Střední Evropa propadla živelnému historismu - novináři, publicisté, politici a další ochotníci se opět jednou zmocnili dějin jako útočné zbraně. Začali je účelově přehodnocovat a nacházet v nich argumenty k podpoře svých momentálních programů a zájmů. Přičiněním těchto amatérských vykladačů minulosti si mají středoevropské národy uvědomit, že cesta k civilizovanému soužití národů nevede od nynějšího - zajisté nedokonalého - stavu věcí postupem do budoucnosti, nýbrž oklikou přes minulost. V zájmu ovládnutí současnosti a budoucnosti prostřednictvím dějin dochází ovšem k takovému výkladu minulosti, který nemá nic společného s jejím vědeckým poznáním a kritickou interpretací. Účelovým výběrem jednotlivin, používáním polopravd i prokazatelných lží je obraz dějin deformován do té míry, že se v něm veřejnost jen stěží dokáže orientovat.

Za situace, kdy se diletantsky nekritický a svévolně zmanipulovaný výklad dějin stává příčinou mezistátních nedorozumění a předmětem politických jednání parlamentů, pokládáme za svou povinnost co nejstručněji formulovat několik vět o českých dějinách 20. století, o tématu, jež se v poslední době stalo předmětem zvláště intenzívního zkreslování a mediálního zneužívání. Jsme přesvědčeni, že poznávání dějin představuje otevřený proces, máme však zároveň zkušenost s tím, že utilitární překrucování a popírání poznatků o minulosti, prověřených v mezinárodní vědecké diskusi, se může stát jedním z nejúčinnějších nástrojů k rozeštvávání společnosti uvnitř jednotlivých zemí i národů navzájem. Svým vyjádřením chceme na toto nebezpečí upozornit a uvést několik orientačních bodů pro příští diskusi.

1. Střední Evropa představuje po etnické stránce mimořádně složitý prostor, v němž problémy soužití a konflikty etnik, národů a národnostních menšin trvaly po více než tisíciletí, a to až do migračních dramat v předvečer druhé světové války, v jejím průběhu a krátce po jejím skončení. Tak jako i v jiných částech světa, ani ve středoevropském regionu nikdy neexistovala etnicky a nacionálně vyvážená, "spravedlivá" a dlouhodobě rovnovážná situace. Po nejednou dramatických proměnách, jež nastávaly v průběhu dějin, proto nikdy nebylo možné s odstupem restituovat někdejší "ideální" stav. Jediné, co obyvatelům této části světa po každé z katastrof vždy znovu zbývalo, bylo hledání nové vratké rovnováhy soužití, porozumění a spolupráce.

2. Za stabilizační činitel v naší části kontinentu je ve zpětném - idealizovaném - pohledu často označována habsburská monarchie. Ve skutečnosti Rakousko-Uhersko nenabízelo ani zdaleka optimální řešení složitých středoevropských poměrů, nýbrž zůstávalo jen jedním z řady neúspěšných pokusů o mocenskou integraci tohoto prostoru. Česká politická reprezentace se od osmdesátých let 19. století soustavně snažila o vnitřní - federalizační - reformu monarchie, o zrovnoprávnění všech jejích národů. Toto úsilí, které v různých formách a přes opakované neúspěchy trvalo až do roku 1917, nedošlo však naplnění.

3. Rakousko-Uhersko se stalo (za intenzívní a cílevědomé podpory Německého císařství) prvým agresorem v první světové válce, za což nesou vinu především habsburská dynastie a mocenské elity jejích vládnoucích národů - rakouských Němců a Maďarů. Ani nezměrné válečné utrpení všech obyvatel monarchie nedovedlo její reprezentaci k nutným federativním reformám a k uzavření míru. Ve chvíli zhroucení vojenského úsilí Německa a Rakousko-Uherska se koncem roku 1918 na jejich troskách ustavily nástupnické národní státy a bývalým vládnoucím národům zůstala podstatně okleštěná území, zasažená traumatem porážky a revolučního rozvratu.

4. Československá republika vznikla a ustavila se jako výraz funkční české domácí státnosti, vůle, ochoty a schopnosti převzít zodpovědnost za válkou vyčerpanou zemi a její obyvatelstvo a zároveň jako důsledek rozsáhlé a úspěšné politické i vojenské zahraniční akce. Její mezinárodní uznání bylo výrazem spojenecké důvěry v českou způsobilost vytvořit a udržet v čase rozvratu a obecného chaosu v srdci Evropy stabilitu a demokracii. Německá menšina v českých zemích - jak později konstatovali její vlastní reprezentanti - k vlastní škodě zpočátku nepochopila rozměr porážky centrálních mocností ani efemérnost levicového revolučního opojení a nepostavila se na stranu vznikající republiky.

5. Československo zajisté nebylo státem dokonalým. Ve střední a východní Evropě však nejdůsledněji usilovalo o vybudování demokratického zřízení a vytvořilo unikátně vysoký standard pro státně podporované kulturní, společenské a politické uplatnění národnostních menšin. Němečtí občané republiky se stali plnoprávnými občany demokratického státu, jejich volení představitelé se od roku 1926 podíleli na vládě v tomto státě, a to daleko větší měrou, než se mohli Češi podílet na vládě v Rakousko-Uhersku.

6. Československo se ve třicátých letech stalo útočištěm mnoha německých demokratů či množství z rasových důvodů pronásledovaných osob, prchajících před nacismem. Většina příslušníků německé menšiny, mj. těžce zasažené světovou hospodářskou krizí, však v nacionálním socialismu sousedního státu nalezla svůj ideál. Loajalita Sudetských Němců vůči Československu radikálně poklesala - projevilo se to v parlamentních volbách roku 1935 a ještě drastičtěji v komunálních volbách roku 1938, kdy Henleinova, Hitlerovou Třetí říší financovaná a ovládaná Sudetoněmecká strana shromáždila na 88 % (1 279 000) všech německých hlasů. Na straně demokracie zůstali jen němečtí sociální demokraté. Ti také - spolu s těmi německými Čechoslováky, kteří byli nacisty prohlášeni za židy - nejhůře doplatili na mnichovský diktát a na odtržení československého pohraničí ve prospěch Třetí říše.

7. Nacisticky orientovaní Sudetští Němci (přes půl milionu z nich vstoupilo do NSDAP, čímž sudetoněmecká stranická organizovanost se 17 % veškeré populace zaujala s velkým odstupem nejvyšší pozici v celé říši) se aktivně podíleli na okupačním teroru v českých zemích. Jejich volení představitelé v součinnosti s říšskými nacisty připravili plán na úplnou likvidaci českého národa. Nacistické Německo, jehož se Sudetští Němci stali občany, zahájilo od roku 1939 projekt rozsáhlých nucených přesunů zahraničních německých menšin zpět do říše a návazně transferů a exterminace slovanských menšin z území, určených pro germánskou kolonizaci.

8. Nacistické Německo, které přes sliby z Mnichova okupovalo 15. března 1939 českomoravský zbytek okleštěného Československa, rozpoutalo druhou světovou válku a na ni vázané soustavné vyvražďování východoevropských národů. Stalo se tak hlavním viníkem největší tragédie lidských dějin, která stála životy 60 milionů lidí a vedla k nevídaně krutému holocaustu Židů a Romů i ke gigantickému nástupu genocidy dalších národů. Poražené a bezpodmínečně kapitulující Německo zaplatilo za tuto vinu ztrátou třetiny svého území, útěkem, vyhnáním a transferem 12 milionů lidí ze střední a východní Evropy do zmenšeného a rozděleného Německa a dočasným zánikem státní suverenity.

9. Hned po počátku druhé světové války se ve spojeneckých kruzích začalo prosazovat přesvědčení, že poválečná stabilizace kontinentu bude jednou možná pouze v případě, kdy ze střední a východní Evropy bude odstraněn fenomén menšin. V roce 1942 proto britská vláda přijala rozhodnutí o transferu (resp. vyhnání) německých menšin z osvobozených zemí. Roku 1943 se k tomuto názoru připojila vláda USA, Svobodní Francouzi a konečně i SSSR. Také československá a polská exilová vláda zastávaly tuto koncepci, od počátku války radikálně propagovanou též odbojovými skupinami ve vlasti i exilovými vojenskými jednotkami.

10. Porážka Německa se nikde v Evropě neobešla bez utrpení nevinných příslušníků německého národa. S politováníhodnými excesy je spjat rovněž tzv. divoký odsun Němců z Československa, při němž se projevily důsledky války, nacistického teroru a s ním spojeného extrémního rozkolísání právních a etických norem jednání také na české straně. Sudetští Němci byli (až na prokazatelné antifašisty a oběti nacistických perzekucí) podle - v té době v Evropě i Americe obecně sdíleného - principu kolektivní viny zbaveni československého občanství, většiny občanských práv i majetku.

11. Zhruba tři miliony Němců, vyhnaných a (od srpna 1945) odsunutých z českých zemí, tvořily čtvrtinu z celkového počtu vysídleného německého obyvatelstva. Transfer se stal nedílnou součástí demografických, politických a mezinárodně právních proměn poválečné Evropy a byl potvrzen postupimskou konferencí, stejně jako nové německé hranice na Odře a Nise nebo další územní změny ve střední a východní Evropě.

12. Konfiskace majetku nacistické říše i majetku německých menšin byla v celé Evropě přímým důsledkem válečných událostí a ekonomických ztrát nacisty okupovaných zemí. Rozhodla o tom v návaznosti na válečné spojenecké normy pařížská reparační konference, která též přiřkla Československu velké válečné reparace (z nich bylo zaplaceno jen několik promile určené ceny).

13. Dekrety prezidenta republiky, vydávané v době absence voleného parlamentu v exilu i v právě osvobozeném Československu, se po schválení provizorním Národním shromážděním staly řádnými zákony. Byly - podobně jako analogická opatření v jiných zemích vítězné protifašistické koalice - nástroji boje proti nacismu, poválečné denacifikace a obnovení demokratického právního řádu na území Československa. I když jsou po československém přijetí ústavní listiny práv a svobod od konce roku 1992 již neúčinné, patří k historii právního vývoje České republiky a Evropy v době, kdy začala překonávat důsledky nacistické agrese a druhé světové války.

14. Amnestie na násilné činy, spáchané v době boje proti nacismu a osvobozování Československa, přijatá roku 1946, se apriori nevztahovala na poválečné zločiny proti německé menšině v Československu. Po jejím vyhlášení bylo (do počátku roku 1948) vedeno na 40 soudních procesů proti pachatelům poválečných vražd.

15. Československo bylo obětí agrese ze strany nacistického Německa a jeho obyvatelstvo se stalo objektem selektovaného, ale masového exterminačního teroru, který vyvíjeli představitelé, příslušníci ozbrojených a represivních složek a další občané Třetí říše, včetně sudetských Němců a Rakušanů. Z nich byla - mj. v důsledku útěku, vyhnání a transferu německé menšiny z Československa - potrestána jen menší část. Nacisty bylo v Čechách a na Moravě zavražděno nebo v řadách československých vojenských jednotek padlo na 300 000 československých občanů všech jazyků a národností. Více než 200 000 Sudetských Němců padlo za Hitlerovo Německo, dalších více než 6000 spáchalo sebevraždu a 25-40 000 Sudetských Němců zahynulo v rámci vyhnání či transferu.

Dějiny střední Evropy ve 20. století byly z valné části zlé, ba kruté. Utrpení vyhnanců pokračovalo ještě nejméně deset let v nové německé vlasti, Československo připadlo v důsledku války do mocenské sféry Sovětského svazu a trpělo nesvobodou až do roku 1989. Na počátku 21. století lze všechny tyto skutečnosti a procesy uceleněji vysvětlit a se zřetelem k novým zkušenostem i nově posoudit. Nelze je však změnit. A to ani se zřetelem ke skutečnosti, že se evropský i světový pohled na takové jevy, jako je kolektivní vina nebo nucené migrace, v průběhu desetiletí diametrálně změnil.

Manipulace, usilující o záměnu pachatelů a obětí agrese je však v samé podstatě nerelevantní a populisticky účelová. Pokud by snad měla být prosazována nejen slovně, ale i politicko-mocensky, byla by pro stabilitu a klid v Evropě krajně nebezpečná. Občané České republiky, jejíž území se v rámci bývalého Československa stalo první obětí nacistické agrese, budou nepochybně znovu promýšlet cestu svou a svých předků 20. stoletím. Nemají však nejmenší důvod k tomu, aby přijímali jakoukoli kolektivní kriminalizaci a uvažovali o alternativách k jasně definovaným výsledkům druhé světové války.

Snaha o kritickou reflexi vlastní minulosti je v české historiografii zřetelná. Existuje značný počet analytických a vůči vlastní minulosti kritických prací českých historiků, které bohužel nejsou v české veřejnosti dostatečně známy a které zůstávají téměř neznámé ve veřejnosti zahraniční.

Občané České republiky by ve vztahu k vlastní minulosti neměli podléhat mýtizovaným představám o vlastní výjimečnosti v kladném, či v záporném smyslu. Ve dvou velkých konfliktech první poloviny 20. století se sice vlastním úsilím ocitli na vítězné straně, ale ve druhé polovině minulého věku nedokázali a nemohli této skutečnosti úspěšně využít k vlastnímu a obecnému prospěchu. Procházeli moderními evropskými dějinami se střídavými zisky a ztrátami, někdy i s nadměrnou ohebností, nikdy se však nezařadili mezi agresory, narušitele evropského míru či pachatele genocidy. Jako nevelké společenství s víceméně standardní strukturou a s jistými historickými zkušenostmi byli vždy a jsou i dnes skutečnou součástí Evropy.

Občané tohoto státu mají řadu dobrých důvodů, aby hleděli do budoucnosti se sebevědomím, které nepřijímá znásilňující manipulace vlastních dějin. Svobodné a kritické porozumění vlastní minulosti usnadňuje kroky do budoucna. A tato budoucnost se nutně bude naplňovat mezi ostatními evropskými národy, podobně kriticky a neinstrumentálně - pokud možno společně - zkoumajícími předpoklady dneška v hloubi minulosti.

V Praze, dne 7. dubna 2002

Za výbor Sdružení historiků České republiky:
Jaroslav Pánek a Jiří Pešek

Národnostní a náboženské menšiny v tisíciletých dějinách českých zemí

I. Úvodem

Mezinárodní diskuse o vztahu dějin a současnosti, tedy také o výuce dějepisu, by sotva mohla najít aktuálnější téma než problém vztahů mezi většinou a menšinami. Celosvětová aktuálnost tohoto tématu mimořádně vzrostla po rozpadu bipolárního uspořádání světa. Před našima očima se totiž zřetelně projevila rozpornost mezi globalizačními tendencemi v ekonomice a vyhrocováním politických rozdílů mezi některými státy při řešení regionálních problémů.

V evropském prostoru, který byl na počátku 90. let 20. století pokládán za předurčený k rychlé integraci, se právě v této době dovršil staletý proces utváření národních států (do tohoto kontextu patří i zdánlivý kontrast mezi sjednocením Německa a rozdělením Československa, Jugoslávie a Sovětského svazu). Napětí mezi většinovým etnikem a radikálními představiteli menšin se ostatně na sklonku 20. století projevilo i ve stabilizovaných státech západní Evropy (připomeňme jen severoirský, baskický a korsický problém). Navíc samotný začátek 21. století odhalil extrémní vyhrocení zájmů náboženských menšin, připravených vést válku proti západní civilizaci jak z center světového islámu, tak i za pomoci militantních představitelů muslimských menšin, žijících v hostitelských státech s nemuslimskou většinou. Nově se otevírající vějíř problémů a možných konfliktů postavil otazník nad platnost starších zobecňujících představ, že totiž kvalitu demokracie určuje plné uspokojení menšin. V této situaci se začaly stále silněji ozývat hlasy, že je třeba respektovat práva většiny, nikoli připustit vývoj, který by vedl k zastrašování a terorizování majority extrémní, k boji připravenou menšinou.

Území České republiky je z tohoto hlediska dosud poměrně klidným teritoriem. Zčásti je to dáno dominantním postavením absolutně převládající většiny, která je etnicky homogenní a tradičně nábožensky vlažná; zčásti též specifickým vývojem českých zemí, které byly v době druhé světové války a bezprostředně po jejím skončení zbaveny podstatné části etnických menšin. Přesto však ani Česká republika není v tomto ohledu bez vážných problémů, které jsou historicky zakotveny a zároveň jsou využívány k politické instrumentalizaci. Takovéto využití, v evropských státech zvláště časté v době zesílených vnitropolitických zápasů a předvolebních kampaní, má ovšem i svůj mezinárodní rozměr. Neboť menšina, která nepostrádá zázemí v zahraničí, se poměrně snadno stane předmětem rozporů mezi zainteresovanými státy. Naopak tam, kde není dostatečný politický zájem za hranicemi, nedochází k medializaci rozporných stanovisek a problémy menšiny se ocitají na periferii mezinárodně politického zájmu (o tom svědčí například současné postavení Lužických Srbů v Německu).

Uveďme si tedy pro ilustraci několik verbálních konfliktů, které se odehrávají v současnosti v České republice. Každý z nich určitým způsobem naznačuje část menšinové problematiky v jejích vnitřních i mezinárodně politických souvislostech.

II. Současné spory o menšiny a jejich tematizace

Bezpochyby nejvýbušnějším zdrojem aktuálních polemických zápasů a poté i komplikací v mezistátních vztazích se stalo retrospektivní hodnocení německé (sudetské) menšiny na území Československa, a to v již dosti vzdáleném období, následujícím bezprostředně po druhé světové válce. Tato polemika zaznamenala v uplynulých třinácti letech pozoruhodnou gradaci. Netýkala se zdaleka tolik dnešní německé menšiny v České republice, která čítá asi 50.000 osob (podle sčítání obyvatelstva roku 1991 to bylo 48.556 lidí). Hlavním předmětem sporu se staly přibližně tři miliony Němců, kteří žili v českých zemích před druhou světovou válkou a z nichž většina (po vysokých ztrátách na frontě a spontánním útěku části z nich před postupující Sovětskou armádou) byla v letech 1945-1947 nuceně vystěhována do Německa a zčásti do Rakouska.

Příslušníci sudetoněmecké menšiny si po usazení v nové vlasti vytvořili jednostrannou a krajně zjednodušenou představu o tom, že jsou nevinnou obětí českého (tehdy československého) násilí. Dlouho čekali na vhodnou příležitost, aby znovu uplatnili nárok na právní a majetkovou restituci někdejšího postavení v českých zemích. Taková příležitost nastala po pádu komunistického režimu v listopadu 1989. Zatímco zejména militantní představitelé Sudetoněmeckého krajanského sdružení (Sudetendeutsche Landsmannschaft) měli vypracovánu jasnou doktrínu a disponovali prostředky k její propagaci, česká strana nebyla na tento tlak připravena. Komunistická ideologie byla odvržena a nové pojetí státu se teprve postupně rodilo, a to navíc v chaotické situaci rozpadu Československa. Ani česká historiografie nebyla na počátku 90. let schopna zaujmout jasné a argumentačně propracované stanovisko. K němu se zásluhou Jana Křena, Václava Kurala, Roberta Kvačka, Jiřího Peška a dalších českých historiků a také v součinnosti s některými německými vědci (na předních místech stojí Detlef Brandes, Hans Lemberg a Volker Zimmermann) moderní a ideologicky osvobozená česká historiografie teprve postupně propracovávala.

Vznikla paradoxní situace. Na jedné straně se vztahy mezi sjednoceným Německem a Českou republikou dostaly na mezistátní úrovni na nebývale dobrou úroveň a také neformální mezilidské kontakty napomáhaly k oboustrannému překonávání nedůvěry. K tomu přispěli svou vstřícností rovněž někteří realisticky uvažující Němci, pocházející z Československa (sdružení například v Německo-české nadaci Brücke-Most). Na druhé straně však byla v českém prostředí zahájena bezprecedentní propagandistická kampaň, která měla přesvědčit Čechy, že nezbytným předpokladem pro jejich "návrat" do Evropy je zásadní přehodnocení vztahu k sudetským Němcům, a to ve smyslu přijetí sudetoněmeckého stanoviska.

Prostor pro tuto propagandistickou kampaň vytvořil postkomunistický chaos v českých sdělovacích prostředcích, privatizace denního tisku a postupné soustředění naprosté většiny pražských i regionálních deníků do rukou dvou německých tiskových koncernů. Tyto noviny sice nesledovaly jednostranné zájmy militantní sudetoněmecké propagandy, avšak otevřely prostor pro šíření jejích názorů více, než by to bylo možné v listech, které by zůstaly v českých rukou. Vzhledem k zájmovému napojení těchto novin na veřejnoprávní televizní vysílání se v 90. letech vytvořila mediálně vlivná skupina žurnalistů, kteří se s větší či menší otevřeností snažili vštěpovat české veřejnosti sudetoněmecký názor na vlastní dějiny jako jejich jedinou správnou interpretaci. Přestože tu byla v některých ohledech patrná rezidua nacistického pohledu na německo-české vztahy a na úlohu německé menšiny v první Československé republice, jednostranná propaganda vydávala tento pohled za jediné správné ("evropské") řešení vztahů mezi Čechy a někdejší německou menšinou.

Odehrál se pozoruhodný pokus o vytvoření nového českého autostereotypu, který by převzal podstatné rysy sudetoněmeckého heterostereotypu: odsun sudetských Němců byl kauzálně oddělen od druhé světové války a byl pojat jako projev české (popřípadě komunistické) xenofobie vůči německé menšině jakožto nevinnému obětnímu beránku; právní kontinuita českého (československého) státu byla zpochybněna a její nejvýznamnější představitel - československý prezident Edvard Beneš - byl prohlášen za "pachatele genocidy" a za stejného zločince jako Hitler a Stalin; české dějiny byly interpretovány jako řetěz nacionalistických projevů a jako výraz neschopnosti Čechů suverénně si vládnout. Vyústěním této neschopnosti zvládat státní záležitosti na evropské úrovni se měly stát právě tzv. Benešovy "genocidní" dekrety o vyhnání Němců a Maďarů z Československa, bez jejichž zrušení a odčinění Češi údajně nemohou být přijati do Evropské unie.

Snaha o prosazení tohoto stereotypu v České republice zřetelně ztroskotala a vládní elitou ani rozhodující většinou obyvatelstva nebyla přijata. Naopak se začaly ozývat stále častější hlasy, poukazující na příčinné propojení nacistických zločinů a odsunu (transferu) resp. vyhnání sudetských Němců; na konkrétní podíl sudetských Němců na rozpoutání druhé světové války; na transfer německých menšin z osvobozených států středovýchodní Evropy jako všeobecný způsob řešení válečné krize 30. a 40. let 20. století; a konečně také na mezinárodní stvrzení transferu spojeneckými mocnostmi, jež porazily nacistické Německo a zabránily tak skutečné hitlerovské genocidě evropských národů.

Přes všechny snahy Evropské komise (zejména komisaře Güntera Verheugena) zabránit internacionalizaci sporů o události vzdálené více než půlstoletí se otevřela nová fáze polemiky na mezistátní úrovni. Přispěly k tomu xenofobní populismus Jörga Haidera a jeho Svobodné strany Rakouska i snaha maďarského premiéra Viktora Orbána o profilaci vlastních národních zájmů, ale také nešťastné, krajně nediplomatické až provokativní vystupování českého premiéra Miloše Zemana. Od ledna 2002 se začaly formovat ve střední Evropě nesmiřitelné názorové bloky, které sice hovořily o dávném osudu německé a maďarské menšiny, ale vědomě či bezděky směřovaly ke krajně nebezpečné revizi poměrně stabilního uspořádání Evropy, jež se vytvořilo po první a druhé světové válce.

V téže době, počátkem roku 2002, se rozpoutaly polemické vášně (tentokrát ovšem jen v samotné České republice) také kolem další menšiny - Romů. Předcházely dílčí aféry s vystěhovalectvím stovek Romů do západní Evropy, kde pod záminkou rasové diskriminace v Česku hledali lepší sociální podmínky, a spory o možnostech společného bydlení Romů a Neromů. Nyní však šlo o ucelenější soubor problémů, na něž upozornil český multimediální umělec Milan Knížák. Ten se vyslovil k postavení Romů v české společnosti a kromě jiného se skepticky vyjádřil ke schopnosti Romů "sdílet společný prostor" s neromskou většinou společnosti. Vzhledem k tomu, že svým vystupováním kontroverzní Milan Knížák není umělcem na volné noze, nýbrž ředitelem Národní galerie v Praze a politicky angažovaným konzervativcem, jeho výroky vyvolaly bouřlivou odezvu. Proti němu se postavili představitelé některých romských organizací, s nimiž vyjádřili solidaritu zástupci české židovské obce, a zvláště mluvčí politických stran Knížákovi oponujících. Podle čtenářských dopisů, zaslaných redakcím předních pražských listů, se zřetelně polarizovaly rovněž názory veřejnosti.

Odhlédneme-li od zřetelných konjunkturálních zájmů politických oponentů, vidíme v diskusi odraz témat, která mají dávné kořeny, avšak dnes vystupují na povrch ve značně emotivní podobě. Lze je vyjádřit těmito souhrnnými pojmy: 1. soužití nositelů různých civilizačních hodnot - v jaké míře má totiž menšina právo prosazovat svou specifiku (odlišný způsob života, vztah k práci a nemovitému majetku, přístup ke vzdělání, postoj k hlučnosti vlastních projevů v prostoru obývaném Romy i Neromy atd.); 2. sociální solidarita - nakolik je oprávněné požadovat od státu a většinové společnosti standardní sociální zabezpečení; zda je přípustné, aby sami Romové při obrovské nezaměstnanosti romské populace nedostatečně dbali o základní a vyšší vzdělání vlastních dětí a o aktivní zapojení dospělých Romů do obecně prospěšné práce; 3. pozitivní etnická diskriminace - problém, zda je dlouhodobě možné a žádoucí vynahrazovat menšinovému etniku jeho sociální handicap zvýhodňováním mimo kritéria otevřené soutěže. Dosavaní rozprava na toto téma upozornila na problémy, ale neprovedla jejich uspokojivou analýzu a už vůbec nedospěla k obecně přijatelnému řešení.

Další diskuse se týká židovské menšiny, která stojí na vysoké vzdělanostní úrovni a je sociálně i politicky integrována do většinové společnosti, i když si udržuje svoji náboženskou a kulturní identitu. Skandál vyvolalo v roce 2000 vydání českého překladu programového spisu německého nacismu - knihy "Mein Kampf" Adolfa Hitlera. Předmětem aktuální rozpravy se stala otázka, zda dílo tak výrazně antisemitské smí být nově vydáno ve vysokém nákladu, popřípadě zda není přípustná pouze kriticky komentovaná edice pro badatelské účely. Tato kvintesence nacistické xenofobie sice nemíří pouze proti židovské populaci, ale edice byla především takto chápána a její vydavatel byl odsouzen k podmíněnému trestu vězení a vysoké peněžité pokutě. Opět vyvstaly obecnější otázky: 1. právo na šíření informací - problém, zda v některých specifických případech smí soudnictví či administrativa zasahovat v roli cenzury; 2. právo na svobodné myšlení - otázka, zda občanu smí být v demokratické společnosti odpíráno právo na vlastní posouzení zdrojů nacistické ideologie pouze proto, že v minulosti tato ideologie sehrála zločinnou úlohu a v současnosti by se mohla stát inspirací pro antisemitské projevy rasisticky orientovaných skinheadů či jiných extrémistů.

Ve všech exemplárně uvedených případech je diskuse vedena v prvním plánu o tématu práva jednotlivce versus skupinová práva, či jinak řečeno postavení menšiny ve vztahu k většině (a k individuím tuto většinu vytvářejícím). Při hlubším pohledu však jde zároveň o více či méně poučenou reflexi minulosti a o její aktualizaci pro potřeby současné společnosti a jejích zájmově vymezených součástí. Jelikož zdroje nynějších rozporů a konfliktů jsou nejen dávné, ale i nesmírně spletité, podívejme se nyní na problematiku menšin v tisícileté retrospektivě. Učiňme tak ovšem s vědomím, že tu jde pouze o část velmi složitých dějin interetnických vztahů ve střední Evropě a že i z tohoto limitovaného geografického výseku lze postihnout pouze některé podstatné vývojové tendence.

III. Menšiny a většiny v proudu dějin

Dějiny osídlení českých zemí známými etniky začínají zhruba v polovině prvního tisíciletí před Kristem. Tehdy žily na území Čech a Moravy keltské kmeny, které se v době kolem přelomu letopočtu přesunuly dále na západ a byly vystřídány germánskými kmeny. Také Germáni migrovali zhruba po pěti staletích pobytu dále na západ. V období takzvaného stěhování národů se zde natrvalo usídlili Slované, přicházející z oblasti východně od Karpat. V období od 5. do 7. století čeští a moravští Slované asimilovali zbytky starších etnik a stali se prakticky jedinými obyvateli tohoto teritoria. Jejich státy - v 9. století Velkomoravská říše a od přelomu 9. a 10. století sílící České knížectví (od roku 1198 České království) - měly monoetnickou strukturu, od rolnického a řemeslnického obyvatelstva přes velmožskou elitu až po vládnoucí dynastii.

Už ve středověku přispívaly hospodářské, politické a kulturní kontakty mezi evropskými zeměmi k tomu, že se i v českých zemích utvářely drobné skupiny osob jiných národností. Mezinárodní obchod postupně přilákal do Prahy a dalších větších center zejména kupce židovského a německého původu, avšak skutečně silná národnostní menšina vznikla až v průběhu 13. století. Ve snaze urychlit zakládání měst podle západoevropského vzoru zvali čeští králové německé osadníky, kteří se významně zasloužili o rychlý rozvoj hornictví a městské ekonomiky. V etnicky českém území vznikala města, v nichž zakladatelská vrstva patriciátu byla německá, zatímco ostatní obyvatelstvo bylo z velké části české; avšak již ve 14. století se v procesu přirozené asimilace řada měst počeštila.

V důsledku ekonomicky úspěšné kolonizace tak poprvé vznikly zřetelné interetnické rozpory, a to jednak mezi politicky ambiciózním německým patriciátem a českou šlechtou, jednak mezi německým obchodním patriciátem a českým řemeslnictvem. Napětí bylo tím vážnější, že se česká metropole Praha jakožto císařská rezidence stala v polovině 14. století (za vlády českého krále a římského císaře Karla IV.) hlavním městem Svaté říše římské a tedy i magnetem pro cizince, hlavně z německých zemí. Sociálně a politicky motivované konflikty se dále prohloubily na počátku 15. století, kdy české země jako první v Evropě dozrály k velké reformě církve a společnosti. Husitská revoluce se stala bojem za očištěnou křesťanskou církev a zároveň velkým střetem husitů s katolickou Evropou, která v nich viděla zavrženíhodné heretiky a snažila se "české kacířské plémě" vojensky zničit.

Ohromující vítězství husitských vojsk nad křížovými výpravami přispěla k dovršení českého sebevědomí, které ztotožnilo český národ nejen s jazykem, ale i s husitskou vírou. Jelikož křížové výpravy do Čech podnikali především etničtí Němci a Maďaři, vyhranil se nepřátelský vztah k nim a naopak silně se upevnilo vědomí sounáležitosti Čechů se Slovany, zvláště s Poláky. V průběhu husitských válek část Němců z českých zemí uprchla do zahraničí nebo v bojích zahynula; zbytky německé menšiny se udržely pouze v pohraničních oblastech Čech a Moravy. Nesporně dominantní postavení Čechů vyjádřily i jazykové zákony z druhé poloviny 15. století; podle nich se čeština stala jediným oficiálním jazykem v Čechách a na Moravě, když vytlačila dříve převládající latinu.

Husitství také poprvé formulovalo problém náboženské menšiny. Jelikož se původní snahy o všeobecnou reformu křesťanstva zdařily jen zčásti a v Čechách i na Moravě se udržely zbytky katolíků, bylo třeba hledat nový způsob mezikonfesijního soužití. Po desetiletích zápasů dosáhli většinoví husité čili utrakvisté dorozumění s katolíky v kutnohorském náboženském míru z roku 1485. Byl to v Evropě první případ náboženského míru, kdy byla uznána rovnoprávnost dvou náboženství a církevních organizací v jedné zemi a kdy získala náboženská menšina stejné postavení jako většina; navíc právo rozhodnout se pro kterékoli z uznaných náboženství získali nejen příslušníci privilegovaných vrstev (šlechtici a svobodní měšťané), ale i poddaní. Tyto záruky koexistence se ovšem nevztahovaly na veškeré obyvatelstvo, neboť tu žily ještě další minority, do náboženského míru nezahrnuté. Především to byla radikální Jednota bratrská a další, postupně vznikající reformační církve. Mimo ně stála židovská komunita, formálně požívající právní ochrany českého krále, ale i tak občas vystavená živelným pogromům.

Stoleté napětí mezi Čechy a Němci se uvolnilo po vystoupení Martina Luthera roku 1517 a poté, co se německá reformace přihlásila ke své české předchůdkyni. Velká část Němců žijících v Čechách a na Moravě se připojila k luterství, čímž zanikly náboženské pohnutky k etnické animozitě. Součinnost českých utrakvistů a německých luteránů vedla ke vzniku solidarity, přesahující hranice zemí a jazyků. Ke sblížení přispělo i dobudování stavovské organizace v celém českém státě, který se nazýval Corona Regni Bohemiae a skládal se z pěti zemí. Ve dvou jižních zemích (Čechy a Morava), které byly jádrem státu, tvořili absolutní většinu Češi a menšinu Němci; ve třech severních zemích (Slezsko, Horní Lužice a Dolní Lužice) tvořili většinu Němci, vedle nichž tam žily menšiny Čechů, Poláků a Lužických Srbů. V této složité státní struktuře se podařilo v 16. století dosáhnout národnostního smíru a soužití etnických a náboženských většin s menšinami na velmi dobré úrovni. Navíc v Praze, která se na přelomu 16. a 17. století (za vlády Rudolfa II.) opět stala císařskou rezidencí, vznikla uprostřed české utrakvistické většiny velmi pestrá paleta etnik a náboženství. Češi, Němci, Italové, Nizozemci, utrakvisté, katolíci, kalvinisté a další žili vedle sebe nikoli vždy v dokonalém souladu, ale přesto na úrovni, která mohla být příkladem pro tehdejší Evropu, zmítanou náboženskými válkami.

Slibný vývoj v řešení menšinových otázek se však dostával do konfliktu s politikou vládnoucí dynastie. Habsburkové, kteří roku 1526 spojili do jednoho celku český, rakouský a uherský stát, postavili svou koncepci na principu soustředěné panovnické moci a jediného státního náboženství. Nutně se střetli se stavovskou opozicí, která hájila princip moci rozdělené mezi panovníka a stavy, a náboženskou svobodu. K rozhodujícímu konfliktu došlo v českém stavovském povstání 1618-1620. Evangelickým stavům se ještě podařilo vydat moderně koncipovanou ústavu (Confoederatio Bohemica, 1619), která mohla být základem pro legalizaci soužití menšin a většin ve složitém středoevropském prostoru. Vzápětí však rozhodla vojenská převaha Habsburků a po porážce stavů na Bílé hoře v listopadu 1620 se začal naplňovat program habsbursko-katolického politického a konfesijního absolutismu.

Popravami, vězněním, konfiskacemi majetku a vyháněním ze země byli sice postiženi také němečtí luteráni a novokřtěnci (anabaptisté), avšak habsburská zvůle dopadla především na české etnikum. Desetitisíce nekatolických měšťanů a šlechticů byly vyhnány ze země, což mělo katastrofální důsledky pro český politický a kulturní život. Český národ, který stál od 13. do počátku 17. století na jednom z předních míst ve střední Evropě, byl drastickým způsobem zbaven politických elit a tvůrčí inteligence. Během několika desetiletí po bitvě na Bílé hoře se změnila jeho sociální struktura natolik, že se ve své vlasti stal druhořadým etnikem, navíc soustavně podezíraným z kacířství a rebelantství. Po rozmachu středověké a humanistické vzdělanosti došlo k hlubokému úpadku české kultury. Byla sice udržována nižším katolickým klérem, ale měla se uplatnit pouze na plebejské úrovni.

České etnikum, které početně tvořilo zřetelnou většinu obyvatelstva Čech a Moravy, se ve druhé polovině 17. a v 18. století fakticky dostalo do postavení porobené minority. Habsburská monarchie neměla ovšem slitování ani se skutečnými menšinami. Desetitisíce německy mluvících novokřtěnců, kteří v 16. století uprchli před pronásledováním z řady evropských zemí a ve své nové vlasti na Moravě prožívali "zlatý věk", byli po roce 1620 nemilosrdně vyhnáni; zanikla tak svérázná kultura, která mohla obohatit celou Evropu. Také Židé byli vystaveni státem organizované segregaci a vypovídáni z královských měst. Nejhorší zásahy však organizovala habsburská monarchie proti Romům. V první polovině 18. století vyvrcholila genocidní politika habsburské vlády proti cikánským kočovníkům, kteří byli programově pronásledováni a hromadně popravováni způsobem předznamenávajícím romský holocaust za druhé světové války. Nicméně i v době platnosti drakonických zákonů nacházeli romští kočovníci a zvláště jejich děti projevy milosrdenství ze strany ponižovaného poddaného lidu na českém venkově.

Na rozdíl od početně slabých minorit mělo české etnikum poměrně silnou sociální základnu. Tato síla se začala projevovat od sklonku 18. století, kdy se celá společnost v českých zemích dostala do modernizačního pohybu. Ukončení rekatolizačního tlaku, zrušení nevolnictví, migrace vesnického obyvatelstva do měst, industrializace a oživené podnikání, stejně jako prudký růst vzdělanosti začaly měnit poměry v Čechách a na Moravě. Nová občanská společnost již nepotřebovala záštitu šlechty, neboť se opírala o vzdělání, podnikavost a tvůrčí schopnosti neurozených lidí.

Myšlenka ušlechtilého česko-německého humanisty Bernarda Bolzana, aby Češi a Němci vytvořili společně jeden zemský národ o dvou jazycích (Böhmen), byla jen krásnou utopií. Ani vládnoucí Němci, ani podceňovaní Češi neměli o naplnění této ideje zájem. Češi v 19. století měli pouze nepatrný podíl na politické moci, zato však se v průběhu tří generací stali ekonomicky nejdynamičtějším národem habsburské monarchie. Zatímco na počátku 19. století byli opovrhovanými plebejci, na jeho konci se stali obávanými konkurenty rakouských Němců. Názorně to ukázala Jubilejní zemská výstava v Praze roku 1891, jíž se němečtí podnikatelé odmítli zúčastnit, neboť by museli fakticky přiznat, že se z vládnoucí vrstvy stali opět pouhou menšinou v českých zemích.

Soužití větších a menších národů ve středoevropském soustátí stále ještě nebylo odsouzeno k zániku, ovšem za předpokladu spravedlivé federalizace habsburské monarchie. Představitelé německého etnika však byli ochotni připustit pouze zrovnoprávnění Maďarů, kdežto české státoprávní snahy - byť ještě v rámci velkého Rakouska - uznat odmítali. Česká etnická většina v českých zemích měla být nadále neplnoprávnou menšinou v rámci celé monarchie. A pokud by na převahu nad Čechy a ostatními slovanskými národy nestačili rakouští Němci, mělo potlačení Čechů zajistit napojení habsburské monarchie na sjednocenou - druhou - Německou říší. Nespokojenost české inteligence, která získala nové sebevědomí, s Rakouskem ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století narůstala. Avšak teprve teror, který rakouská vláda rozpoutala proti Čechům za první světové války, zpečetil jejich rozhodnutí definitivně se rozejít s habsburskou monarchií.

Rozpad Rakousko-Uherska a vznik následnických států v roce 1918 radikálně změnil menšinové poměry ve střední Evropě. Nová Republika československá nebyla chybnou konstrukcí (Fehlkonstruktion), jak tvrdili její nepřátelé, nýbrž pokusem přispět ke zvládnutí chaotických poměrů po první světové válce. Nebyla ovšem prosta mnoha nedostatků a problémů. Vznikla kombinací dvou do značné míry protichůdných principů - přirozeného práva na sebeurčení státního národa a historického státního práva. V důsledku toho musela operovat s ideologickou konstrukcí čechoslovakismu (jednotného národa Čechů a Slováků) a zůstat u formy unitárního státu, aby zvládla odstředivé tendence menšin, které žily na území Československa. Nutno doznat, že ve dvacetiletí mezi první a druhou světovou válkou tento úkol nevyřešila; je však třeba zároveň dodat, že s obtížnou národnostní problematikou se v tehdejších nepříznivých mezinárodně politických podmínkách nevyrovnal žádný středoevropský stát.

První Československá republika nedokázala uspokojit všechny nároky etnických menšin - Němců, Maďarů, Poláků a Rusínů. Vytvořila však pro ně podmínky demokratického rozvoje, mimořádně vyspělého menšinového školství, spolkového života a reprezentace, jaké nedokázal zaručit svým menšinám žádný sousední stát. Umožnila představitelům menšin, aby se důstojně podíleli na vládě ve státě a podpořila posílení menšin o demokraty, kteří museli uprchnout před diktátorskými režimy ve svých vlastních státech. Československo se stalo novým domovem jak Rusů a Ukrajinců, kteří prchali před komunismem, tak i Němců a Rakušanů, jež ohrožoval hitlerovský nacismus. Zkouškou vyspělosti demokratického přístupu k menšinám se stalo vytvoření tolerantního prostředí pro Židy, ať již se hlásili k českému či německému jazyku. Pouze v otevřeném prostředí meziválečné Prahy mohlo zazářit souhvězdí velkých umělců Franze Kafky, Franze Werfla a Maxe Broda na jedné straně, či Eduarda Basse, Karla Poláčka a Otto Guttfreunda na straně druhé.

Tragédie menšinové politiky Československa spočívala v tom, že se nemohla dlouhodobě zdokonalovat a prokázat svou schopnost k nalézání relativně uspokojivých řešení v nesnadných středoevropských podmínkách. Cestu ke sbližování ovšem neuzavřelo Československo, nýbrž nacistické Německo. Jak nejnověji potvrdil i významný rakouský historik Arnold Suppan, první civilizační zlom v těchto vztazích znamenaly mnichovský diktát o zábor československého pohraničí v září 1938 a okupace zbylého území Čech a Moravy v březnu 1939. V důsledku okupace se Češi opět změnili v podřadnou menšinu v "novém řádu" Třetí říše a byli vystaveni perzekucím, systematickému vyvražďování inteligence, politických elit i všech osob sympatizujících s protinacistickým odbojem. Největší zločin byl spáchán na českých Židech a Romech, kteří měli být jako první zcela vyhubeni; po nich však měli přijít na řadu také všichni Češi, kteří se z rasových či politických důvodů nejevili okupantům jako vhodní k poněmčení.

Šestiletý teror zničil meziválečné snahy o česko-německé sblížení. Oboustranná nenávist byla obrovská, a to tím spíše, že na samém konci války se názorně projevily nejzrůdnější stránky nacistického režimu: pochody smrti, zveřejnění zpráv o koncentračních táborech a nakonec i vraždění českého civilního obyvatelstva jednotkami SS a zfanatizovanými nacisty v posledních hodinách války. Bylo by pošetilé s odstupem desítek let soudit, že klidné soužití mohlo být obnoveno vzápětí po těchto hrůzách. V extrémních poměrech válečného a poválečného rozvratu došlo k druhému civilizačnímu zlomu v česko-německých vztazích. Vyznačoval se odplatou, která měla někdy hrůznou podobu. Politováníhodné excesy navíc mnohdy páchali kolaboranti, které nejprve do svých služeb získali nacisté a kteří se nyní snažili zajistit si svou krutostí dodatečné alibi. Ve zjitřené atmosféře probíhal tzv. divoký odsun Němců, který bezpochyby postihl i nevinné lidi.

Tragika této doby spočívala ovšem v tom, že to byla druhá světová válka, která ochromila smysl současníků pro spravedlnost a pro individuální posuzování viny. A tuto válku a s ní spjaté zločiny rozpoutalo Hitlerovo Německo spolu se svým satelitem - Henleinovou Sudetoněmeckou stranou, pro niž se ještě za existence první Československé republiky vyslovilo devět z každé desítky sudetských Němců. Za těchto okolností bylo soužití Čechů a sudetských Němců v jednom státě nemožné, a proto muselo dojít k odsunu absolutní většiny německé minority do okupačních zón, spravovaných vítěznými mocnostmi protifašistické koalice.

V současných debatách kritici odsunu rádi zapomínají na to, že zhruba tři miliony sudetských Němců odsunutých z Československa tvořily jen čtvrtinu z celkového počtu Němců, kteří byli vysídleni ze zemí střední a východní Evropy; že tento odsun byl chápán jako nejpřijatelnější možné řešení situace zaviněné druhou světovou válkou a jako pojistka proti novému zneužití německých menšin k rozpoutání další války; že toto nepochybně velmi tvrdé řešení bylo schváleno vítěznými mocnostmi jako součást snah o překonání následků nejstrašnější války v dějinách lidstva.

IV. Nebezpečí dezinterpretací

Kritika odsunu z hlediska dodržování lidských práv je dnes samozřejmě možná, je však naprosto ahistorická. Situace, v níž docházelo k odsunu německého obyvatelstva, byla situací totálního otřesení společenských a etických norem; přičemž ti, kdo o odsunu rozhodli a realizovali jej, nebyli viníky této lability, nýbrž právě naopak, oni se snažili dospět k nové evropské stabilitě. Ostatně snahy o prohlášení odsunu za genocidu stojí na tak vratkém argumentačním základě, že se musejí uchylovat k účelovým dezinformacím a zjevným lžím.

Extrémní kritici odsunu se proto nyní soustřeďují výlučně na Českou republiku (popřípadě na ještě menší Slovensko a Slovinsko) a cílevědomě abstrahují od ostatních států, u nichž poprávu očekávají intenzívní odpor. V českém případě se pak pokoušejí spojit údajnou českou vinu za odsun s nepravdivým tvrzením o podílu Čechů na vyvražďování Romů a nejnověji dokonce i s tvrzením o podílu českého četnictva na vyhlazení Lidic. Nelze tu rozebírat všechny záměrné dezinformace, proto alespoň malá poznámka k poslednímu tvrzení.

Vyvraždění Lidic v červnu 1942 jako odplata za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha není zdaleka jediným nacistickým zvěrstvem tohoto formátu, na němž se podíleli příslušníci SS nejen z Německa, ale i z Rakouska a ze Sudet. Lidice se však staly jedním ze symbolů hitlerovské zvůle v okupovaných zemích, a proto je nyní veden útok právě tímto směrem. Tvrzení o české účasti je založeno na tom, že se lidické akce zúčastnil jeden příslušník protektorátní policie, který se však dávno předtím - po okupaci českých zemí nacisty - přihlásil k německé národnosti. Tento nenáviděný kolaborant byl také bezprostředně po pádu nacistického režimu ve svém působišti Kladně (nedaleko vyhlazených Lidic) lynčován davem. Bylo by zajímavé vědět, zda je tento zločinec, nyní účelově spojovaný s Čechy, zároveň započítáván i do mnohonásobně nadsazené statistiky "nevinných" německých obětí české zvůle.

Osud Lidic a příběh jednoho zvrhlého česko-německého kolaboranta tvoří střípek v mozaice mnohdy přátelských, mnohdy bohužel velmi konfliktních vztahů mezi českou většinou a německou menšinou v českých zemích. Je to i zrnko písku v moři tragických dějin Evropy první poloviny 20. století, dějin, které ani zdaleka neodpovídaly pozdějšímu pojetí lidských práv. Svévolné překrucování těchto dějin se odehrává na půdorysu "osvětimské lži". Stejně jako popírání holocaustu, je nebezpečné i zapírání odpovědnosti za zločiny spáchané příslušníky vlastního národa. Lítost nad tím, že odsun sudetských Němců postihl i mnoho nevinných lidí, byla nejednou vyslovena i z úst prezidenta České republiky. Na druhé straně však není možné, aby Češi pod nynějším tlakem politické propagandy přebírali vinu za průběh a důsledky druhé světové války. A pokud by k tomu měli být odkudkoli mocensky nuceni, nebyla by to už jen jejich věc. Neboť takovýmto aktem by se mohl znovu roznítit požár, který už jednou sežehl celou Evropu.

V. Slovo závěrem

Politikové a politizující publicisté velmi rádi používají účelově volené "historické argumentace" k podepření svých aktuálních tezí a záměrů. Dnes to zvláště platí také o exemplárních odkazech na historii menšin. Kriticky uvažující historik musí být v tomto ohledu daleko zdrženlivější. Pokud by přece jen měl vyslovit nějaké poučení pro současnost, pak by to snad byly tyto dva závěry:

1. Vztah většiny a etnických menšin v České republice (stejně jako v kterémkoli jiném státě) je výsledkem velmi složitého dynamického procesu a má ve většině případů staleté kořeny; pokusy o restituci (zejména o majetkovou a právní restituci) etnických poměrů, jaké existovaly před třemi a více generacemi na prahu druhé světové války, jsou nerealizovatelné; navíc jde o látku tak výbušnou, že by nátlak na takovou restituci mohl vyvolat úplnou destabilizaci střední Evropy a v krajním případě vést k nové válečné katastrofě.

2. Aktuální situace ve vztahu většiny a menšin má sice historické kořeny, jeho další vývoj je však především úkolem dlouhodobé kultivace těchto vztahů v budoucnosti; selektivní využívání historie k vzájemnému obviňování a k oživování dávných resentimentů se může stát spolehlivým nástrojem ke ztroskotání takovéhoto kultivačního úsilí.

Dějiny mezinárodních vztahů a konfliktů, zvláště pak historie menšin, jsou nesmírně vážným tématem historického výzkumu i popularizace a výuky dějepisu. Velmi snadno se stávají obětí zájmu mocných a nástrojem jejich vzájemného boje. Je proto povinností historiků a učitelů dějepisu, aby soustavně usilovali o co možná objektivní výklad menšinových problémů a jejich historických souvislostí. Je věcí cti vědců a pedagogů, aby se snažili zabránit zneužívání této dějinné tematiky proti existenčním zájmům přítomných a budoucích generací.

Jaroslav PÁNEK, předseda Sdružení historiků České republiky
(Český text anglické přednášky, proslovené na Evropském kongresu učitelů dějepisu v Praze dne 13. března 2002).

Historikové proti znásilňování dějin
(Stanovisko Sdružení historiků České republiky)
Uspořádal Jiří Kocian.
Vydalo Sdružení historiků České republiky (Historický klub 1872) a Historický ústav AV ČR, Praha 2002, 20 s. Vychází jako zvláštní příloha Zpravodaje Historického klubu č. 2, 2001, roč. 12. ISSN 0862-8513