Absolutní moc imigračních úředníků na amerických hranicích 15. 3. 1998

Od dubna loňského roku mají řadoví úředníci americké přistěhovalecké služby moc vydat zákaz vstupu do USA na pět let nebo na dobu neurčitou (doživotně?) osobám, o nichž si myslí, že při pokusu o vstup do USA lhali nebo neřekli plnou pravdu nebo mají něco společného s užíváním drog (za to je ten neomezeně dlouhý zákaz vstupu). Proti jejich rozhodnutí není žádné odvolání (i když existují případy, kdy se podařilo dosáhnout soudní cestou zrušení tohoto zákazu). Od dubna do října loňského roku bylo takových zákazů na hranicích vydáno celkem 23064, z toho velká většina na hranicích s Mexikem. Ale i několik set Kanaďanů bylo tímto zákazem postiženo.

Ve včerejším článku v deníku Globe and Mail bylo několik takových případů popsáno. Např. případ 39letého pana Hornera z Toronta, který byl přijat ke studiu ve škole pro chiropraktiky v Kalifornii a čekal na vyřízení amerického studentského víza. Rozhodl se, že mezitím si zajede na měsíc do USA, navštíví známé a pokusí se najít nějaké ubytovaní v místě školy a pak se vrátí do Toronta vyzvednout si vízum pro dlouhobodý pobyt. Na hranic'ch mu američtí celnici nevěřili, prohlásili, že jeho mikrobus je tak plný osobními věcmi, že se jistě pokouší o ilegální přstěhování do USA a po pětihodinovém výslechu, při kterém mu bylo stále opakováno, že je velkým lhářem, na něj uvalili zákaz vstupu do USA na 5 pět. Do té školy vloni tedy nenastoupil, ale jeho pravníkovi se alepoň podařilo od té doby dosáhnout zrušení zákazu (to je ten případ úspešného zrušení zákazu zmíněný nahoře, možná jediný známý - zřejmě ho dosáhl proto, že v jeho případě nešlo naprosto o žádný pokus ani o nějakou nevinou lež).

Nebo případ zaměstnankyně velké pobočky jedné americké firmy v Kanadě, která jela do USA provádět vycvik zaměstnanců v jiné pobočce firmy a na návštevu přátel. Nechtělo se jí vysvětlovat celníkům všechny podrobnosti své cesty a tam jim nejprve řekla, že jede jen na návštěvu. Za tuto nevinou lež dostala tež zákaz vstupu na 5 let. Nebo případ obyvatele Vancouveru, který měl zaplacenou letenku ze Seattlu na Havaj. Při cestě z Vancouveru do Seattlu (necelých 200 km) mu bylo na hranicích řečeno, že pas a řidičák nestačí jako důkaz, že nechce zůstat v USA, že musí mít třeba potvrzení za placení nájemného nebo elektřiny, které by dokazovaly, že má trvalé bydliště ve Vancouveru. Nechtělo se mu se vracet (do centra Vancouveru je to od hranic asi 60 km), zřejmě se bál, že zmešká svůje let, tak zkoušel další dva vedlejší přechody, že bude třeba mít větší štěstí. Tam na dotaz, zda mu byl někdy odepřen vstup do USA odpověděl záporně, nikdy před tím se mu to skutečně nepřihodilo a ten předchozí neuspěšný pokus o přechod téhož dne nějak nepočítal. Jenže ten už byl zaznamenán v počítači a tak také za lhaní dostal zákaz na pět let.

Kanadské úřady doporučují Kanaďanům cestujícím do USA, aby vždy odpovídali na všechny dotazy zcela po pravdě. Úplně ve všech případech se ale ani to nevyplácí. Když totiž na dotaz amerického pohraničníka "Kouřil(a) jste někdy v životě marihuánu" odpovíte kladně, automaticky vám na místě zakáže vstup do USA na dobu neurčitou. To se přihodilo mnohým Kanaďanům, kteří chtěli odletět do USA z letiště v Calgary v Albertě, i když třeba odpověděli, že zkusili kouřit marihuánu jen jednou v životě před více než dvaceti lety. Američané ale tvrdí, že takovou otázku cestujícím běžně nedávají, musí k tomu mít nějaký důvod, např. když už máte v jejich počítači pod vaším jménem nějaký záznam spojený s drogami nebo když se na přechodu vedle vás nenápadně postaví jejich pes vycvičený na vyčenichávání drog.

Z velkého počtu Kanaďanů cestujících do USA byl zákaz vstupu zatím udělen jen zanedbatelnému zlomku. A z něj nejspíš jen malá část měla opravdu zcela čisté svědomí a měla prostě smůlu, že zrovna narazila na byrokratickou blbost, která se vyskytuje všude na světě. Ja měl alespoň zatím vždycky štěstí (v posledních letech jsem tam ale jezdil jen tak jednou nebo dvakrát za rok). Při naší poslední cestě do Minneapolisu jsme vypadali tak důvěryhodně, že jsme málem ani nemuseli zastavovat, úředník nejspíš jihoamerického původu se ani neobtěžoval prověřovat naší poznávací značku našeho auta ve svém počítači a odmávl nás po jediné otázce zdali jsme všichni Kanaďané.