Nevím nakolik je všeobecně známo, že v Kanadě (a v poněkud menší míře i v USA) existují komunity (osady, kolonie) organizované na náboženském principu, v nichž jsou některé stránky života (jazyk, oblečení, společenské vztahy) téměř beze změny zakonzervovany už po několik století. Nejznámější (rozuměj: všechny o nichž je mi známo ) z těchto společenství jsou kolonie německy mluvících Hutteritů a Mennonitů a rusky mluvících Duchoborců.

Jak Hutterité (další odkazy) tak Mennonité jsou novokřtěnci (anabaptisté) a pacifisté, kteří byli po téměř čtyři století v Evropě pronásledováni jak církevními (katolickými i protestantskými), tak i světskými úřady. Tisíce jich bylo popraveno mečem i ohněm jako kacíři. Hutterité jsou z českého hlediska zajímaví tím, že jejich dlouhá cesta do Kanady vedla v šestnáctém století přes Moravu, kde setrvali téměř sto let od r. 1528 do r. 1621 a kde také došlo k ustálení článků jejich víry a v jejich stmelení v přesně definovanou jednotnou skupinu. Jejich jméno pochází od Jakuba Huttera, který byl hlavním pastorem tyrolských anabaptistů a byl později chycen na Moravě a 25. února 1536 upálen na hranici v Innsbrucku na příkaz rakouského krále Ferdinanda I.

Ve většině současných kanadských hutteritských kolonií neexistuje žádné soukromé vlastnictví a v něktrých je i osobní vlastnictví zredukováno na úplné minimum. Kromě šatů, které mají na sobě je snad všechno ostatní ve společném vlastnictví. Kolonie Hutteritů jsou v Albertě, Saskatchewanu, Manitobě a v Severní a Jižní Dakotě. Jen u nás v Manitobě je asi 100 hutteritských kolonií. Podle jednoho odhadu žije v těchto třech kanadských provinciích a dvou amerických státech více než 15000 Hutteritů, podle jiné stránky na témže WWW serveru žije na světě celkem až sto tisíc Hutteritů. Přitom všichni jsou potomci méně než 24 rodin (asi 150 jednotlivců), které tvořily hutteritské společenství v Sedmihradsku a později v jižním Rumunsku a na Ukrajině v letech 1755-1790. Ze jmen těchto rodin přetrvalo dodnes mezi Hutterity pouze 14 různých příjmení: Hofer, Waldner, Wurtz, Kleinsasser, Glanzer, Stahl, Walther, Wollman, Maendel, Gross, Decker, Entz, Tschetter a Jansen. Všichni Hutterité, které znám z trhů v Albertě a z kolonií v Manitobě, jsou si navzájem opravdu velice podobní a nosí stejně kroje, které si sami šijí, jejichž vzhled se nejspíš už alespoň 100 let nezměnil. Vdávají a žení se stále jen mezi sebou. Podrobná genealogie všech Hutteritů je známa alespoň od poloviny 18. století.

Současní Hutterité se živí výhradně zemědělstvím. Mezi sebou mluví asi dosti starobylou němčinou, které nerozumím (já mám ale v současnosti někdy potíže i s rozuměním moderní mluvené němčině, přestože to byla první cizí řeč, kterou jsou plynně hovořil v 16 letech po prázdninách strávených ve Východním Německu). Žijí v koloniích na venkově, kterým říkají Bruderhofs (bratrské dvory). Jednotlivé kolonie Hutteritů se mezi sebou jen málo liší pokud jde o jejich organizaci a způsob života. Navenek vůči okolnímu světu vystupuje každá kolonie jako jediná právní osoba, jako plnohodnotná jednotka kapitalistické ekonomiky vlastnící pozemky, bankovní účty, moderní zemědělskou technologii. Uvnitř této jednotky existuje něco co by se snad dalo nazvat dokonalým komunismem. Všechny výrobní prostředky vlastní společně. V čele každé kolonie stojí hospodář (Wirt) a kazatel. Ti společně s radou starších rozhodují o životě kolonie. Určují také to co se jejich děti, kromě povinné angličtiny, budou učit ve školách zřizovaných na koloniích příšlušnými kanadskými provinciemi. Na koloniích není televize ani počítače pro osobní zábavu a potřebu (ani ve školách). Učitelé (dodaní provinčními ministerstvy školství) si občas stěžují, že děti z kolonií je těžké učit, protože nikdy v životě třeba ještě neviděli asfaltovou silnici nebo si myslí, že letadla, která vidí na nebi jsou opravdu jen tak velká jak se zdají, jako velcí ptáci. V některých koloniích jsou třeba zakázané i vánoční stromky jako zbytečná marnivost, o které se v bibli nemluví. Jídla se připravují ve společné kuchyni pro celou kolonii, ženy a muži sedí při jídle v různých částech jídelny. Každá rodina ale bydlí ve vlastním rodiném domku, který je v některých koloniích s veškerým jeho jednoduchým vybavením jejím osobním majetkem. Osobní auta nemají nikde, pouze společně vlastněné náklaďaky na dopravu zemědělských produktů a někdy i na dopravu žen do nejbližšího města za účelem nákupu, v některých koloniích mají na cesty za nákupy i mikrobusy. (Před asi dvěma lety jsem do kolonie nejbližší k Pinawě jel kupovat med, který inzerovali u vjezdu na cestu vedoucí do kolonie. Člen kolonie, který měl na starost včelín nebyl dost dlouho k nalezení. Ostatní se docela rádi nechali ode mne vozit po kolonii v mém autě, když jsme ho hledali. Nakonec jsem na něj chvíli čekal v jeho domě, kde si jeho manželka zrovna šila smuteční šaty, protože nějaká jejich babička byla nemocná a člověk musí být vždy připraven, mi řekla. Domek byl celkem jednoduše zařízen, měl zavedenou elektřinu, vnitřek působil trochu strohým dojmem, bylo tam ale útulno.) Auta řídí výhradně muži. Ale časy se pomalu mění, k tomu, ze tenhle článek píšu zrovna teď mě vyprovokovala novinová zpráva, že deseti mladým ženám ze dvou manitobských hutteritských kolonií bylo poprvé v historii dovoleno udělat si řidičák, což se jim úspěšně podařilo. Vedení kolonií udělalo toto rozhodnutí jako opatření k šetření času mužů, aby pokaždé když je potřeba děti či ženy někam odvézt, muži nemuseli přerušovat svoji práci. Přesto tradicionalisté na těchto dvou koloniích nejsou tímto rozhodnutím vůbec nadšeni. Říkají, že nevidí důvod proč najednou po 400 letech měnit svoje zvyky.

Na druhé straně, pokud jde o dosažení maximálního zisku ze svých pozemků, používají Hutterité vždy té nejmodernější technologie, která je k dispozici. Třeba počítačem řízené kravíny.

Pokud byste si mysleli, že mládež musí z těchto kolonií houfně utíkat, hned jak se jim dostane trochu informací o okolním světě, tak se mýlíte. Úbytek činí jen asi tři procenta, což je vzhledem k vysoké porodnosti na koloniích naprosto zanedbatelné. Mnoho z těch kdo odcházejí se navíc po letech vracejí zpět na kolonie. (Mimochodem, viděl jsem v poslední době článek doporučující některé rysy života na koloniích široké veřejnosti, obzvláště fakt, že tam mají nulovou zločinnost a všechny spory řeší nenásilně.) Takže je třeba periodicky řešit problém přelidnění kolonií. Kolonie se množí dělením, osobně mi to připomíná dělení buněk v nějakém organizmu. Když počet obyvatel kolonie dosáhne čísla kolem 100, kolonie vybere z banky svoje úspory, koupí někde blízko či daleko nové pozemky, postaví tam novou kolonii, do níž se část obyvatel staré kolonie přestěhuje.

Kromě již dříve uvedených odkazů další fakta z historie Hutteritů bylo možno najít třeba zde: http://www.cpnet.net/~trudge/HIST.htm. Historie Hutteritů ve zkratce vypadala takto:

1526		Znovupokřtění Hanse Hutta, první trest smrti pro novokřtěnce
1526-1528		Počátky v jižním Tyrolsku a Korútanech
1528		Stěhování hutteritských uprchlíků na Moravu, formování článků víry
1528-1621		Zřizování hutteritských kolonií na Moravě a na Slovensku
1621		Stěhování Hutteritů do Sedmihradska
1621-1767		Zřizování hutteritských kolonií v Sedmihradsku
1755		Stěhování hutteritských uprchlíků z Korútan do Sedmihradska
1767		Stěhování Hutteritů do Valašska v jižním Rumunsku
1767-1770		Zřizování hutteritských kolonií v rumunském Valašsku
1770		Stěhování do Černigovské gubernie na Ukrajině
1770-1802		Kolonie na soukromém panství ve Višence
1802-1842		Přesun na ruskou korunní půdu v sousedním Radičevu v Rusku
1842		Stěhování do Huttertalu ("Hutterova") v mennonitské oblasti Moločná na severozápad od Azovského moře v Tauridské gubernii na Ukrajině
1842-1874		Zřizování kolonií v okolí Moločné
1874		První stěhování Hutteritů do USA (do okresu Bon Homme v Jižní Dakotě). Během první světové války, po té co byli v USA persekvováni pro své pacifistické přesvědčení, se většina z nich přestěhovala do Kanady, kde v současné době žijí na svých koloniích v Albertě, Saskatchewanu a Manitobě.

(Překládáno z angličtiny, nejsem si jist zda se mi podařilo správně přepsat do češtiny všechna ukrajinská a ruská místní jména.)

Mennonitů je po celém světě nejspíš mnohem více než Hutteritů a jejich životní styl je mnohem rozmanitější než u Hutteritů a tak je nemožné sepsat stručně jejich osudy a zjistit kde všude dnes žijí.

Jejich jméno pochází od holandského kněze jménem Menno Simons, který shromáždil rozptýlené anabaptisty ze severní Evropy v r. 1536 do tolerantního Holandska. Později se někteří z nich přestěhovali do Polska a na Ukrajinu. Perzekuce vyhnala mnohé z nich také do jižního Nemecka, východní Francie a hlavně do severní Ameriky. Na Ukrajině existovaly mennonitské vesnice až do konce druhé světové války.

Stejně jako Hutterité, Mennonité původně žili v uzavřených komunitách odizolovaných od zbytku světa. S postupem času se stále více Mennonitů integrovalo do normální společnosti. Ve velkých kanadských městech dnes např. žije mnoho Mennonitů, kteří vykonávají nejrůznější povolání a kteří se od ostatních lidí liší nanejvýš jen tím, že chodí do mennonitského kostela. (Mennonitská církev v Kanadě získala téměř status jedné z hlavních - "mainstream" církví. Je velice aktivní na poli misionářské činnosti. Misionáři z Evropy a severní Ameriky již stačili založit mennonitské kongregace i v Latinské Americe, Africe, Indii a Oceánii.) Mennonitské farmáře na kanadském venkově by snad někdy mohlo prozradit jen to, že budou lépe mluvit (dolno)německy než anglicky. I když se celá vesnice skládá jen z Mennonitů, každý má svou farmu v soukromém vlastnictví a hospodaří si ni ní sám. Takové mennonitské vesnice, hlavně ty zakládané kanadskými Mennonity po r. 1948 v pralesích Latinské Americe (nejvíce v Mexiku a Paraguayi), se někdy také nazývají koloniemi. Jejich členové si navzájem hodné pomáhají a občas k tomu účelu i zakládají různá družstva, ale na rozdíl od hutteritských kolonií se vždy jedná o pospolitost autonomních rodin a soukromých farem.

Celý manitobský jih je silně mennonitský. Mluví, a často i píše, se tam dolnoněmčinou (Plattdeutsch), která je dosti odlišná od dnešní standartní spisovné němčiny. Nejsem si jist, jestli je to stejná němčina, kterou mluví Hutterité. Díky suchu v Mexiku se sem do jižní Manitoby právě teď často vracejí Mennonité z mexických mennonitských kolonií, kteří se tam už narodili, neumí ani ani slovo anglicky, jen pár slov španělsky a přesto se tady ve svém staronovém domově snadno domluví svojí dolnoněmčinou. (Přitom jsou automaticky považováni za kanadské občany, protože jejich rodicě prišli z Kanady.)

Jediní Mennonité, kteří jsou velice viditelní jsou Mennonité starého vyznání (Old-Order Mennonites), kteří naprosto bez vyjímky odmítají moderní technologii. Mají sice své farmy v soukromém vlastnictví, pokud ale jde o způsob hospodaření na nich, jsou mnohem konservativnější než Hutterité. Nepoužívají elektřinu ani spalovací motory ani jiné technické vynálezy, které se objevily v posledních staletích. Jezdí v koňmi tažených bryčkách, nosí staré kroje. Odmítají platit jakkékoliv daně, jít do jakkékoliv valky, také ale od státu naprostu nic nechtějí, neberou (a ostentativně vracejí) všechny sociální dávky, na které mají všichni Kanaďané nárok (myslím, ale nejsem si tím úplně jist, že Hutterité zastávají podobné stanovisko). Mennonity starého vyznání je možno potkat např. v okolí dvouměstí Waterloo-Kitchener v Ontariu. Velice se jim podobají (odmítáním jakkékoliv technologie a způsobem života) také Amiši (Amish), což je odnož Mennonitské cirkve sformovaná v r. 1698 knězem jménem Jakub Ammon (nebo Amen) ve Švýcarsku, kteří v současné době sídlí v USA ve státě Pennsylvánia. Amiši patří mezi Pennsylvania Dutch (v tomto případě anglické slovo Dutch má význam Němci, ne Holanďané).

(Na internetu můžete najít i několik vtipů na účet Mennonitů. Určitě se asi nevztahují např. na atraktivní trojjazyčnou Mennonitku nedaleko níž jsem seděl, když jsem se dnes naprosto neplánovaně ocitl na jakési převážně frankofónní módní přehlídce v jednom winnipegském hotelu.)

Duchoborci jsou zřejmě mladšího původu než Hutterité a Mennonité. O jejich původu ani o jejich současnosti jsem toho na Internetu mnoho nenašel. A nevím přesně jaké jsou jejich zásady a názory na vlastnictví. Anglický přepis jejich ruského jména "Duchobor" je "Dukhobor". Vím, že přišli z Ruska, kde měli velké potíže s autoritami církevními i světskými. Neuznávali ruské duchovenstvo. Není mi jasné, zda "duch", který vystupuje v jejich názvu, a se kterým se zřejmě potýkají (nebo snad bojují na jeho straně?) znamená pravoslavné duchovenstvo, nebo ďábla nebo snad Ducha svatého. Že všechny interpretace jsou možné by mohl naznačovat titul článku "'New Canadians' or 'Slaves of Satan'? The Law and the Education of Dukhobor Children, 1911-1935" ('Noví Kanaďané' nebo 'Otroci Satana'? Zákon a vzdělání duchoborských dětí, 1911-1935), jehož citaci jsem objevil v seznamu prací profesorů právnické fakulty University of Victoria.

V každém případě se Duchoborci zasloužili o zavedení zemědělství v jižní Albertě jak o tom svědčí veliká pamětní deska v ruštině a angličtině, kterou je možno vidět v jižní Albertě u silnice č. 3 poblíž městečka Pincher Creek. Je na ní poděkování Duchoborcům za rozorání albertských celin (v ruštině: "celinnyja zemlja", v angličtině: "virgin land"). Po nějakou dobu v minulém století byli jedinými zemědělci v této oblasti, později se odstěhovali na nějaké odlehlé místo v Britské Kolumbii. Dnes je o nich slyšet jen když mají nějaké konflikty s úřady, protože zřejmě neuznávají naprosto žádné úřady, žádné vnější zasahování do svých škol a používají ohně (žhářství) k očistě těch s nimiž nesouhlasí. Když jsou pak z žhářství obviněni u soudu, dostaví se tam na protest třeba zcela nazí (novinová zpráva o takovém případu někdy v polovině osmdesátých let byla snad první zmínka o Duchoborcích, která se ke mě donesla). Případně ve vězení drží hladovku - o tom všem je zmínka ve druhé polovině tohoto dlouhého dokumentu (který se jinak zabývá problémem euthanasie a násilného krmení lidí držících protestní hladovky).

Jinak jsem objevil jen několik dalších zmínek o Duchoborcích či o citace materiálů o nich, které mi jsou nedostupné, např. sbírka materiálů o dílech Duchoborce P.P. Nikolajeva, 1894-1940, citovaná v bývalých sovětských archivech. Duchoborci zřejmě stále ještě žijí i na území bývalého Sovětského svazu, např. na pomezí Arménie a Gruzie (ke konci dokumentu) a podle Rádia Svoboda přinesly London Times 2. července 1991 zprávu o prvním sjezdu Duchoborců, kterého se v Celině u Rostova na Donu zúčastnilo více než 300 lidí.

A ve městě Eugene ve státě Oregon je ulice Dukhobor Road (Duchoborská cesta).