První část tohoto vyprávění s mapou je zde. Skončil jsem v ní uprostřed Skalistých hor po jejichž nejvyšších hřebenech vede hranice mezi Albertou a Britskou Kolumbií. Skalisté hory jsou mimo jiné zajímavé tím, že tvoří rozhraní mezi zcela odlišnými kusy pevniny. Na východ od nich býval před milióny let břeh teplého moře, u něhož žili dinosauři, jejichž četné pozůstatky jsou tam, hlavně v Albertě, stále objevovány. Povrch prérií je totiž tvořen silnými vrstvami usazenin, které se kdysi vytvářely na dně onoho mělkého prehistorického moře. To co je dnes známo jako Britská Columbie leží na jiné kře zemské kůry, která před milióny let připutovala od západu a při její (nekonečně pomalé) srážce se zbytkem amerického kontinentu se vyvrásnila kanadská část Skalistých hor. Někdy začátkem tohoto týdne se právě objevila zpráva, že na základě srovnávání pozůstatků prehistorických škeblí v Britské Columbii a v Kalifornii došli odborníci k závěru, že tyto dvě oblasti kdysi dávno tvořily jeden celek. Dnešní Vancouverův ostrov se také pomalu přibližuje k pevnině a za mnoho dalších miliónů let by se s ní měl také spojit.

V pondělí ráno po onon výstupu na Illecillewaetský ledovec jsme se opět přesunuli o dalších pár desítek kilometrů dále na západ do Mount Revelstoke National Park, dalšího národního parku kolem hory Revelstoke, která se tyčí nad městem stejného jména. Tento park představuje celkem malý izolovaný ostrov více méně původní přírody uprostřed již vykáceného a i jinak průmyslově využívaného území. Nachází se na západních svazích Skalistých hor (stejně jako Glacier National Park v pohoří, které se nazývá Kolumbijské hory, které jsou od hlavního hřebenu Skalistých hor odděleny údolím řeky Columbia, která má zhruba tvar obrovské spirály a na konci svého toku u pobřeží Pacifiku tvoří hranici mezi státy Washingtonem a Oregonem), před nimiž se zastaví a vyprší skoro všechny mraky přicházející z Pacifiku. Prší tam tedy skoro stejně intenzivně jako v pásmu několika desítek kilometrů kolem pobřeží Pacifiku a obě tyto oblasti se vyznačují stejným typem dešťového pralesu, jehož původní zbytky - porost obrovských kanadských cedrů (téměř tak velkých jako slavné kalifornské sekvoje - redwoods) je možno v Mount Revelstoke parku vidět. Dále je tam možno pozorovat život v bažinách, které tvoří jen nepatrnou součást celého ekosystému, ale mají pro jeho rovnováhu velkou důležitost. A pak tamtudy prochází tok už poněkud zmohutnělé řeky Illecillewaet s mnoha krásnými zákoutími. Když jsme si tohle všechno prohlédli, tak jsme sundali z auta kola a vydali se na jízdu na vrchol hory Revelstoke, kam vede zdánlivě krátká - pouhých 26 km, ale stále prudce stoupající silnice zvaná Meadows in the Sky Parkway (Silnice k loukám v nebi). Začíná v nadmořské vyšce 498 m a končí asi 20 m pod vrcholem hory, která je vysoká 1936 m! Takže jsme ten výškový rozdíl 1420 m překonávali 3 až 4 hodiny. Louky nahoře byly opravdu pěkné, rozhled nadherný a cestou dolů jsme jen svištěli, jen bylo nutno skoro pořád brzdit, protože tam bylo spousta serpentin, které se nedaly projet rychleji než 30 km/hod.

Navečer jsme se opět vypravili na cestu a pozdě večer jsme dorazili do Okanaganu ve srdci jižní části Britské Kolumbie, což je oblast kolem asi 120 km dlouhého jezera Okanagan. V celá jižní polovině Britské Kolumbie byste marně hledali nějakou větší rovinu. I v jejím vnitrozemí (B.C. Interior) je jeden kopec vedle druhého, tyto kopce jsou ale mnohem nižší než Skalisté hory nebo pásmo hor u pobřeží Pacifiku. To je zřejmě důvod, proč tam spadne tak málo srážek. Těžké mraku z Pacifiku se nejprve zastaví o příbřežní pohoří, kde z nich vyprší o něco víc než polovina vody, která napájí příbřežní dešťový prales. Odlehčené mraky pak přelétnou příbřežní hory a nízké pahorky Okanaganu a opět se zastaví až o hlavní pásmo Skalistých hor, kde z nich vyprší zbytek vláhy. Oblast kolem Okanaganského jezera je velice suchá, snad ještě sušší než jižní Alberta. Břehy jezera jsou skoro všude velice strmé a už metr na hladinou jezera je země vyprahlá. V létě je tam horko a jezero a jeho pláže jsou oblíbeným cílem pro desetitisíce koupáníchtivých návštěvníků. Vody jezera jsou mnohem teplejší než studený Pacifik. Pokud se ovšem půda kolem jezera zavlažuje, dá se tam vytvořit ovocný ráj. Pěstují se tam jablka, broskve, meruňky, třešně, víno, melouny a spousty dalšího ovoce a zeleniny. Silnice podél jezera a v přilehlých oblastech lemují v sezóně desítky a snad i stovky velkých i malých stánku s čerstvým ovocem. Je také možno si přímo natrhat ovoce ze stromů. To je také hlavní dovůd proč přes tuto oblast rádi jezdíme, přestože to dnes zdaleka není nejpřímější a nejrychlejší cesta jak se dostat do Vancouveru. Vždycky se tam snažíme nakrmit čerstvými vitamíny na celý rok a pokud možno si ještě něco dovést domů. To čerstvé místní ovoce chutná tisíckrát lépe než navoskované nakonzervované ovoce dovážené do manitobských supermárketů z Kalifornie.

U jezera jsme se utábořili ve vesnici s příznačným názvem Peachland (Země broskví). Ráno jsme nejprve dost dlouho plavali v jezeře, voda byla příjemná. Hned naproti místu, kde má podle starých indiánských pověstí v hluboké vodě pod příkrým břehem sídlit místní příbuzná Lochnessky, hadovitá obluda jménem Ogopogo, která byla až do r. 1942 známa pod starým indiánským jménem N'ha-a-itk. Spousta lidí dodnes pevně věří v její existenci a stále se podnikají "vedecké" výpravy, které mají potvrdit její existenci. V každém případě je to velice dobrá reklama pro přilákání nových návštevníků! My jsme tam jako obvykle nic neviděli a ve vodě nic nepotkali. Pak jsme se teprve vydali pomalu na jih podél pobřeží jezera na prohlídku oněch stánků s ovocem, pomalu sjeli až na silnici č. 3, která se klikatí z Alberty podél amerických hranic přes stovky malých i velkých kopců a hor (a více na západ vede přes několik dalších menších ovocnářských oblastí) a po ní se pak vydali odpoledne do Vancouveru přes další vysoké hory v provinčním Manningově parku (kde jsou ještě hezčí a rozsáhlejší alpské louky než na vršku hory Revelstoke, na ně jsme už ale neměli čas, stejně to tam nejvíc kvete v červenci, kdy jsme tam tenhle snímek v r. 1990 pořídili).

Když nepočítám úzkou prašnou dřevorubeckou cestu (možná ale byla vyasfaltovaná od té doby kdy jsme po ní naposledy před 10 lety jeli), která vede přes indiánská území na severu od Vancouveru z Lillooet do Pembertonu, odkud se pak dá přes nové zimní lyžařské středisko Whistler přijet do Vancouveru od severu, tak všechny tři silnice (č.1, č. 3 a č. 5), které vedou z východu se nakonec sejdou ve měste Hope, asi 150 km na východ od Vancouveru, kde se spojí a pokračují jako č. 1 údolím mohutné Fraserovy řeky (také je ještě možno jet po staré uzší klikatější č. 7 na druhé straně řeky) až do Velkého Vancouveru, který se rozkládá kolem delty Fraserovy řeky. Údolí (kaňon) Fraserovy řeky je u Hopeu široké jen několik set metrů a je z obou stran sevřené vysokými horami. Jak se ale blížíte k Vancouveru, na jihu se toto údolí postupně stále více rychle rozšiřuje do šířky několika desítek kilometrů až hory na jihu zmizí do nedohledna a na jihu vévodí jen 3285 m vysoká hora Mt. Baker těsně za hranicemi ve státě Washington, jejíž špička je stále pokrytá sněhem a je často buď schovaná v mracích nebo z ní naopak nad mraky vykukuje jen špička - trochu se tak podobá japonské hoře Fudži pozorované z Tokia. Zato na severu se skoro pořád zdvíhají vysoké hory hned za řekou. Údolí kolem Fraserovy řeky mezi Hopem a Vancouverem se nazývá Lower Mainland (nižší pevnina), je to asi jediná rovina a nejspíš nejnižší místo v celé Britské Kolumbii. Má vlastní mikroklima mnohem teplejší a slunečnější než okolní hory, v zimě tam málokdy nrzne. Snad ještě příjemnějši teplé mikroklima je pak na desítkách malých ostrovů rozhozených mezi Vancouverovým ostrovem a pevninou, na nichž se s oblibou usazují umělci, bohatší penzisté, prostě kdokoliv, kdo má peníze nebo může pracovat doma a prodávat svoje výtvory někde úplně jinde, protože na těch ostrůvcích samozřejmě žádné pracovní příležitosti nenajdete. Tato oblast je oteplována teplým mořským proudem, který tam končí. Je tam většinou tepleji než v Seattlu a často i než v San Francisku. Občas jsme se tam brouzdali i o vánocích až po kolena v moři.

Vždycky když sjíždím po některé z těch tří silnic z vnitrozemských hor do nížiny u Hopeu a pak pokračuji směrem na Vancouver, tak už mám skoro stejně dobrý pocit jako když se vracím na navštěvu do Čech - pocit, že se vracím domů.

Velký Vancouver se skládá asi z 20 nezávislých měst a osad, jejichž jména jsou: Vancouver, Burnaby, New Westminster, Richmond, Delta, Surrey, Port Moody, Coquitlam, Port Coquitlam, North Vancouver, West Vancouver, Lions Bay, Belcarra, Anmore, White Rock, Langley, Maple Ridge a Pitt Meadows. Na ně souvisle navazují na východě další města rozkládající se podél Fraserovy řeky - Matsqui, Abbotsford, Chilliwack a Mission, o nichž si nejsem jist jestli se také ještě považují za součást Velkého Vancouveru. "Centrum" (downtown) vlastního Vancouveru je na vedlejším obrázku - leží na špičce Burrardova poloostrova (není to ostrov jak se vedle může zdát) na samém okraji Vancouveru. Za ním to tmavé na úplném konci poloostrova je Stanleyho park, který až do prvních desetiletí tohoto století býval vojenským prostorem a tak byl uchráněn zastavění, zachoval se tam téměř původní les a dnes je to oblíbené místo pro procházky, ježdění na kole, na kolečkových bruslích, atd. Voda za Stanleyho parkem (na severu) je Burrard Inlet, což je asi 20 km dlouhý fjord, za nímž je na úpatí hor vidět města North Vancouver a West Vancouver (Severní a Západní Vancouver). Po určitou část roku můžete ve Vancouveru ve stejný den lyžovat na vršcích hor nad městem a koupat se v Pacifiku (pokud nejste příliš zimomřiví, oceán tam nikdy nijak moc horký není). Vancouverův ostrov a místo, kde dnes leží Vancouver objevil asi před 200 lety kapitán George Vancouver. Už tenkrát se mu tam moc líbilo. Celé území velkého Vancouveru bylo porostlé dešťovým pralesem a dodnes je tam možno v parcích vidět obrovské až 150 let staré pařezy - pozůstatky stovky let starých cedrů, které měly průměr několik metrů. V tom lese bydlelo několik indiánských kmenů, jejichž malé reservace se dodnes nacházejí na území Velkého Vancouveru, často je to několik bloků ulic téměř plně integrovaných do města. Indiáni žjící v Britské Kolumbii dorazili do Ameriky z Asie přes Beringovu úžinu mezi posledními. Jedná se o velký počet většinou malých kmenů, z nichž skoro každý mluví jiným jazykem. Průměrný počet lidí mluvícím jedním jazykem je tam snad jen asi 300. Některé jazyky už byly zapomenuty. Ve Vancouveru se třeba nachází kmen, v němž už zbylo jen asi 10 lidí, kteří mluví svým původním jazykem.
Další informace o Vancouveru. Mapy Vancouveru. Mimochodem Vancouver není hlavním městem Britské Kolumbie. Je jím malá Victoria, město s britskou atmosférou na jižním konci Vancouverova ostrova. Vancouverův ostrov byl osídlen Evropany dřív než hornatá pevnina B.C. a byl samostatnou britskou kolonii. Když byla zřízena kolonie i na pevnině, stal se jejím hlavním městem New Westminster, což je dnes malá čtvrť Velkého Vancouveru. Později byly obě kolonie spojeny v jeden celek.

Do (Velkého) Vancouveru jsme dorazili večer. Další den jsme odpočívali, krmili se obrovskými kanadskými borůvkami, kterým se ve Vancouveru o okolí obzvláště dobře daří (rostou na keřích až 3 m vysokých a pěstují se na spoustě farem a ty vyšlechtěné byly ptáky zaneseny i zpět do volné přírody a například hustě zaplnily celý Přírodní park v Richmondu; vůbec na pobřeží Pacifiku se dobře daří mnoha dalším bobulím, včetně různých divokých exotických variací malin, borůvek a ostružin neznámých z Evropy) a vyřizovali návštěvy.

4. září jsme pak vyrazili na dvoudenní výlet na kolech. Brzo ráno jsme se nechali převézt z Horseshoe Bay ve West Vancouveru velkým trajektem B.C. Ferries přes Howe Sound (to je další veliký asi 40 km dlouhý fjord, který vede od Vancouveru přímo na sever; silnice vede jen po jeho východní straně, na západě od něj jsou vysoké hory, nedá se tedy objet) do Langdale na Sunshine Coast (Slunečném pobřeží). Hned za Langdale mezi námi (byli jsme zrovna daleko od sebe) přeběhl přes silnici krásný černý medvěd. To bylo snad jediné velké zvíře, které jsme tentokrát za celou cestu potkali (na pozorování zvěře je ve Skalistých horách nejlepší časné jaro, kdy všelijací jeleni a horské kozy a ovce sestupují k silnicím, kde ze štěrbin ve vozovce vylizují zbytky zimní posypové soli a podél silnic nacházejí první jarní trávu). Slunečné pobřeží se vyznačuje tím, že tam hodně prší, jako všude v příbřežním dešťovém pralese. Rozhodně kdykoliv jsme tam předtím byli, bylo vždy spíš zamračeno. I tentokrát se ranní modrá obloha dost brzo zatáhla a odpoledne jsme několikrát trochu zmokli. Je tam ale moc krásně i v dešti. Cesta vede po mořském pobřeží, kde jsou občas pláže tvořené hladkými většinou černými valounky, v moři je ke kamenům přisáto mnoho různobarevných mořských hvězdic a všechno je pokryto malými vápencovými kužely asi centimetr vysokými, což jsou skořápky nepohyblivých vzdálených příbuzných krabů, kteří se nazývají barnacles. Na pacifickém pobřeží je rozdíl mezi hladinou za přílivu a odlivu několiv metrů, takže za odlivu se dost velká část dna u pobřeží obnaží k podrobnému zkoumání. Protože tam jsou hned u pobřeží vysoké hory, cesta je pěkně kopcovitá málem jako ve Skalistých horách. Asi po 30 km prochází městečkem Sechelt, které je rovněž centrem stejnojmeného kmene Indiánů, kteří přešli jako jedni z prvních v Kanadě na úplnou samosprávu. Ve městě se nachází jejich krásné nové obchodní a kulturní středisko postavené v tradičním stylu dlouhých domů Indiánů z pacifického pobřeží (před nimiž se tyčily ty pověstné vysoké totemy).

Asi po 80 kilometrech cesty je nutno překonávat na trajektu další fjord zvaný Jarvis Inlet z Earls Cove do Saltery Bay. Tento fjord se ve vnitrozemí větví na všechny strany a jedna z jeho odboček prochází velice úzkým průlivem asi 4 km od osady Egmont do rozsáhlého Sechelt Inlet. Tento úzký průliv se nazývá Skookumchuck Narrows - Skookumchuck v secheltštině znamená něco jako rychlá či divoká slaná voda. V době mezi přílivem a odlivem je hladina voda ve Skookumchuck Narrows klidná a nevinná. Ale zhruba každých šest hodin se změní v dravou řeku když milióny krychlových metrů vody proudí při přílivu do objemného Sechelt Inlet a při odlivu zase odtékají zpět do moře. Při tom se tam vytváří na hladině schod, který při maximální výšce slapů je až 2 m vysoký a jeho směr se samozřejmě zhruba každých 12 hodin obrací. Kolem jsou obrovské víry, do kterých už bylo vtaženo beze stopy několik člunů, které se přes ten schod snažily rychle proletět. Ke Skookumchuck Narrows se nedá dojet ani na kole, je třeba ty 4 km ujít pěšky po (pra)lesní stezce. V Egmontu, kam jsme si odskočili z hlavní silnice podél pobřeží, protože bychom jinak museli více než dvě hodiny nečinně čekat na další loď, jsem si šel alespoň zaplavat do slané vody zálivu, moc dlouho jsem tam ale nevydržel, byla už moc studená. Jarvis Inlet a jeho okolí jsou velice malebné jak je vidět z těchto dvou snímků pořízených z horní paluby trajektu. A takhle to vypadalo na té nejnižší, kde se převážejí hlavně nákladní auta (osobní jsou i o jedno či dvě patra výše) těsně před přistáním, kdy vraty na přídi byla již otevřena.

Pozdě večer jsme po skoro 140 (se všemi zajížďkami) dost namáhavých kilometrech dorazili do několikatisícového města Powell River, většina jehož obyvatel pracuje v celulózce dřevorubecké firmy MacMillan Bloedel. Cestou jsme potkali mladou dívku z Nového Zélandu, která jela pomalu sama na kole opačným směrem a plánovala na trasu z Powell River do Vancouveru dva nebo tři dni. Takovému městu jako je Powell River se tady říká company town (město závislé na jediném zaměstnavateli). Vypadalo velice bohatě, ale obrázkem té mohutně dýmající celulózky se alespoň nikde na Internetu nikdo nechlubil (toto je můj vlastní snímek pořízený druhý den ráno z lodi). Nějak mi tam ale opticky ani nevadila, svou impozantností se tam do své velké zátoky na pozadí mohutných hor se svými oblaky bílého dýmu nebo snad páry, která se mísila s bílými přírodními oblaky nad horami, málem hodila. Ovšem, klasické postupy používané v kanadských celulózkách byly a většinou ještě jsou zdrojem dosti škodlivých emisí. V Powel River končí silnice, dál na sever se podle pobřeží Britské Kolumbia dá pokračovat jedině po moři.

V pátek ráno jsme se pak nalodili na první trajekt směřující na Vancouverův ostrov. Jako většina flotily BC Ferries to byla dost velká lod, která do svých útrob pojme pěkně velké stádo osobních i nákladních aut. Takhle to vypadalo na její nejhořejší palubě. Přeplavba na ostrov trvala něco málo přes hodinu. Vancouverův ostrov je dlouhý 520 km a nejvíc asi 150 km široký. Je na něm spousta hezkých míst, západní pobřeží je vystavené divokému příboji Pacifiku a je často několik desítek až set metrů do vnitrozemí zakryto mlhou a vodní tříští. Nachází se tam Pacific Rim National Park a na jih od něj asi 60 km dlouhá pobřežní turistická stezka, podle níž není naprosto žádná civilizace a jejíž průchod obvykle trvá asi šest dní. Na ostrově žije i velké množství spisovatelů a jiných umělců. Další informace o ostrově je možno najít tady:

Na ostrově jsme přistáli ve městě Comoxu blízko velkého města Courtenay. Po Vancouverově ostrově by bylo možno jezdit celé týdny, tolik času jsme ale ani tentokrát neměli. Jeli jsme jen 115 km na jih do Nanaima (kousek na sever od něhož je ta sporná torpedová zkušební střelnice) odkud jsme se večer vrátili zpět do Horseshoe Bay ve West Vancouveru (přeplavba trvala 1 hod 40 min, ty předchozí byly o něco kratší). Při ježdění po Vancouverově ostrově nas překvapilo jak tam za poslední léta zesílil dopravní ruch. Přestože jsme tam většinou jeli po nové silnici dálnicového typu, která nekopírovala nerovnosti terénu jako stará silnice na Slunečném pobřeží, bylo rozhodně mnohem příjemnější jezdit na kole po Slunečném pobřeží, které je navíc velice malebné. Na ostrově nás stále předjížděla velká nákladní auta, většina z nichž už byly tahače se dvěma přívěsy, které se svými mírně se vlnícími soupravami často projížděli jen asi ve vzdálenosti půl metru od nás. Občas mi to připadalo jako věčnost, než se kolem mě těch 10 či 12 náprav s velkými pneumatikami přehnalo. Často se mi stalo, že když jsem si už začal myslet, že to mám za sebou, přehnaly se kolem ještě další tři nápravy druhého přívěsu. Přesto zůstává Vancouverův ostrov i nadále oblíbeným cílem cyklistů. I když už bylo 5. září, potkávali jsme tam mnoho jiných cyklistů jezdících jednotlivě i ve skupinách.

Další den v sobotu odpoledne byl už zase nejvyšší čas se vrátit domů. Z Hopeu jsme jeli na východ tou nejrychlejší cestou, po nové (postavené asi před 10 lety) silnici Coquihalla (č. 5), což je jediná silnice v Kanadě, o níž je mi známo, že se na ní vybírá poplatek za její použití (v jediném místě zhruba v prostředku, je to silnice vedoucí přes hory pustinou, v níž nejsou žádné jiné cesty, není tedy žádná možnost tu jedinou výběrčí stanici objet). Z Kamloops jsme pak dále pokračovali přímo na sever po č. 5 do Jasperu. Je to silnice s malým provozem oblastí, kde se na 400 km nachází asi jen 11 většinou malinkatých osad. Výhodou je, že krajina je tam už jen málo zvlňená - směrem na sever přechází krajina do severských plání a později do tundry. I přejezd Skalistých hor u Jasperu je mnohem pozvolnější než u Banffu, přestože tam cesta nejprve vede kolem nejvyšší hory kanadských Skalistých hor (Mt. Robson, 3954 m). O nějakých 500 km dále na sever vede ještě jedna silnice východozápadním směrem, č. 97 z Dawson Creek do Prince George a na ní už se zbytky Skalistých hor projeví jen jako nevelký zlom v krajině, když sjíždíte z albertské náhorní plošiny (Alberta za Skalistými horami má průměrnou nadmořskou výšku kolem 1000 m) do nižší Britské Kolumbie.

V noci byla silná mlha a špatně se jelo, tak jsme si nakonec alepoň na pár hodin postavili stan. Druhý den jsme časně ráno projeli Skalisté hory u Jasperu, o několik hodin později Edmonton, hlavní město Alberty a snad nejsevernější velkoměsto Kanady (asi 750 tisíc obyvatel) a pak jsme pokračovali po yellowheadské silnici (č. 16) přes Sakatoon, druhé největší město Saskatchewanu až do Winnipegu, kam jsme dorazili v pondělí dopoledne někdy před 10 hodinou.

Pár set kilometrů za Edmontonem jsme si v neděli ještě na jedné malé farmě s obtížemi natrhali 4 litry jahod (tzv. U-pick farmy jsou zde velmi populární, U=you - americký pravopis, U-pick tedy znamená "natrháš si sám"; víc čestvější ovoce či zeleninu už dostat nemůžete než když si ji natrháte sami, můžete se přitom hned dosyta najíst a je to samozřejmě levnější než když kupujete natrhané ovoce). S obtížemi, protože většinu plodů byla ještě zelená a na trsech jahod bylo ještě více květů než plodů. Myslel jsem si, že to jsou jahody stáleplodící a tak jsem se ptal majitelky kolikátá úroda to je. Odpověděla, že teprve první, že u nich měli letos moc špatné počasí, že to jsou normální jahody, které měly být zralé už v červenci. Že když bude ještě pár hezkých dní, tak snad ještě stačí dozrát. To hezky ilustruje problémy severského zemědělství s krátkou vegetační sezónou, kdy často úroda nestačí dozrát a být sklizena před příchodem sněhu. Jinak tam měli nádhernou černozem, takže když se počasí vydaří, úroda je bohatá. U nás v jižní Manitobě byly jahody a všechno ostatní letos také poněkud zpožděné, ale jen asi o dva týdny.

Nakonec jsme tedy projeli všechna velká města západní Kanady, i když některá bez zastávky, autem jsme ujeli celkem 5300 km a na kolech dalších více než 500km.