Jak jsem se tady už trochu zmínil, vyrazil jsem 22. února na desetidenní výlet autem do Nového Mexika a hlavně do Arizony. Jeli jsme celkem tři, z toho jen dva řidiči, tím druhým byla moje nejmladší dcera (16 let), která má zatím jen učební řidičák (ten se tady dostává po složení teoretické zkoušky z dopravních předpisů a opravňuje k řízení jen vedle osoby starší 18 let s normálním řidičákem). Doposud jezdila několik měsíců jen s automatickou převodovkou, její první zkušenost se standartní převodovkou byla během prvního dne naší cesty v dohasínající sněhové vánici na jihu Jižní Dakoty. Šlo ji to dobře, takže jsme nakonec najezdili celkem asi 7700 km.

Vyrazili jsme z Winnipegu v sobotu v poledne a jeli jsme nejprve dost dlouho přímo na jih přes Fargo, Sioux Falls, Sioux City a Omahu až do Kansas City, kde jsme se stočili na jihovýchod a přes Wichitu dorazili po asi 30 hodinách skoro nonstop jízdy (asi 2700 km) do severozápadního rohu Texasu nedaleko hranic s Novým Mexikem. V Manitobě bylo zima, ale silnice byly suché holé. Jak jsme jeli na jih, stav vozovek se nejprve zhoršoval. Nejhorší byla oblast kolem hranice mezi oběma Dakotami a vlastně celá Jižní Dakota. Byla modrá obloha, svítilo slunce, ale byl velice silný vítr, který proháněl sníh po naprosto rovných prériích a také přes silnici, po které jsme jeli (I-29). Bylo relativně teplo (jen několik stupnů pod nulou) a tak kola každého z mnoha aut projíždějících po silnici roztavila a přilepila na silnici nepatrné množství větrem hnaného sněhu, takže k večeru byla silnice pokryta téměř souvislou vrstvou hladkého ledu, na němž bylo třeba jet maximálně opatrně - dost aut končilo v příkopech. Teprve v Iowě náledí zcela zmizelo a v Missouri a Kansasu nakonec zmizel i sníh kolem silnice a teplota začala šplhat nad bod mrazu a vozovka byla zase suchá. (Jak jsem se už dříve zminil, pro ježdění autem jsou nejhorší teploty kolem nuly, které se právě často vyskytují na pomezí obou Dakot na jih od města Fargo. Na jih i na sever od této oblasti se většinou jezdí mnohem lépe. Ještě horší to bylo při našem návratu, k čemuž se vrátím na konci.)

Zajímavě bylo, že v Oklahomě a Texasu už bylo možno vidět hejna kanadských a sněžných hus, které už se pomalu vydávají ze svých zimovišť v Mexiku a Kalifornii sem k nám na sever (většina z nich Manitobou jen prolétá, některé pokračují až na Aljašku a dokonce prý až na Sibiř). Zajímavé proto, že se mi zdálo, že jsem je celkem nedávno fotografoval (asi 100kB) kdyz na podzim prolétávaly oblastí kolem Winnipegu do svých jižních zimovišť.

V noci se ochladilo a tak jsme v pondělí ráno vjížděli do Nového Mexika v docela pěkné sněhové vánici a opět viděli dost velký počet aut v příkopech! Něco takového jsme nečekali, přestože Nové Mexiko je dosti hornaté. Tak jsme se po prohlídce Santa Fe a Albuquerque raději vydali dále na jih. V úterý ráno jsme ale neodolali průjezdu Národním (státním) lesem Gila (je to slovo španělského původu, čte se to Híla). Tam jsou hory až 3000 m vysoké, takže opět bylo hodně sněhu a krkolomné průjezdy vysokohorskými průsmyky. Uprostřed těch hor se ale nacházejí velice zajímavé indiánské zříceniny pueblového typu vestavěné v jeskyních ve vysoké skalní stěně pod obrovským převisem, které byly opuštěné asi před 800 lety (podobně jako spousty dalších podobných sídlišť, jejichž pozůstatky je možno dodnes najít na stovkách dalších míst v Arizoně, Utahu, Novém Mexiku a Mexiku - řadu z nich jsme později v Arizoně navšťívili), kdy byly v celé této oblasti velká sucha, která zřejmě vedla k rozsáhlé migraci tehdejsích obyvatel. Všechny ty zříceniny, které jsme během naší cesty navštívili na mě udělaly velký dojem.

Odpoledne se nakonec strhla tak prudká vánice že jsme měli co dělat z těch hor včas vyjet dokud byly cesty průjezdné. Pokračovali jsme pak přes Lordsburg u hranic s Arizonou, na Tuscon a pak přes rozsáhlou rezervaci kmene Tohono O'odham (Pima) až do Organ Pipe Cactus National Monument (Přírodní chráněná rezervace pojmenovaná podle kaktusů nazývaných Varhanní píšťaly (Organ Pipe), které v USA rostou jen v této oblasti), která se nachází v západní Arizoně u hranic s Mexikem. Dorazili jsme tam dost pozdě po půlnoci. Tam bylo konečně natolik teplo (pár stupňů nad nulou i v noci), že zbytek noci bylo možno strávit pod širákem. Toto místo se nachází v Sonorské poušti. Tahle poušť je ale docela hustě zarostlá kaktusy a jinými teplomilnými rostlinami. Ve středu ráno jsme pak podnikli projíždku po tom kaktusovém parku a hlavně vystup na nejvyšší horu v té oblasti, 1370 m vysokou Ajo, porostlou kaktusy až k vrcholku. Bylo celkem teplo, ale silný skoro nepříjemný vítr. Večer jsme vlezli na chvíli do Mexika a pak přespali ve stanu mezi kaktusy.

Druhý den byl vítr ještě silnější (později tam pak po našem odjezdu prý dost pršelo) a my jsme konečně v šortkách vyrazili pomalu přes Phoenix směrem k Velkému kaňonu. Po cestě jsme pilně navštěvovali všechny kolemležící indiánské zříceniny. Nakonec jsme ale nedorazili ani do Flagstaffu, skončili jsme (já stále ještě v šortkách) uprostřed prudké vánice v krajině nádherných červených skal v Sedoně opět mezi téměř třítisícovými horami, které byly zrovna neprůjezdné, protože během krátké doby tam napadlo až 40 cm mokrého těžkého sněhu, který polámal spousty stromů. Všechny silnice na sever byly uzavřeny a my museli v Sedoně neplánovaně přenocovat. Lidé nám všude v Arizoně říkali, že tohle není typické počasí, které tam v tuto roční dobu normálně mají, že normálně je tam docela teplo. Zdá se, že letos je dosti netypické počasí po celé severní Americe - ve stejné době, kdy nám na jihu byla spíš zima, byly na atlantickém pobřeží USA netypicky vysoké teploty (např. i ve městě Buffalo u hranic s Kanadou se teploměr blížil k +20C), v povodí řeky Ohio byly rozsáhlé záplavy a v Texasu bylo také dost chladno a deštivo).

V pátek ráno byla cesta konečně volná a my pokračovali na sever. Po průjezdu Flagstaffem jsme nejprve navštívili lávová pole pod Sunset kráterem a potom strávili hodně času ve Wupatki National Monument, který byl zřízen na ochranu řady dalších 800 let starých indiánských zřícenin nacházejících se na pokraji Omalované pouště (Painted Desert): barvy jsou tam hlavně červená, žlutá a černá - skály, láva a sopečný popel. ("Wupatki" v jazyce Hopi znamená "Vysoký dům" a "Lomaki" je "Krásný dům".)

Večer jsme konečně dorazili na jižní okraj Velkého kaňonu. Bylo tam zase dost čerstvého sněhu, minimální teplota v noci -8C. Přesto jsme se rozhodli přespat ještě jednou ve stanu, tentokrát postaveném na vrstvě sněhu. Přežili jsme to bez problémů. Ráno jsme pak vyrazili na sestup na dno kaňonu, které je tam o 1370 m níže než jižní okraj kaňonu. Stezka dolů k řece je 12,5 km dlouhá. Na dně je teplota asi o 10C vyšší než nahoře. Bylo tam dole na břehu řeky Colorado překrásné jarní počasí, nechtělo se nám se vracet nahoru. Nakonec jsme celý sestup a výstup zvládli asi za osm a půl hodiny a večer jsme ještě popojeli do nepříliš vzdálené rezervace Indiánů Navajo (čti: Navaho). Tam jsme pak v neděli ještě zhlédli dinosauří stopy, další zříceniny a hlavně navštívili známé Údolí monumentů plné fantastických načervenalých skal (známých bohužel hlavně z reklam na některé americké cigarety).

V neděli navečer už byl zase nejvyšší čas se vydat na zpáteční nonstop jízdu. Trochu se protáhla. Nejprve jsme hladce zvládli průjezd Utahem i Colorádem (včetně zasněženého průsmyku ve výšce 3400 m na západ od Denveru). Po průjezdu Denverem jsme se opět ocitli v placatých prériích. Ve východní části Colorada i v celé Nebrasce už nebylo po sněhu ani památky a bylo krásné jarní počasí, ale hodně větrno. Tak to trvalo až na hranice s Jižní Dakotou kam jsme se dostali v pondělí večer. Odtamtud to už bylo do Winnipegu jen několik hodin jízdy (za normálních podmínek). Jenže po večeři v Yanktonu (na řece Missouri už v Jižní Dakotě) začalo opět chumelit. Stále více a více. Přesto jsme se pomalu sunuli napříč celou Jižní Dakotou dokud viditelnost a naše rychlost neklesla k nule. Na pár hodin jsme se nakonec utábořli v jednom novém vytápěném odpočívadle. Když se k ránu zdálo, že se vítr uklidnil, vydal jsem se opět na cestu. Nebylo to asi moc moudré, na silnici byly stále větší závěje, nakonec se z ní už ani nedalo nikam vyjet, protože všechny výjezdy byly pro moje malé auto už nesjízdné, na silnici (I-29) už skoro nikdo nejezdil kromě několika velice málo obřích náklaďáků, viditelnost opět místy klesala k nule, bylo to prostě úplné sněhové peklo, v němž nakonec nebylo pořádně vidět, kde jsou kraje silnici, takže jsem nakonec skončil téměr v příkopě. Auto se nám podařilo nakonec se závějí vlastními silami vytlačit, jenže asi za další půlhodinu jsem skončil s konečnou platností hluboko v jiném příkopě asi 40 mil na jih od města Fargo. Měli jsme štěstí, brzo nato se objevil úplně nový veliký mikrobus (van) s náhonem na všechna čtyři kola, který jakýsi už dosti starý obchodník s automobily takto dodával svému zakazníkovi v sousedním státě. Neštastný, že si neposlechl předpověd počasí a vydal se na cestu. Ochotně nás ale naložil, musel sice také jet pomalu jako šnek, ale jeho vozidlo zdolalo celkem hravě i ty nejvetší více než metrové závěje a za necelé tři hodiny urazilo těch 40 mil, které nám zbývaly do Farga. Tam jsme se dozvěděli, že dálnice I-29 je oficiálně uzavžena. Otevřena byla opět až v šest hodin večer. Večer se už ale nikomu nechtělo moje auto přitáhnout do Farga, museli jsme tam čekat až do druhého dne do poledne. Pak se ukázalo, že moje auto má poškozený rozvodný řemen (timing belt), nejspíš v důsledku toho prvního našeho vlastního vytahování ho z příkopu, nebo i proto, že po noci strávené v příkopě byl motorový prostor zcela vyplněn navátým jemným sněhem, který pronikl úplně všude. Auto bylo opravené v šest hodin večer, silnice byla ještě alespoň 100 km na sever od Farga pořádně zledovatěla, přesto jsme se někdy mezi desátou a jedenáctou hodinou v noci konečně vrátili zpět do Winnipegu, kde byly silnice opět naprosto holé, suché a bezpečné.

Mimochodem, hned po našem odjezdu z Farga tam celková letošní nadílka sněhu dosáhla 250 cm. A sníh tam stále padá. Odborníci tvrdí, že letos díky tomu tady u nás budou záplavy ať sníh taje jakkoliv pomalu. I město Winnipeg už chystá pytle s pískem (odhaduje se, že jich bude potřeba až 2,6 milionu) k vyztužení hrází kolem řeky na území města...