Zcela náhodou při hledání něčeho úplně jiného jsem se dostal k tomuto videu:
https://www.youtube.com/watch?v=MIvqV-ubNzU
Zaujalo mě tak, že jsem se díval až do konce.
Hrdinou je 36letá Sakimat Magomedova z Vladikavkazu v severní Osetii, která se narodila zcela bez rukou. Naučila se ale prakticky úplně se samostatně postarat o sebe, všechno dělá nohami, sama se myje, vaří, líčí, dělá manikuru, někdy i frizúru přítelkyním, má dvě děti a je dvojnásobným mistrem Ruska v korejském bojovém umění taekwondo. Velice elegantně jí nohami i v restauraci. Píše na počítači i perem, má moc hezký rukopis, četla svoje básně.
Všechno to je v pořadu předvedeno.
(Příjmení Magomedov je obvyklé u desítek malých národů Kavkazu, které tam žijí velice promíchané mezi sebou a i s Rusy. Národnost v tomhle příběhu ale nehraje žádnou roli.)
Trochu více detailů (třeba to pomůže při sledování videa v ruštině):
V porodnici tenkrát po jejím narození její maminku přesvědčovali aby se jí zřekla a poslala do nějakého ústavu pro podobně postižené nešťastné děti, protože prý nikdy nebude moci vést normální život. Máma ji ale nedala. Zato otec se jí polekal a nechtěl ji. Maminka ale bohužel brzo zemřela na rakovinu, navíc nedlouho po porození jejího mladšího bratra. Vychovávala ji pak její teta (manželka bratra jejího otce), která už měla pět vlastních dětí! V pořadu tu tetu později také uvidíte. Vypráví i o tom, jak její muž a jeho bratr (otec Sakimat) a ještě třetí parťák odešli za výdělkem na nějakou stavbu do Omska (Sibiř). Bylo to brzo po narození Sakimat, její otec takto před ní nejspíše utekl. Nejprve půl roku prý skoro každý den psal domů, pak se ale odmlčel a všichni tři muži se ztratili. Teta říkala, že se tam všichni tři znovu oženili a nikdo o nich více neslyšel, jen její muž byl poslán asi za tři roky domů mrtvý v rakvi.
(Podobné historie jsem už slyšel: v SSSR byl celá desetiletí po válce obrovský nedostatek mužů; z Kavkazu odcházeli muži za prací na Sibiř i jinam už dávno, a všude bylo plno osamělých žen ... slyšel jsem i o případu, že si dvě takové vzdálené manželky jednoho muže i dopisovali.)
Maminka a pak i teta Sakimat moc podporovaly v tom, aby byla samostatná, což se jim povedlo. Sakimat moc chtěla mít svoje vlastní děti. Poprvé otěhotněla s někým, kdo nechtěl dítě (od ní). Vyhnala ho, dítě (kluka) porodila a sama se o něj starala, i když nejprve několik let s pomocí nějakého dětského domu, než se zmohla na vlastní byt. Dnes je tomu synovi 14 let, také se v pořadu objeví.
Pak ji známí seznámili s mužem o 10 let mladším, nejprve si dlouho jen dopisovali, nemohla se odhodlat mu sdělit, že nemá žádné ruce. Snažila se co nejdéle odkládat první setkání, o které on měl už dávno zájem, protože ho korespondencí zaujala. Dnes jsou spolu moc šťastní, mají dceru asi tak čtyři roky starou. Její syn bere jejího manžela spíš jako staršího bratra (12 let rozdíl). Syn i muž se také postupně objeví ve studiu (asi někde v Moskvě).
A ještě i tchyně, které syn představil svoji rodinu až po narození dcery, což bylo zcela proti tradičním pravidlům Kavkazanů, kde rodiče o svatbě dětí mají být stále alespoň informováni předem (když už ne žádáni o souhlas). Byl to pro ni asi ze začátku dost velký šok, ale synovi hned odpustila, k Sakimat se moc hezky v pořadu chovala, chválila jí, byla moc nadšená vnučkou.
Prstýnek (zásnubní) nosí Sakimat v zimě na krku na řetízku, v létě na prstu na noze.
Zajímavé bylo, že Sakimat přede všemi říkala, že je realista, že si uvědomuje i to, že se může stát, že jejího muže někdy v budoucnu může přestat bavit být s ní a najde si nějakou normální ženu. Že to bude chápat a nebude mu bránit. Zatím jsou ale velice šťastni, její život je jako pohádka a doufá, že to vydrží co nejdéle. Její přání mít vlastní děti jako smysl života se jí už splnilo.
Manžel říkal, že ze začátku se do ukazování se na veřejnosti se Sakimat moc nehrnul. Teď je na ni ale moc pyšný a moc rád svou rodinu ukazuje.
K (para)taekwondo se dostala tak, že o ní četl v nějakém časopise trenér myslím že hned reprezentačního týmu Ruska nebo alespoň Dagestánu, který když si přečetl o tom, co všechno nohama umí dělat, zvolal, že ona je vlastně už skoro vytrénovaným borcem taekwondo, hned zatelefonoval do redakce a pozval ji do svého mužstva. Také on o tom osobně v pořadu vypráví.
Nakonec se ještě ve studiu objeví její malá obdivovatelka Alla z města Barnaul (Altaj), podobně postižená, se svou maminkou. I když Alla to má mnohem snazší, protože se narodila alespoň s malými pahýly rukou s jedním prstem na každém. Překvapivé bylo, že i její maminku ještě před pouhými sedmi lety přesvědčovali, stejně jako maminku Sakimat před 36 lety, aby holčičku odložila do příslušného ústavu, s tím že je ještě mladá na to, aby porodila jiné zdravé dítě. Ona také odmítla a sama se o dceru starala a sama vymýšlela nejrůznější způsoby jak ji stimulovat, aby byla schopná všechno sama dělat. Ukazují i hezké záběry, jak Alla šla letos v září poprvé do školy (a to už asi uměla číst díky mámě). Přitom máma Ally je také svobodná matka, která vyhnala muže z domu ještě před narozením dcery, protože začal pít.
(Další ilustrace toho, že v celém ruském kulturním prostoru mnoho žen jsou silné osobnosti, které hlavně v rodině o všem důležitém rozhodují.)
Někde úplně nakonec zazněly dohady o tom, jestli se zmizivší otec Sakimat, žije-li ještě vůbec, snad ozve po shlédnutí tohoto programu, když uvidí, jakých úspěchů jím opuštěná dceru dosáhla.
Jedná se o epizodu z pořadu zvaném "Ať mluví" 1. kanálu ruské televize.
Nikdy před tím jsem o něm ještě neslyšel a tak jsem se pak díval alespoň na části několika dalších epizod. Probírají i takové skutečné případy, které by ani fantazie filmových scenáristů nebyla schopna vymyslet. Některé jsou možná podány trochu bulvárně, ale tato episoda se mi zdá velice inspirativní - ukazuje jaké obrovské překážky může člověk překonat.
