. července, kdy jsme byli v Churchillu, byl okraj zamrzlého oceánu už skoro 200 km od pobřeží. Přesto se z toho ledu stále ještě na pevninu vracejí lední medvědi, kteří musí těch 200 km uplavat v jednom kuse, pokud jde o medvědice, často s jedním nebo dvěma mláďaty vezoucími se na jejím hřbetu. Občas přistanou na pláži přímo v městě. Po takové plavbě ovšem na místě přistání hodně dlouho leží bez hnutí s hodně vyplazeným jazykem než nebudou dost sil na to, aby byli nebezpeční. V Churchillu je stálá služba, která pozoruje moře a okolí města a včas vydává varování pokud se nějací lední medvědi vyskytují nablízku.

Léto přežívají lední medvědi na pevnině, hlavně se často chladí v moři. Jedí něco, jen když jim to téměř samo vleze do huby, protože v létě by se při větší námaze (lovu) prý snadno nebezpečně přehřáli. Jejich kožešina s dutými chlupy je totiž jedním z nejlepších tepelně izolujících materiálů. Když Hudsonův záliv koncem září zase začíná zamrzat až k pobřeží, shlukují se medvědi na pobřeží právě v těsném okolí Churchillu, aby mohli, jakmile bude led dost silný, vyrazit na led na zimní lov tuleňů, při němž si musí vytvořit dostatečnou zásobu tuku na přežití příštího léta. V té době právě Churchill prožívá hlavní turistickou sezónu, kdy se tam sjíždějí turisté z celého světa pozorovat čekající medvědy. K tomu jsou turisté voženi po okolní tundře ve vozidlech s obrovskými koly s kabinami vysoko nad zemí. Některá z nich jsou zařízena i jako hotely na kolech, v nichž je možno mezi ledními medvědy strávit i několik dní. Těhotné medvědice zůstávají na pevnině až do prosince, kdy v doupatech ze sněhu přivedou na svět novou generaci, s níž se pak teprve vydávají na led zálivu. Jsou tedy bez jídla téměř půl roku a to právě v době, kdy ze svých tukových zásob musí živit i svá vyvíjející se mláďata.

V den kdy jsme byli v Churchillu se tam bohužel (bohudík?) žádný lední medvěd nepotuloval. Jen v předchozím týdnu jich přišlo do města celkem sedm a za týden po nás další. Takže jsme si po absolvování polodenní túry autobusem po všem, co je v Churchillu jen trochu zajímavé, mohli pozdě odpoledne vydat s pocitem bezpečí pešky zpět k ústí řeky Churchill a trochu se v ní vykoupat jen asi 20 metrů od místa, kde se nejblíže k nám vynořil hřbet velryby, kterých se tam kolem ústí řeky vyskytovaly desítky (vesměs byly dost malé, jen několik metrů dlouhé a moc toho z nich zase vidět nebylo). Voda byla hodně studená a dost slaná i několik set metrů od ústí, zřejmě díky přílivu. Celý den bylo dost vedro, alespoň 25°C, během našeho koupání a pozorování velryb se obloha nějak rychle zatáhla a než jsme se stačili vrátit to města, důkladně jsme promokli.

Naproti města na druhé straně řeky na poloostrově vyčnívajícím do Hudsonova zálivu stojí stará zrekonstruovaná kamenná pevnost Prince waleského (Fort Prince of Wales), jejímž úkolem bylo chránit sklady a jiná zařízení Hudson's Bay Company před nájezdy Francouzů, jimž však v r. 1782 alespoň na chvíli padla do rukou samotná pevnost.

V současném období je v Churchillu hlavním, a přitom ne zcela postačujícím, zdrojem příjmů turistický ruch a zdá se, že tam nejsou nijak moc nadšeni turisty, kteří nejsou ochotni neustále utrácet stovky dolarů. Železnici vedoucí do města a i překladiště obilí v přístavu koupila nedávno od kanadské vlády soukromá americká společnost a pomalu překladiště opravuje. V městě sní o tom, že si najmou velké ruské ledoborce, které teď zrovna prý nemají co dělat, a s jejich pomocí udělají z Churchillu celoroční přístav. Velikou neznámou ovšem je, jestli se jim podaří přesvědčit vývozce obilí a jiného zboží, aby ho naplno využívali zatím alespoň v létě. Na jih od města je malý kosmodrom, z něhož byly před mnoha léty vypouštěny meteorologické rakety a prováděn výzkum polární záře. Nedávno se velká naděje vkládala do toho, že by ho bylo možno znovu, tentokrát se ziskem, využívat a to hlavně na vypouštění komunikačních družic s cirkumpolární dráhou. Opět se v té souvislosti mluvilo o spolupráci s Ruskem. Před více než rokem byly dokončeny znovuzprovoznění a modernizace jedné z odpalovacích ramp kosmodromu. Zatím se ale nenašel jediný zákazník, který by odtamtud chtěl odpálit nějakou raketu.

Několik záběrů z Churchillu a okolí.

Grand Rapids   Churchill   Kánoí po řece   Zvěř a hmyz   Trapéři   Vlak   Návrat do Winnipegu   Zkondenzované fotografie

Po návratu do Thompsonu jsme se přesunuli asi 200 km na západ k jezeru Wekusko ("wekusko" znamená v krýštině sladkou trávu nebo bylinu) na řece Grass River (Travnatá řeka - její okraje jsou opravdu skoro všude hustě zarostlé nejrůznějšími vodními rostlinami), která od roku 1774 sloužila jako jedna z hlavních tras obchodu s kožešinami (a už celých 5000 let před tím se po ní přemísťovali ve svých kánoích z březové kůry Indiáni, od nichž první bílí obyvatelé severní Ameriky převzali soustavu obchodních tras podél vodních toků). Byla součástí systému řek, které spojovaly hlavní stan HBC v oblasti dnešního Churchillu (v York Factory kousek na jih od Churchillu při ústí Nelsonovy řeky) s obchodními stanicemi HBC v Manitobě a Saskatchewanu. Celková délka Grass River od jejího začátku u Cranberry Portage blízko saskatchewanských hranic až k jezeru Split Lake na východě, v němž se spojuje s Nelsonovou řekou, je 580 km. My jsem se z toho rozhodli urazit během necelých pěti dnů ve dvou kánoích asi 140 km od Wekusko Lake do Setting Lake. V jedné kánoi se vezly holky a v druhé já s veškerým naším vybavením a zásobami na přídi. Ubývající jídlo jsem postupně nahrazoval balvany, aby byla kánoe dostatečně řiditelná i v silném protivětru.

Díky již zmíněnému zpoždění vlaku z Churchillu jsme vyrazili na jezero Wekusko v neděli až v 17:30 odpoledne. Díky dlouhým letním severním dnům nám i tak ještě zbývalo mnoho hodin na pádlování. Normální viditelnost tam byla asi do 23 hodin v noci, kdy zcela zmizelo slunce na severozápadě. Obloha ale i pak zůstala u obzoru bílá (pokud ovšem nebyla zatažená mraky) a ta bílá záře se pomalu přesouvala na severovýchod až z ní zase někdy před třetí hodinou ranní začalo opět vycházet slunce. Takže když nebylo moc zamračeno, bylo docela dobře vidět celou noc.

Jezero Wekusko je dost zrádné, může se tam rychle měnit počasí a zvednout silný vítr. Nedoporučuje se přejíždět napříč, ale pěkně se držet blízko pobřeží nebo ostrovů, kterých je tam velký počet. Když jsme vyrazili, byla hladina klidná. Po dvou hodinách pádlování se začaly objevovat bouřkové mraky a najednou se během několika minut zvedl silný vítr, který vytvářel bílé čepičky vln. Byli jsme moc rádi, když jsme bez nehody dopádlovali zbývajících asi 200 m k nejbližšímu ostrovu, na němž stály dvě chaty, jejichž obyvatelé nás tam nechali v závětří čekat, než se vítr trochu utiší. Byli jsme překvapení, že tam vedle chaty pěstovali krásné brambory a zeleninu. Na jižních svazích tam dlouhé letní dny snadno vykompenzují krátké léto. Asi za 3/4 hodiny byla v našem směru hladina opět bez velkých vln a tak jsme vyrazili na další cestu. Vlny nás později ale opět začaly obtěžovat a tak jsem vzdali původní plán objet ještě první den jezero až k výtoku naší Travnaté řeky, a přenocovali v mírném dešti na malinkatém ostrůvku blízko pobřeží.

Druhý den byla téměř modrá obloha a hodně teplo a veškeré zpoždění jsme více než 12hodinovým usilovným pádlováním dohonili a podle plánu přenocovali nad prvními vodopády. Ten den jsme urazili asi 40 km a přesvědčili se, že život kožešinových brigád (fur brigades - tak se říkalo posádkám velkých nákladních kánoí, které vozily zásoby do jednotlivých obchodních stanic HBC a na podzim se vracely zpět plné kožešin) v 18. a 19. stol nebyl vůbec lehký. Proudění vody v Grass River je totiž sotva znatelné (kromě řady vodopádů, které přivádějí člověka v úžas, kolik tam vlastně té vody teče). I nepříliš silný protivítr tam kánoi žene proti proudu, jakmile se přestane pádlovat. Takže je tam opravdu nutno pádlovat bez zastávky, pokud chcete někam dorazit. A je celkem jedno, jestli se jede po proudu nebo proti. Důležitější je směr větru. Při tom Grass River není nijak široká. Alespoň její nezarostlé hluboké centrální koryto není. Řeka ale většinou protéká bažinatými oblastmi, kde opravdu pevná zem je až stovky metrů vzdálená od centrálního koryta, na jehož obou stranách je hustý porost vodních rostlin (hlavně jakýchsi přesliček a divoké rýže). Takto vypadala řeka brzo po odjezdu z jezera Wekusko a pak zase poslední dva dny naší cesty. Po celou dobu bylo však u břehů nebo u okrajů nezarostlé centrální části řeky dost žlutých leknínů a dalších drobnějších vodních kvítků.

Kousek před těmi prvními vodopády jsme potkali poslední lidi, kteří se tam dopravili motorovým člunem. Další čtyři dny jsme nepotkali vůbec nikoho, až zase poslední den za posledními vodopády v místech kam se dalo dojet motorovým člunem od cíle naší cesty. Takže jsme se celou dobu pohybovali v civilizací téměř nedotčené přírodě, a museli se spoléhat jen na sebe a být si vědomi toho, že nemáme žádnou možnost přivolat jakoukoliv pomoc dokud odtamtud sami neodjedeme.

Třetí a čtvrtý den jsme strávili dost času přenášením kánoí a jejich obsahu kolem osmi vodopádů (8 až 29 stop, tj. 2,5 až 10 m vysokých) a dvojích peřejí. Dvoje další malé peřeje jsme bez nehody projeli. Naštěstí se přenášelo jen na celkem krátké vzdálenosti, obvykle kolem 100 metrů, jen stezka (portage) kolem prvního vodopádu byla skoro 400 m dlouhá, zato ale v dobrém stavu. Po tyto dva dny jsme většinou alespoň měli blízko pořádné břehy, tvořené žulovými skalami, relativně na dosah ruky. Lesy na nich byly smíšené, rostly v nich hlavně osiky a smrky. V osikových hájích byly viditelné četné stopy po hospodaření bobrů, jejichž hrady, někdy se nápadně tyčící až dva metry nad hladinou a zcela obklopené vodou, jindy nenápadně splývající s břehem, se často vyskytovaly jen několik málo stovek metrů od sebe. Často byly původní čistě osikové břehy v minulosti vykácené od bobrů již zcela zarostlé jen mladými smrky a teprve za nimi, několik desítek metrů od břehu, se bělala hradba štíhlých osikových kmenů vysoko nahoře zakončených zelenými korunami.

Třetí den nás přivítal silným krupobitím, které na chvilinku málem přikrylo zem kousíčky ledu. Později jsme ještě projeli dvěma dalšími bouřkami, kdy pršelo tak silně, že jsme museli vybírat z kánoí vodu. Naštěstí vždy když pršelo jsme měli všechno zabaleno. Bylo alespoň dost teplo, kolem 20°C, takže to byl vlastně ideální den na pádlování, kdy bylo možno nad řekou pozorovat nejrůznější formace mraků. Čtvrtý den byla opět obloha bez mráčku a teplota uvnitř kánoe (tj. na slunci) až 40°C. Chtěli jsme si toho sluníčka co nejvíce užít a málo se před ním chránili, což jsme odnesli mírným úpalem.

Představovali jsme si, že další, pátý den bude celkem odpočinkový, neboť jsme už všechny vodopády měli za sebou. Jenže to dopadlo trochu jinak. Celý den bylo důkladně zataženo a vytrvale pršelo. Bylo jen 15-18°C a občas nám bylo zima! Foukal totiž silný severní protivítr, který nás navíc velice zpomaloval. Řeka se tam zase rozlévala doširoka mezi přesličkami a nebylo by vůbec příjemné tam tlačit převrácené kánoe na daleký pevný břeh. Prostě voda nás ten den obklopovala ve velkém množství úplně na všech stranách. Vlny uprostřed řeky byly nepříjemně vysoké a tak jsme se doslova plížili těsně kolem okrajového přesličkového porostu, který vyčníval až metr nad hladinu a tak vytvářel určité závětří ve své bezprostřední blízkosti. Občas jsme se přece jen přiblížili ke skalnatému břehu a na jednom takovém místě jsme si pozdě odpoledne postavili malý přístřešek z plachty (stan jsme si nechávali suchý na noc), pod nímž jsme se zahřáli, najedli a při tom vaření se nad propanovým vařičem i trochu usušili.

Když jsem se vrátil do práce, zjistil jsme, že jeden kolega v té oblasti strávil dětství. Nedaleko od Wekusko Lake, v hornickém městečku Snow Lake. Většinu řek a jezer tam dobře znal a naši trasu projel s kamarády na kánoi hned několikrát. Jednou je právě v tomto úseku řeky také zastihl tak silný protivítr, že tam museli čekat celé dva dny, než se ztiší. My jsme ale měli na druhý den odpoledne koupené jízdenky opět do churchillského vlaku (jezdí jen jednou za dva dny!), který nás měl i s kánoemi dopravit zpět do blízkosti našeho východiska u Wekusko Lake. A tak jsme po tom pozdním obědě opět naplno pádlovali až do večera, kdy se nám řeka konečně pořádně otočila asi o 150 stupňů na jihovýchod a my jsme pak s větrem téměř v zádech už celkem snadno urazili posledních pár kilometrů až ke vtoku naší řeky do severního konce jezera Pakwa, což už bylo dost blízko oblasti, do níž jsem naplánoval poslední nocleh. Dál se nám už nechtělo a nakonec jsme ani ten stan stavět nemuseli, protože jsme tam našli starší, ale zachovalou a nezamčenou trapérskou chatu (trapper = lovec chytající kožešinová zvířata do pastí). Byla v ní fungující kamna se zásobou dřeva, stůl, židle, velká postel a velká pohovka. Byli jsme už pěkně unavení, dost mokří a prochladlí a ta chata se tam objevila jako dar z nebes, který nás zase postavil na nohy. Pořádně jsme v ní roztopili kamna a ráno jsme měli všechno krásně suché a byli jsme docela odpočatí na poslední polodenní "etapu".

Ten šestý den nám sice začal jen s 12°C, později teplota vylezla skoro ke dvacítce a v 5 hodin ráno přestalo pršet. Také jsme nejprve trochu bloudili v zálivech a mezi ostrovy severního konce jezera Pakwa (měli jsme dvě různé mapy, které nás jinak všude bezpečně naváděly, jen v tomto místě se dost navzájem lišily a ani jedna asi úplně neodpovídala skutečnosti - problém tam byl ve stanovení hranice mezi vodní hladinou a bažinami, které jezero a řeku obklopují) a než jsme našli kudy z něj vytéká naše Travnatá řeka, urazili jsme zbytečných asi 5 km (tak tohle hledání jsem původně chtěl mít za sebou ještě předchozí večer). Pak už jsme ale bez problémů rychle projeli opět obklopeni rozsáhlými porosty vodních rostlin dost dlouhým přímým úsekem řeky k poslednímu jezeru Setting Lake. Přitom jsme zase po dlouhé době potkali prvního člověka v motorovém člunu. Nebyl skoro žádný vítr a tak jsme se mohli pustit i napříč tímto jezerem (je hodně dlouhé, jeho objíždění by trvalo alespoň jeden den a při velkém větru by se na jeho návětrné straně stejně nedalo jen ani kolem břehu), což by den předtím v tom větru vůbec nebylo možné. Takže jsme nakonec měli štěstí (na tu trasu se doporučuje si naplánovat 5 až 7 dní) a brzo po poledni už jsme vylézali na břeh v kempingu ve Wabowden, celé tři hodiny před odjezdem vlaku (to jsme ještě netušili, že vůbec nebylo třeba spěchat, že vlak bude mít navíc zase tu již zmíněnou hodinu a půl zpoždění). Poslední den jsme tak asi za pět a půl hodiny (včetně skoro jedné hodiny bloudění) snadno urazili snad více než tři čtvrtě vzdálenosti, na kterou jsme den před tím ve větru potřebovali 11 nebo 12 hodin.

Grand Rapids   Churchill   Kánoí po řece   Zvěř a hmyz   Trapéři   Vlak   Návrat do Winnipegu   Zkondenzované fotografie

Na kánoi se člověk pohybuje dost potichu a tak jsme očekávali, že překvapíme dost jelenů, losů a medvědů, kteří se přijdou napít k řece. My jsme však za celé naše putování po řece neviděli jediné velké zvíře! Holky jen na chvilku zahlédly rysa, který pozoroval jejich kánoi z lesa. A já našel v blízkosti jednoho našeho tábořiště čerstvé stopy pravděpodobně losa a jeho mláděte. Zdá se tedy, že to v té oblasti lidé přehnali s lovem a velká zvířata tam přespříliš zdecimovali. Vyplývalo to i z dotazu místního člověka, který si tento závěr chtěl ověřit, když se nás ptal, zda jsme nějakou zvěr potkali.

Stejně tak příliš velký komerční rybolov v jezeře Wekusko má prý za následek, že už pět let je jezero téměř bez ryb. Před tím bylo považováno za jedno z 10 nejlepších míst pro rekreační rybolov v Kanadě. A teď tam není turisty na co nalákat. To by možná vysvětlovalo, proč Zuzana nechytla po cestě ani jednu rybu. Pravda ale je, že se moc nesnažila, nebylo na to moc času a hlad jsme ještě neměli. Na řece totiž občas ryby nad hladinu vyskakovaly. Jediné co jsme si po cestě našli v přírodě na přilepšenou byly pouhé dvě houby a dost lesních jahod, nějaké maliny a Saskatoon berries, které tam právě začínaly dozrávat.

Všude jsme alespoň viděli četné stopy činnosti bobrů, kteří tam však byli velice plaší a tak jsme jich při plavání za celou dobu přistihli jen pět. Další s typickým hlasitým plácnutím ocasem mizeli pod hladinou před tím, než jsme si jich stačili všimnout a už se po dobu naší přítomnosti nikdy znovu neobjevili.

A ptáků bylo hodně. Na jezeře Wekusko to byli hlavně pelikáni. Nad lesem často kroužili dravci. Na řece, hlavně k večeru, jsme potkávali početné rodinky různých druhů kachen. Nejzajímavější bylo pozorovat instinktivní chování kachních matek, které když zaregistrovaly naši přítomnost, začaly předstírat zranění a za velkého křiku a plácaní křídly do vody zdánlivě nemohoucně a klikatě před námi prchaly jedním směrem, zatímco jejich kachňata mizela do rákosí někde úplně jinde. Když nás tak "odlákaly" dost daleko (až několik set metrů), bez problému vzlétly do vzduchu a vysokým obloukem nad lesem se vrátily zpět ke své rodince. Člověka na lovu by takto těžko mohly oklamat - já alespoň vždycky věděl, kde jsou jejich kachňata, ale na některá blbější zvířata to musí fungovat, jinak by se u nich takové chování nevyvinulo. Takové divadlo nám kačeny zopakovaly několikrát každý večer.

Největším problémem na severu Kanady v tuto dobu jsou komáři a hlavně jen několik milimetrů malinkaté krvežíznivé černé mušky (black flies), které za chvíli dokážou pokrýt obnažené části lidského těla jednou krvavou kruhovou svědivou podlitinkou vedle druhé. Kdyby se člověk nebránil, snad by z něj za chvíli byly schopné vysát všechnu krev. Komáři a černé mušky se pěkně doplňují. Komáři operují ve stínu a při soumraku a svítání. Černé mušky ve dne na slunci. Naštěstí na kánoi uprostřed řeky byl od nich pokoj. Stačilo jen vyhubit těch pár komarů, kteří si do kánoe nastoupili spolu se mnou a pak už se mohl člověk opalovat třeba úplně nahý. Jen když bylo moc vedro, obletovalo kolem pár ovádů, ti ale štípnou málokdy. Ale před každým vstupem do lesa bylo potřeba zakrýt nohy, ruce a často i obličej. Na obličej se tu prodává klobouk proti komárům zelené barvy, který má jemnou síťku od okraje střechy klobouku až pod krk, kde je zajištěna gumičkou. Při večerním táboření byl takový klobouk nezbytný. Trochu problémem jen je, jak se v něm inteligentně najíst, aby se pod něj s každým soustem nedostal i nějaký ten komár. Také se stane, že na síťku zapomenete a automaticky si dáváte lžíci s polévkou do úst skrz ní.

Nebýt těch komárů, mušek a ostatního hmyzu, občas se zdálo, že je tam nahoře v létě téměř perfektní ráj. K takovému závěru asi dospěla i posádka první evropské lodi, která přezimovala u dnešního Churchillu. Jednalo se o Dány, kteří se tam dostali ještě pár let před Angličany. V létě tam bylo všechno krásně zelené, den byl dlouhý, všude hojnost zvěře a ryb a tak se tam rozhodli přezimovat. Nějak je nenapadlo, že v zimě všechno může být úplně jinak. Ptáci na podzim odletěli na jih, zvěř také odtáhla do mírnějších končin, řeka a moře zamrzly, všechno pokryl sníh a skoro celá posádka lodi do ledna zemřela na kurděje. Ale i když se člověk na zimu dobře připraví, přežít bez psychické úhony půlroční téměř úplnou temnotu nemusí být snadné. Svědčí o tom nadprůměrná spotřeba alkoholu v těch končinách v zimě. Ale pokud si důchodci mohou dovolit strávit léto na chatě u jednoho z jezer na Travnaté řece a zimu ve svém druhém bytě někde v teplu Texasu (i takového jsme tam potkali), musí mít téměř ideální život.

Grand Rapids   Churchill   Kánoí po řece   Zvěř a hmyz   Trapéři   Vlak   Návrat do Winnipegu   Zkondenzované fotografie

V minulosti bylo chytání kožešinových zvířat do pastí kolem Travnaté řeky dost rozšířeno. Trapérských chat bylo podél řeky vidět více. Dnes už se asi tolik nepoužívají nebo slouží spíš k rekreaci. Jen kolem jedné malé, na pevný zámek dobře zavřené chaty se povalovalo nebo viselo na stromech několik starých zrezavělých pastí. Těsně vedle té chaty, v níž jsme poslední noc přespali, která byla již do značné míra postavena z dřevotřískových desek, stál starý rozpadající se srub plný rozbitého zařízení, vyhřezlých slamníků a odpadků. Také kolem obou budov byl pěkný nepořádek. Nebylo to poprvé, kdy jsme na naší trase takovou dvojici budov, kdy si majitel, nebo nejspíš jeho potomek, postavil vedle starého srubu novou chatu. Už před tím jsme jednu takovou dvojici ze zvědavosti prozkoumali. Byl tam prostor kolem obou budov hustě zarostlý už dost vysokými stromky, přestože v celkem dobře udržované nové chatě (s odemčeným visacím zámkem na dveřích) byl loňský kalendař a staré kapesní rádio se zbytky energie v bateriích. V tom hustem porostu jsem třeba našel prohnilé zbytky jakýchsi bud, staré smetiště plné rezatých plechovek a zkorodovaných baterií, velké kýble s jakýmsi mazivem (k čemu?) nebo zpuchřelou svinutou tlustou dlouhou hadici. Na průčelí rozpadajícího se srubu ještě visely muzeální sněžnice, zrezivělá pila a další staré nářadí. Uvnitř byla rozpadlá kamna a hrozný nepořádek. Prostě typický nepořádek kanadského venkova, kde většina lidí dělá jen to, z čeho je nějaký zisk a jen málokdy se namáhají udržovat pořádek a vytvářet si krásné prostředí kolem své farmy nebo jiného příbytku. Většina věcí (budovy, stroje) je ponechána svému osudu na místě kde zrovna dosloužily. Třeba i uprostřed lánu, kde se pak kolem takového vraku vytvoří oborávaný ostrůvek.

Grand Rapids   Churchill   Kánoí po řece   Zvěř a hmyz   Trapéři   Vlak   Návrat do Winnipegu   Zkondenzované fotografie

Když byla někdy ve 20. letech postavena železniční trať do Churchillu, vznikla podle ní řada stanic a osad obývaných původně hlavně zaměstnanci železnice. Od té doby význam železnice obzvláště pro osobní dopravy velice poklesl a mimo několika největších měst (městeček) jsou všechna nádraží na této trati bez perzonálu, nádražní budovy jsou zabedněny a zřejmě v dost žalostném stavu (včetně těch, které jsou stále v provozu v Thompsonu, Gillamu a Churchillu). Mnoho z těch osad dnes existuje pouze na mapě Manitoby jako místa s nulovým počtem obyvatel. V jízdním řádu Via Rail jsou ale stále vedeny jako zastávka na požádání. To je i případ stanice Wekusko, jež byla cílem našeho zpětného přesunu s kánoemi vlakem. Před 20 lety tam prý ještě stálo několik domů zaměstnanců železnice. Dnes po nich nezůstala ani stopa. Jen tam v lese u trati stojí malá kůlna s nápisem "Wekusko Railway Station". Když jsme po nastoupení ukázali naše jízdenky (objednané telefonicky někde v ústředí Via Rail v Ottawě a vyzvednuté na nádraží ve Winnipegu) průvodčímu, neměl tušení, že stanice Wekusko existuje a kde se nachází. Že prý to půjde vyšetřit. Asi za půl hodiny se vrátil s tím, že strojvůdce o nás a naších kánoích věděl dávno před tím, než jsme nastoupili a že ví, kde nám má zastavit. Takže alespoň počítačový systém registrace jízdenek jim funguje perfektně. Z mé strany to bylo jisté testovaní systému, protože na té trati vožení kánoí vlakem zřejmě není vůbec zvykem, každý z toho byl trochu překvapený. A zastávku Wekusko nejspíš nikdo už dávno nepoužil. Ale dalo se to všechno po telefónu objednat a tak jsem byl zvědavý, jak to dopadne. A až na to zpoždění to fungovalo perfektně.

Přestože mám ježdění vlakem rád, použili jsme ho v Kanadě teprve podruhé, protože je mnohem dražší než jízda autem. Poprvé to bylo před několika lety také při výletu k Hudsonovu zálivu, přesněji řečeno do osady Moosonee na pobřeží jeho nejjižnějšího výběžku, Jamesova zálivu v severním Ontáriu, kam také nevede žádná silnice. Vlak do Moosonee, který provozuje menší místní společnost, tenkrát zastavoval skoro u každé řeky a vysazoval u nich kanoisty s jejich kánoemi a ranci. Tak jsem teď zkoušel, jestli to půjde i u Via Rail v Manitobě.

Grand Rapids   Churchill   Kánoí po řece   Zvěř a hmyz   Trapéři   Vlak   Návrat do Winnipegu   Zkondenzované fotografie

Poslední dva dny našeho výletu jsme se pomalu, dost odpočinkovým tempem, vraceli do Winnipegu po západní straně Manitoby po silnici č. 10, kde se zemědělství provozuje mnohem severněji než mezi jezery ve středu Manitoby, ale jsou tam také nejvyšší manitobské "hory" (asi 600 m n.m.) a řada provinčních a jeden národní park. Po vrácení kánoí jsme se ale nejprve utábořili hned nedaleko jezera Wekusko, v místě, kde povrch země je tvořen jakousi popraskanou vápencovou (dolomitovou) deskou. V jejích trhlinách ale roste docela hustý smrkový les, který však v těch místech na desítkách kilometrů čtverečných právě před 10 lety shořel. Dnes už na jeho místě je svěže zelený porost malých smrčků, z nichž vyčuhuje strašidelný les původních opálených kmenů s černými bambulemi zbytků větví jen na samých vrcholech. Utábořili jsme se tam na okraji štěrkového lomu, kolem něhož v rozryté tenké povrchové vrstvě hlíny rostlo velké množství malin a obrovských lesních jahod, na nichž jsme se druhý den nejprve celé dopoledne pásli. Pak jsme ještě o kus dál v Grass River Provincial Park absolvovali pochod kolem krasového potoka vyvěrajícího z podzemí. Poslední nocleh byl v půlce cesty do Winnipegu v kempingu v Kachních horách (Duck Mountain Provincial Park). A poslední naše "vzdělávací" zastávka byla v ukrajinském areálu Selo Ukraina (Ukrajinská ves), kde je malý skanzen nejstarších budov prvních ukrajinských přistěhovalců do Kanady (které se dost podobají tomu, co jsme vloni viděli ve skanzenu v Užhorodu a vlastně ještě i v používaní v mnoha podkarpatských obcích), hrob neznámého ukrajinského vojína s krásně ve zlatě vyvedenými nápisy v ukrajinštině i angličtině, pamětní deska opět v obou jazycích popisující slavnostní otevření areálu s královskou účastí a hlavně samotný areál sloužící k pořádání velkých ukrajinských kulturních slavností, které tam právě probíhají tento (v Kanadě dlouhý) víkend. Před dvěma týdny si areál pronajali nějací zřejmě znovunarození křesťané nemající nic společného s Ukrajinci a stovky starých i mladých se jich tam posilovalo ve víře za zvuků pobožné rokenrolové hudby a četných stánků plných dobrého jídla.

Grand Rapids   Churchill   Kánoí po řece   Zvěř a hmyz   Trapéři   Vlak   Návrat do Winnipegu   Zkondenzované fotografie

Po celou dobu cesty na kánoi jsem také pilně fotografoval. Někdy jsem musel hodně manévrovat s kánoí ve větru, než jsem našel tu nejlepší polohu. Když jsem s tím byl hotov, mohly být holky třeba i půl kilometru přede mnou. Mě osobně ta námaha s hledáním nejlepšího pohledu z kánoe pomohla si zafixovat ty obrázky obzvláště dobře v paměti. Protože nakonec jsem bohužel zjistil, že film se ve foťáku nějak vysmekl a vůbec se nepřevíjel a všech asi 27 záběrů bylo naexponováno přes sebe na jediném poličku filmu (vlastně jen asi na 3/4 jediného polička, ta zbývající 1/4 ještě nebyla pokrytá citlivou vrstvou). Takže z toho vznikla tato "úsporná" fotografie: