Toto je další z úvah novináře a vojenského historika Gwynna Dyera, která byla uveřejněna už 24. března t.r. Ke zprávě o pohotovosti čínské armády a policii z minulého týdne, jejíž účelem bylo předejít možným nepokojům mezi čínskými národnostními menšinami u příležitosti převzetí správy nad Hong Kongem, se docela hodí.

"Myslíme si, že Tengova smrt povede k boji o moc uvnitř čínského vedení," prohlásil v Moskvě koncem února Sargari Tarym, mluvčí Ujgurského hnutí za nezávislost. "Pokud se tak stane, aktivita hnutí za nezávislost Turkestánu zesílí." I teď je už ale dosti intenzivní. Vzhledem k nepropustnosti čínských hranic a vnitřní cenzúře, zprávy z Xinjiangské ujgurské automomní oblasti (muslimy osídleného severozápadního koutu Číny, též známého pod jménem Sinkiang nebo Turkestán) jsou vždy opožděné a nespolehlivé. Pokud mají vůdci ujgurského hnutí za nezávislost pravdu, tak minulý čtvrtek Číňané veřejně popravili dva mladé Ujgury, kteří se zúčastnili lednových nepokojů, což může docela dobře spustit další kolo násilí.

Byla to totiž veřejná poprava asi 30 ujgurských nacionalistů, která byla podnětem lednových nepokojů v Yiningu. Bylo při nich zabito několik čínských usedlíků a jejich těla byla spálena, načež mnoho Ujgurů bylo zabito čínskými vojáky. Čína tvrdí, že bylo 10 mrtvých a 100 zraněných, vůdci Sjednocené národní revoluční fronty Východního Turkestánu tvrdí, že bylo zabito 25 Ujgurů a 55 čínských vojáků.

Je tomu již pět let, kdy některé ujgurské separatistické skupiny začaly používat násilí, ale teprve v posledních dvou měsících se stalo toto násilí natolik viditelné, že ho čínská strana už nadále namůže popírat. Po nepokojích v Yiningu následovaly minulý měsíc pumové útoky na autobusy v hlavním městě oblasti Urumqi, při nichž bylo zabito sedm lidí a zraněno 60, a pak na začátku tohoto měsíce výbuch bomby v autobusu v samotném Pekingu. Výbuchy bomb v Urumqi byly načasovány na dobu, kdy se konaly pohřební obřady za čínského dlouholetého "vrchního vůdce" Tenga Xiaopinga, ale co doopravdy podnítilo růst ujgurského nacionalismu byl rozpad starého Sovětského svazu, což přineslo Ujgurům nejprve naději a pak i zbraně.

V dávné minulosti tureckými jazyky mluvící národy Střední Asie terorizovaly oba kontinenty. V různých dobách jejich jízdní hordy dobyly celou Čínu, většinu Evropy a polovinu Indie. Ve 14. století byla ukončena jejich konverze k Islámu a města jako Taškent, Samarkand a Kašgar se staly centry velkého bohatství a vzdělanosti. Poslední dvě století pro ně však nebyla moc příznivá.

Od poloviny 18. století do poloviny 19. století rušští a čínští imperialisté postupně dobyli a anektovali celou tuto oblast a ustavili svoji nadvládu nad všemi národy Střední Asie - nad Kazachy, Uzbeky, Tádžiky, Turkmény, Kirgizy a Ujgury. Ale v r. 1991 došlo k rozpadu Sovětského svazu a všichni dostali zpět svoji svobodu. S vyjímkou Ujgurů, kterým vládnou Číňani.

Ujguři na krátko získali nezávislosti v r. 1944 jako "Republika Východního Turkestánu", ale když skončila čínská občanská válka v r. 1949, jejich bývalým pánům se podařilo si je opět podrobit. Ujgurští vůdci byli pozváni do Pekingu a jejich letadlo záhadně havarovalo při jejich návratu zpět do vlasti, načež byla jejich republika zbavená vedení snadnou kořistí čínské armády. Od roku 1949 bylo o Ujgurech z Xinjiangské oblasti slyšet mnohem méně než o další čínské kolonii, o Tibetu, přestože jejich počet mnohonásobně převyšuje dva milióny Tibeťanů. Tibet má totiž dlouhou hranici s Indií, zatímco Xinjiang byl ztracen v nedostupném středu Asie zcela obklopen jinými územími s totalitární vládou.

I když r. 1991 nepřinesl Ujgurům nezávislost, přinesl i k nim velké změny. Od té doby ma Xinjiang 1500 km dlouhou snadno průchodnou hranici s nově nezávislými státy Kazachstánem, Kirgizstánem a Tádžikistánem. To nevyhnutelně vedlo k importu myšlenek, zbraní a hlavně naděje přes tuto hranici. Ujgurům, stejně jako Tibeťanům, hrozí to, že se stanou menšinou ve své zemi. Čínská strategie pro zajištění si svých západních teritorií spočívá v jejich zaplavování usedlíky z většinové etnické skupiny (Han), dokud se místní obyvatelé i se svými jazyky, kulturou a náboženstvím nestanou bezvýznamnou menšinou. Tato území se pak stanou čínskou zemí, v níž bude několik malebných domorodců prodávat své suvenýry.

V r. 1950 bezprostředně po druhém obsazení země Čínou, žilo v celém Xinjiangu pouze 200 tisíc Číňanů Han. Dnes jich je už šet miliónů a stovky dalších přijíždějí každým dnem, přitahováni výhodami při získání bydlení a zaměstnáni, která jsou v praxi dostupná pouze etnickým Číňanům. Město Urumqi má nyní čínskou většinu a v celém Xinjingu je už nejspíš počet hanských přstěhovalců roven počtu domorodých Ujgurů. Při posledním sčítání lidu Ujguři stále ještě tvořili zhruba polovinu 16 miliónů obyvatel Xinjingu (mezi nimiž je také asi milión Kazachů a Kizgizů), ale s příjezdem každého vlaku do Urumqi se jejich pozice dále zhoršuje.

Čínské přistěhovalce je těžké z něčeho obviňovat. Jsou také jen obětmi politiky vlády, jejíž rozhodování nemohou ovlivnit. V důsledku této politiky se ocítají ve vzdálené, neúrodné a nepřátelské oblasti. A pokud se Turkestánu podaří získat v nejbližší době nezávislost, stanou se obětmi podruhé. Situace v Xinjingu se může velice přiostřit. Ujguři jsou sice v menšině a nedostatečně vyzbrojeni, ale jejich silou je společný jazyk, náboženství, historie a vlast, což se nedá vůbec tvrdit o průměrném zmateném čínském přistěhovalci.

Minimálně je možno očekávat hodně násilí a utrpení. V nejlepším případě mohou Ujguři skutečně získat zpět svoji nezávislost. To se jim ale může podařit jen když Číňané budou natolik zaneprázdněni bojem o následnictví v Pekingu a debatou o demokratizaci své země, že dovolí svým koloniím jít vlastní cestou. To se stalo v bývalem Sovětském svazu, ale mezi oběma případy je velký rozdíl. Zatímco pouhých 50% občanů Sovětského svazu byli Rusové, více než 90% obyvatel Číny jsou příslušníky národnosti Han. Aby mohlo Rusko vyjít na cestu demokratizace, muselo nejprve provést dekolonizaci. Čína nemusí.

Pokud se Ujgurům nepodaří získat nezávislost v příštím desetiletí, jejich osud bude pravděpodobně stejný jako osud původních obyvatel Severní a Jižní Ameriky - stanou se opovrhovanou menšinou v zemi, která jim kdysi patřila. Ale Ujguři mají ještě alespoň poslední šanci, v jejich případě hra ještě zcela neskončila.

Uvědomují si vůbec dnešní Češi (a další středoevropské národy) dostatečně jaké jsme vlastně měli v posledním století (hlavně v r. 1918) štěstí,že se nám podařilo vyhnout se osudu tolika jiných malých národů? (I když i pro některé Indiány ještě zbývá jiskřička naděje - např. ve Winnipegu tvoří asi 15%, možná i více, všech obyvatel a jejich porodnost je nadprůměrná ... Záleží ale na tom, jestli se jim podaří vytvořit nějakou novou společnou identitu a dostatečně rychle pozvednout své kolektivní sebevědomí.)