Téma tohoto článku vás možná trochu překvapí. Nemá ani vzdáleně nic společného s Kanadou. Jedině snad to, že se teď nacházím v Kanadě, zatímco před sedmi lety jsem žil v Japonsku. Bylo to zhruba uprostřed mého dvouletého pobytu v oblasti velkého Tokia ve městě Wako, které (jako desítky dalších) už dávno s Tokiem zcela splynulo, takže pokud tam někdo není schopen číst různé napisy na ulicích, vůbec mu nedojde, že přechází z jednoho města do druhého.

V Japonsku už v tuto dobu dávno odkvetly slavné japonské třešně (sakury) jejichž květy (sakura-no-hana) jsou tam předmětem celonárodního obdivu. Je to vlastně jakýsi rituál vítání jara a sledování jak jaro postupuje japonskými ostrovy od jihu na sever - každý den se v televizi podrobně ukazuje kam až květy ten den dorazily. V tuto dobu v Tokiu už jaro vlastně skončilo a nastává sezóna letního vlhkého pekla a asi měsíc trvající první dešťová sezóna (druhá s tajfuny příjde v září). Květy slavných sákur už dávno opadaly a místo nich jsou stromy teď (možná ještě) obaleny malými drobnými plody, mnohem menšími než naše evropské šlechtěné třešně, Jsou ale velice chutné a na rozdíl od květů o ně má málokdo zájem, což je na pováženou vzhledem k šíleným cenám ovoce v obchodech (jablka se běžně kupují po jednom; jediné co bývá velice levné jsou strašně dobré japonské mandarinky - mikan - když masově dozrávají koncem roku; někteří lidé jich pak sní tolik, že jim z toho zoranžoví kůže).

Nedaleko od místa, kde jsme bydleli (něco přes jeden km) už na území Tokia se nachází jeden z největšich tokijských parků jménem Hikarigaoka. Byl tak "veliký", že o víkendu v jeho středu bylo slyšet provoz v okolních ulicích jen velice slabě. Byl skoro pořád (kromě časného rána - Japonci neradi vstávají) plný lidí, protože v něm byla řada hřišť pro různé sporty, travnaté plochy na povalovaní se po zemi a i kousky různě hustého lesa, kde se v létě našlo místo i pro kolonii bezdomovců, kteří se v Japonsku skoro jinak nevyskytují, v němž se nacházelo i dost třešňových stromů.

Do toho parku jsem vžycky rád chodil, ale v tuto roční dobu brzo ráno před odchodem do práce každý den, někdy sám, někdy z některou z dcer se pořádně najíst slavných chutných sákur a natrhat jich také co nejvíc domů do zásoby. Nebyly jsme úplně sami, kromě nás tam chodilo na třesně i pár japonských důchodců, kteří si z domu způsobně přinášeli za účelem trhání třešní vlastní žebříky. Je docela dobře možné, že s tím trháním začali, až když viděli náš příklad, ale tím si nejsem vůbec jist.

Měli jsme tam jednu obzvláště oblíbenou velkou třešni, která byla krásně rozložitá a měla dost placatou korunu, kam se dalo snadno vylézt a uvnitř stromu snadno pobíhat po jednotlivých větvích a pohodlně se krmit třešněmi nebo je trhat do tašky. Tam jsme se jednou brzo ráno usadili se Zuzanou a začali se jako obvykle pást. Za nějakou chvíli se z malého křoví u kmene našeho stromu vynořil japonský pár, narychlo se ještě pozapínávali, uctivě se nám nahoru na strom uklonili, popřáli nám dobrého rána a odkvačili na svých bicyklech, které měli zaparkované na nedaleké mýtince, kterým jsem před tím nevěnoval vůbec pozornost, protože po Japonsku všude postávají nebo se povalují milióny jízdních kol v nejrůznějším stavu pořádku či rozkladu. Co si při tom asi mysleli o nás dvou praštěných bílých ďáblech, kteří je vyrušili v jejich jistě zajímavé činnosti v době, kdy v parku normalně nikdo nebývá, na jevo nedali. Ti dva museli být u kmene našeho stromu perfektně zamaskovaní, protože jsem si vůbec ničeho nevšiml, když jsem po něm lezl, nebo jsem při tom musel ještě spát. Zuzaně vůbec nedošlo, co se pod námi dělo, kdyby nás ti dva uctivě nahlas nezdravili jak jim asi velelo jejich vychování - být uctiví v jakékoliv situaci, tak by si ani nevšimla, že někdo dole je.

Mohli to klidně být i manželé. V Japonsku jsou byty tak malé (to je jedna z cen, kterou Japonci zaplatili za to, že jejich země má ve světě pověst hospodářské supervelmoci - po dlouhá léta téměř veškeré zisky reinvestovali do průmyslu a zlepšování svých životních podmínek odsouvali stále do minulosti), že v nich manželé, pokud nejsou bezdětní, což je dost neobvyklé, často nemají na nějaké intimnosti vůbec podmínky a musí si na ně najít místo mimo domov. Za tím účelem je tam mnoho "hodinových" hotelů, které jsou využívány i manželskými páry. Ale to pod tou naší třešní skoro víc vypadalo na mimomanželský poměr nějakého šéfa se svou sekretařkou.