V dnešním pořadu zajímavostí a humoru Basic Black pana Arthura Blacka na CBC byly zařazeny dva zajímavé rozhovory o cestování a dopravě na kanadském severu. První byl s majitelem dopravní firmy, která staví v okolí města Yellowknife ony zimní ledové cesty a pak po nich zásobuje jinak po souši nedosažitelné osady. Cesty vedou pokud možno po zamrzlých jezerech. I když led na jezerech je hodně silný (tady u nás na jihu na tekoucích řekách jsem dírami v ledu po rybářích naměřil tlouštku 80 cm), rychlá jízda obrovského náklaďáku ho může rozvlnit a u břehu ve směru jízdy doslova odfouknout do vzduchu. Řidiči tedy musí hlavně při dojíždění ke břehu jezdit velmi pomalu. Přesto se stává, že se některá souprava ledem propadne. Kdysi takový náklaďák skončil na dně jezera. Propadnutí probíhá pomalu, takže řidič má vždy čas vyskočit na led. Tyto zkušenosti vedly k modifikaci vozidel tam používaných tak, že dnešní náklaďáky po propadnutí se ledem plavou na vodě, takže je možno je i s nákladem zachránit. Hlavní zásluhu na tom má 18 obrovských širokých pneumatik, která taková souprava na svých devíti nápravách má. Vede to až k falešnému pocitu bezpečnosti některých řidičů, kteří v takových případech stále mají nařízeno co nejrychleji vyskočit z kabiny na led - místo toho mají tendenci zůstat sedět v teplé kabině propadlého se vozidla a volají vysílačkou, aby je někdo přišel vytáhnout.

Druhý rozhovor byl s kameramanem z Yellowknifu o jeho zážitcích na cestách za zajímavými záběry. Když například jel filmovat na jaře ptáky na útesech nějakého ostrova, byly už v ledu trhliny až 20 metrů široké. Člověk, který je tam s veškerým technickým vybavením vezl, připřáhl za snězný skútr (skidoo) nákladní saně, na nichž byla přivázaná velká nákladní kanoe. Když přijeli k nějaké té až 60 stop široké díře v ledu, odpřáhl saně, kus se vrátil a v plné rychlosti tu díru v ledu na skidoo přeletěl (někdy se mu to úplně nepodařilo a přistál prý ještě částečně ve vodě - jak ten svůj skútr pak tahal na led, vyprávějící nevysvětloval). Pak jim hodil přes vodu lano, za které tu kánoi, ke které byly zespodu stále přivázané saně i s nimi přetáhl přes otevřenou vodu. Když dojeli na okraj souvislého ledu, spustili na vodu kánoi (saně i nadále nechali pod ní přivázané), naložili skidoo na příď kánoe, takže jeho lyžiny sloužily k odstrkování plovoucích ker, spustili motor kánoe a pokračovali v cestě k ostrovu.

Vyprávěl, že tam někde projížděl i Kouřícími horami (Smoking Hills), pod nimiž už po tisíciletí hoří obrovské ložisko nekvalitního uhlí a lignitu. V těch kopcích je tak teplo, že tam není žádný sníh. Páchne to tam sírou, přesto si tam medvědi chodí vyhrabat jámy do země, kde v teplém popelu s oblibou spí.

Celý sever je prý svědectvím schopnosti naší civilizace všechno zasvinit. Eskymáci jsou alespoň schopni si odpadky, které tam nechali nejrůznější návštěvníci, někdy zpříjemnit život. Např. před jednou cestou mu jeho eskymáčtí průvodci říkali, že by bylo dobré vzít sebou nějakou trubku (komínek) ke kamnům. Divil se k čemu to bude dobré v krajině, kde nejsou ani kamna ani dříví. Říkali, že oboji se vždy najde. Po utáboření se vydali do okolí a z nějakých odhozených sudů za pomocí seker vždy zhotovili kamna, ve kterých topili dřívím vyplaveným na břehu moře. Občas tam prý jako přízrak z pohádky potkávali opuštěné radarové stanice, které tam Američané nastavěli jako ochranu před případným sovětským útokem. Přetože v nich dnes už nikdo není, jsou stanice stále monitorovány z nějakého tisíce mil vzdáleného velitelského stanoviště. Když se k nim moc přiblížite, ozve se prý výzva k odchodu. Eskymáky k přiblížení k takové stanici nepřesvědčil, říkali, že když člověk těch varovných výzev k odchodu neuposlechne, objeví se nakonec letadlo, které přiletí zkontrolovat co se tam děje.

Můj dodatek: Cesta odsud z úplnéhu jihu Kanady do těch exotických lákavých arktických dálek je mnohem dražší než cesta do Evropy. Pokud tam neseženete práci. O řešení matematických rovnic tam ovšem nikdo zájem nemá. O všelijaké horníky a prospektory ano. Nejsnazší způsob jak v té exotice déle žít, je tedy přispívat nějak k jejímu pomalému ničení ... Vlastně jsou způsoby, jak se na tom přímo nepodílet, můžete tam těm ostatním třeba vyvářet. Jako třeba šéfkuchář původem ze Slovenska, který si tam nahoře našetřil peníze, za které si pak tady na venkově nedaleko Pinawy asi před dvěma lety otevřel dnes již velice populární restauraci.