30. dubna t.r. se vzpomínalo 25. výročí pádu Saigonu. S mírným zpožděním tímto upozorňuji na zajímavý pořad kanadského rádia zkoumající doposud málo známou a poněkud znepokujující roli Kanady v této válce.

Kanaďané se všeobecně pyšní svou rolí mírotvůrců a vietnamskou válku mají spojenou především s ochotou Kanady poskytnout útočiště všem americkým zběhům a odvedencům, kteří odmítli ve Vietnamu bojovat, a s oficiální snahou kanadské vlády hledat mírové řešení konfliktu.

Dnes zveřejněné dokumenty naznačují lživost této oficiální interpretace tehdejších událostí. Tak např. nositel Nobelovy ceny míru, tehdejší kanadský ministerský předseda Lester Pearson byl americkým presidentem Johnsonem informován o záměru masivně bombardovat Severní Vietnam už půl roku předem a tento záměr podpořil, pokud nebudou použity atomové bomby. Kanaďanům, z nichž mnozí se aktivně angažovali proti této válce, vláda tehdy tvrdila, že o ničem neví. Teprvé po více než roce se Pearson zmohl na mírný návrh pozastavit bombardování. I to Johnsona uvedlo v zuřivost. Kritikové tvrdí, že kdyby byl Pearson proti bombardování od začátku, mohly být zachráněny tisíce lidských životů. Koncem r. 1966 bylo už denně prováděno 400 náletů shazujících na Vietnam 825 tun bomb. Ročně bylo zabito 25 tisíc civilistů. A to byl teprve začátek.

Kritikové tvrdí, že kanadští diplomaté a vojenští poradci sbírali informace o cílích pro americké bombardování. A že překrucovali fakta ve svých zprávách pro Mezinárodní kontrolní komisi, což usnadňovalo Američanům ospravedlňování války.

Kanada byla hlavním dodavatelem zbraní pro americkou armádu ve Vietnamu. Od r. 1964 do r. 1973 prodaly kanadské firmy US armádě munici a další válečný materiál za 12,5 miliard dolarů. Bomby svrhávané z bombardérů B-52 na civilní cíle během kobercového bombardování Severního Vietnamu byly vyrobené z nejkvalitnějšího niklu ze Sudbury v Ontariu. Nezaměstnanost v Kanadě v polovině 60. let klesla na rekordně nízké 4%. Tehdejší kanadský blahobyt tak přímo souvisel s utrpením Vietnamců. Kanadská veřejnost o tom neměla tušení. Tehdejší kanadský ministr pro pracovní síly nyní na dotaz reportéra prohlásil: "Chtěl byste snad Vy sdělit 150 tisícům kanadských dělníků, že budou bez práce, protože zastavíme válečnou výrobu pro USA, která probíhá na základě smluv, které s nimi máme?" A i nový kanadský min. předseda Pierre Trudeau odmítal v červnu 1968 tvrzení, že je nemorální prodávat v době vietnamské války zbraně USA.

Dalším příkladem přímé role Kanady ve vietnamské válce je neslavně známý defoliant Agent Orange, který byl rozprašován nad velkou částí Vietnamu. Cílem bylo zbavit vegetaci listí, aby se nepřítel neměl kde skrývat. Malokterý Kanaďan tušil, že Agent Orange byl testován v Kanadě v Novém Brunšwiku a vyráběn v Elmiře v Ontariu. Byl vyvinut pro americkou armádu zesílením účinku pesticidu, tehdy bežně používaného v Kanadě, aniž dělníci podílející se na jeho výrobě přesně věděli k čemu je používán. Kdyby prý tehdejší američtí oponenti války měli tušení, kde se Agent Orange vyrábí. Kdyby o tom měli tušení kanadští občané (kolik má asi systém, v němž občané nemají tušení, v čem se jejich vláda angažuje, společného s opravdovou demokracií?).

Agent Orange obsahuje vysoce karcinogenní složky a ještě dnes se díky jeho pozůstatkům zřejmě rodí ve Vietnamu deformované děti. Pentagon poskytuje kompenzaci svým veteránům zasaženým ve Vietnamu postřikem Agentem Orange. Zatím však nechce ani slyšet o přiznání zodpovědnosti za postižené Vietnamce. Neměla by i Kanada přispět k jejich odškodnění?

Velice pozitivní roli sehrála Kanada alespoň po válce, kdy poskytla útočiště 130 tisícům vietnamským uprchlíkům ("lidem z člunů"), dnes už vesměs zcela integrovaným do kanadské společnosti. I když samotný odchod kanadských diplomatů v dubnu 1975 byl podroben kritice. V letadle, které je ze Saigonu evakuovalo, si vezli i velvyslanecké auto, ale nenašlo se v něm místo ani pro jediného vietnamského zaměstnance jejich velvyslanectví. Natož aby mohli nějak pomoci 15 tisícům Vietnamců, kterým krátce předtím vydali kanadská víza.

V poslední části seriálu je fotoreportáž z letošního prvního návratu po 22 letech do Vietnamu jednoho z prominentnějších uprchlíků. Jeho maminka pocházela z vietnamské císařské rodiny a otec byl profesorem historie v Saigonu. On sám sloužil jako voják v jihovietnamském presidentském paláci, za což po pádu Saigonu strávil tři roky ve vězení. Po propuštění se mu podařilo utéci do Kanady. Na poslední fotografii objímá a usmiřuje se se svým starým nemocným otcem, který stál za války na opačné straně fronty jako dvojí agent Severního Vietnamu.

Kanad'anka Nguyen Thi Lien popravena v Hanoi

18. 7. 2000

Na tento smutný případ, kterým Vietnam také "oslavil" 25. výročí vítězství nad Američany, jsem před týdnem zapomněl: Paní Nguyen Thi Lien (něco přes 40 let) byla jedním z těch 130 tisíc vietnamských uprchlíků, kteří získali kanadské občanství a začali v poslední době navštěvovat svou rodnou zemi. Asi před dvěma byla spolu se svou starou matkou při návratu domů do Kanady přistižena na hanojském letišti s dosti velkým množstvím heroinu schovaném v obrazech, o kterých tvrdily, že je slíbily za odměnu 100 dolarů doručit jakémusi Vietnamci z Toronta. Tvrdily, že o heroinu neměly ani tušení. Byly přesto odsouzeny k trestu smrti. Kanadská policie letos na jaře dodala důkazy, které nasvědčovaly, že obě ženy pravděpodobně mluvily pravdu. V Torontu na letišti byli totiž už dříve přestiženi jiní Vietnamci, kteří u sebe měli stejné obrazy s heroinem dopravované za malou odměnu pro stejnou osobu. Čekalo se, že vietnamské uřady obě ženy propustí. Místo toho byla paní Lien právě koncem dubna, v době kdy byla u příležitosti oslav vítězství udělena amnestie tisícům vietnamských věznů, včetně několika odsouzených za vraždy, proti všemu očekávání 22. 4. časně ráno vyvedena ze své cely a popravena zastřelením. Její matka je dosud ve vězení. Její manžel odjel do Hanoe, kde zatím neúspešně požaduje vydání jejího těla a propuštění své tchýně. Kanadský ministr zahraničí oficiálně proti popravě protestoval (viz zajímavý komentář kanadských menonitů o jeho nedůslednosti - účast na bombardování Kosova, nedostatečný protest proti popravě duševně nemocného Kanaďana před vánocemi v Texasu).

Koncem srpna bylo tělo popravené v tichosti předáno příbuzným do Toronta. Matka má být propuštěna začátkem září v rámci další velké amnestie.

----- Na závěr odkazy na dva zajímavé články osvětlující fascinující, ale tragickou historii Vietnamu: -----

- Dávná i nedávná historie Vietnamu z pohledu menšinových vietnamských katolíků
- Studenská práce o Ho Či Minovi a americké politice vůči Vietnamu (Monterey, Kalifornie)

Stojí za to se jimi prokousat. Ve veliké zkratce: Vietnamci bojovali za svou nezávislost skoro bez přestání více než 2000 let. Od r. 208 př.n.l. byli okupováni Číňany, kteří tuto novou provincii nazvali Nam Viet. Podařilo se jim je vyhnat teprve až v. r. 939 n.l. Pak ale následovalo ještě půltisíciletí válek a vnitřních sporů a Vietnam byl sjednocen pod jediným vládcem v současných hranicích až v r. 1802. Užívali si toho jen 70 let, než se stali pro změnu francouzskou kolonii. Ho Či Min byl v první řadě nacionalista a až pak komunista. Byl ochoten se spojit s kýmkoliv, když to vedlo k nezávislosti Vietnamu. Napsal za svůj život mnoho dopisů americkým presidentům. Na většinu nedostal žádnou odpověd. První presidentu Wilsonovi v r. 1918 se dožadoval aplikace Wilsonovy deklaraci o právu národů na seberurčení i na Vietnam (Wilsonovi nebyl nikdy doručen). V letech 1945-48 napsal presidentům USA celkem 8 dopisů, ani na jeden nedostal odpověd. Požadoval v nich uznání nezávislého Vietnamu, americkou podporu, považoval USA za dobrého přítele, protože ji tehdy považoval za demokratickou zemi bez územních nároků (na rozdíl od starých koloniálních mocností). Američtí politikové však nakonec raději dali přednost dobrým vztahům s Francií před uvedením v praxi principů, které slavnostně vyhlašovali. Ho Či Mina podezřívali z toho, že je loutkou Moskvy nebo Pekingu. To byl hlavní důvod vietnamské války. Pozdě pochopili, že je naprosto nezávislý a nemá v úmyslu se podrobit diktátu žádné velmoci. Jediný důvod pro válku tak přestal existoval, jenže pak nechtěli politikové veřejně připustit svůj omyl a v nesmyslené válce se jestě mnoho let pokračovalo ...

A Vietnamci rozptýlení válkou po světě se stále ještě shledávají (anglicky i vietnamsky).