kodovani

Jedna fotografie na konci a odkazy na dalsi fotografie pridany 23. 1. 2000. Odkazy jsou zvyrazneny a pospojovany ikonou kamery:

Grand Rapids   Churchill   Kanoi po rece   Zver a hmyz   Traperi   Vlak   Navrat do Winnipegu   Zkondenzovane fotografie

Jsou to prave dva tydny, co jsem se vratil z desetidenniho vyletu do severni poloviny Manitoby. Vyrazili jsme tam s Evou a Zuzanou tak trochu po stopach casne manitobske (moderni, evropskymi pristehovalci psane) historie a pokud to slo, co nejdrive po letnim slunovratu, abychom si konecne trochu uzili severskych bilych noci. Z Winnipegu jsme nejprve jeli autem necelych 800 km do mesta Thompson po silnici c. 6 vedouci primo na sever mezi velkym jezerem Winnipeg na vychode a radou mensich jezer (z nichz tri - Manitoba, Winnipegosis a Cedrove jezero - maji take uctyhodne rozmery). Po asi 200 km na sever od Winnipegu se kolem silnice rozkladaji uz jen lesy, v nichz je jen obcas mozno zahlednout nejakou vodni hladinu.

Asi v polovine cesty do Thompsonu lezi osada Grand Rapids (pekne izolovana, na sever i na jih je to z Grand Rapids do sousednich osad stejnych 175 km). U ni se vyplati zajet si od silnice c. 6 asi 2-3 km pod velkou prehradu vybudovanou na miste byvalych velkych pereji (rapids) na poslednim, jen nekolik kilometru dlouhem, useku reky Saskatchewan (pramenici az v dalekych Skalistych horach) spojujicim Cedrove jezero (Cedar Lake) s jezerem Winnipeg. (O rozmisteni onech ctyr velkych jezer a mest Winnipeg, Thompson a Churchill daji dobrou predstavu tyto mapy Manitoby - reka pritekajici ze Saskatchewanu je Saskatchewan River, jezero zhruba ve tvaru pismene L na jejim konci je Cedrove jezero, tam kde se temer dotyka jezera Winnipeg jsou Grand Rapids). Pod prehradou je tam totiz vzdycky mozno najit desitky az stovky pelikanu (presneji receno, byl jsem tam zatim jen dvakrat, poprve to bylo na zacatku zari, a pelikanu tam v obou pripadech bylo nespocetne) lovici ryby v mohutnych virech pod vytokem z turbin hydroelektrarny. Viry je tam dost dlouho vozi dokolecka na jednou miste, dokud je nakonec proud prece jen neodnese dal od elektrarny a tak je vzdycky dost pelikanu i ve vzduchu opakovane leticich zpet k virum. Donekonecna je tam tak mozno zblizka pozorovat vsechny faze jejich trochu kolebaveho letu. Trochu smesne pusobi pristavani, pri nemz vystrci sikmo dopredu nohy s roztazenymi blanami, na nichz dost dlouho klouzaji po hladine jako male hydroplany. S nimi tam lovi i mensi mnozstvi potaplic, ktere pristavaji na hladine uplne stejne jako pelikani. Ze by to bylo spolecne vsem vodnim ptakum?
Nekolik fotografii pelikanu lovicich pod prehradou.

V minulem stoleti se v teto oblasti jeste vsechno dopravovalo po vode a reka Saskatchewan byla dulezitou vodni tepnou. V perejich Grand Rapids klesala z Cedroveho jezera do jezera Winnipeg na kratke vzdalenosti o mnoho desitek metru. Kolem pereji vedla nekolik kilometru dlouha stezka, po niz bylo nutno prenaset naklad (a v dobach nejstarsich i kanoe na jeho prepravu) a prevadet cestujici mezi parniky plavicimi se po obou jezerech. Koncem minuleho stoleti byla na teto stezce (portage) vybudovana mala zeleznice, na niz konmi tazene tramvaje prepravovaly naklad a cestujici kolem pereji. Dodnes je tam mozno videt kousicek zachovaleho naspu teto trati spolu s jednou rekonstruovanou nakladni tramvaji. To je ale jedina pamatka na tuto kdysi rusnou dopravni tepnu, po niz se dnes nepohybuje ani noha diky mnohem rychlejsim silnicim, letadlum a vlakum.
Zabery z okoli silnice c. 6

Grand Rapids   Churchill   Kanoi po rece   Zver a hmyz   Traperi   Vlak   Navrat do Winnipegu   Zkondenzovane fotografie

Z Thompsonu jsme se nejprve vydali vlakem do nejsevernejsiho manitobskeho mesta Churchill, kde je pristav pro zaoceanske lode umoznujici nejrychlejsi lodni spojeni mezi stredem americkeho kontinentu a Evropou. Mesto lezi pri usti Churchillovy reky do Hudsonova zalivu (Hudson's Bay), soucasti Severniho ledoveho oceanu. Mesto a reka dostaly jmeno podle jednoho z guverneru zname Hudson's Bay Company (HBC), ktera se na severu Kanady uz po 300 let zabyva nakupem kozesin od Indianu a jinych lovcu a prave v oblasti dnesniho Churchillu mela dlouho svoji centralu pro zapadni Kanadu. Jednalo se o prislusnika stejne rodiny, jejimz clenem pozdeji byl i slavny Winston Churchill. Nevyhodou Churchillu je to, ze se tam lodi dostanou jen asi po dva mesice v roce. V soucasne dobe led v Hudsonove zalivu teprve dorozmrzava a v Churchillu se chystaji na prvni (z asi necelych 20) lod sezony, ktera odtamtud poveze prerijni psenici do Evropy.

Prvni nakladni vlak se zrnim pro tuto lod dorazil do Churchillu prave den pred nami. Po ceste ho ale stihla nehoda - nekolik jeho vagonu vykolejilo asi 150 km od Thompsonu. Diky tomu byla trat pro nas vlak neprujezdna. Kanadska spolecnost pro osobni dopravu Via Rail se nas cestujici za to nejprve snazila trochu odskodnit neplanovanou veceri v jedne thompsonske restauraci. Po ni jsme s hodinovym zpozdenim misto vlakem vyrazili silenou rychlosti dvema autobusy po dost spatnych blativych asi 250 km dlouhych lesnich cestach do mista jmenem Gillam na Nelsonove rece u jezera Stephen Lake, coz je temer nejsevernejsi bod, kam se da v lete dojet ve vychodni Manitobe po silnici (na zapade Manitoby vede lepsi silnice az do mesta Lynn Lake, ktere je jeste o neco severneji). U Gillamu je take velka prehrada s hydroelektrarnou, po jejiz hrazi jsme reku prejizdeli. I ve slabem pulnocnim slunci vypadala obrovsky. Kolem pulnoci jsme v Gillamu konecne presedli do vlaku a v nem jsme mnohem pomalejsim tempem pokracovali v jizde do Thompsonu (zbyvajicich 300 km jsme jeli dele nez sedm hodin), kam jsme dorazili v 8:15 rano, coz bylo diky vykolejeni jen o pouhych 45 minut pozdeji, nez jak sliboval jizdni rad. Za podminek normalniho provozu (kdyz se neprihodi zadne nestesti), je totiz obvykle zpozdeni vlaku na teto trati zrejme dvojnasobne - cela hodina a pul, jak jsme si pri zpatecni ceste a pak jeste jednou o tyden pozdeji mohli sami overit. A jeden pruvodci nam potvrdil, ze se jim skutecne nikdy nepodari dodrzet jizdni rad. A to na te trati jezdi osobni vlak tam jen trikrat tydne. Pri ceste zpatky, kterou jsme absolvovali dalsi noc (odjezd z Churchillu ve 22 hod vecer tyz den, kdy jsme tam rano dorazili), uz byla trat opet prujezdna a tak jsme druhy den dopoledne mohli videt v bazinach vedle trati nekolik nepekne potrhanych obilnich vagonu s hromadami psenice z nich vyhrezle. Kdyz jsme se za dalsi tyden vratili sem na jih, nikdo tu o tom vykolejeni neslysel ani slovo, asi se vubec nedostalo do medii, z cehoz plyne, ze v tak velke a prazdne zemi jako je Kanada, se toho asi dost da snadno ututlat.

Kolem Churchillu uz je jen jednotvarna tundra, v niz se jen sem tam vyskytuje nejaky zakrsly strom. Pod ni je celkem blizko pod povrchem vecne zmrzla puda. Primo v Churchillu a jeho okoli vycnivaji na povrchu skaly kanadskeho stitu. Musi si clovek na tu prazdnou krajinu chvili zvykat. V Churchillu dnes zije jen asi 700 lidi a mesto bojuje o preziti podobne jako "moje" Pinawa. Byvalo to nekolikatisicove mesto postavene vedle vojenske zakladny tenkrat s nejdelsi pristavaci drahou na svete, na niz bylo kdysi v dobe studene valky umisteno asi 3000 americkych a kanadskych vojaku. Vsechny budovy na zakladne byly pospojovane podzemnimi tunely. Dneska ze zakladny skoro nic nezbylo, jeji prostor byl podle zakona uveden zhruba do puvodniho stavu. Krome dvou budov zbyly jen pristavaci drahy, ktere slouzi pro nouzova pristani velkych dopravnich letadel letajicich do Evropy polarni cestou. Naposledy tam takove letadlo plne dam v sortkach odnekud z Kalifornie na pocatku studene polarni zimy nouzove pristalo asi pred tremi lety. Jeho cestujici tam museli zustat asi dva dny, po te co je po jednou spousteli do snehu na zemi. Pak je museli dost dlouho rozmrazovat a mesto dodnes s radosti vzpomina na to, kolik na tom jedinem nouzovem pristani vydelalo a jiste by se nezlobilo, kdyby se to zase nekdy opakovalo.

Jeden velky hangar byvale zakladny byl prestaven na novou budovu civilniho letiste a jedna velka plechova kulna na vezeni pro ledni medvedy, kteri se nenechaji snadno odehnat do tundry a opakovane se vraceji do mesta a obtezuji jeho obyvatele a turisty (ledni medvedi jsou masozravi a kazde jejich tesne setkani s neozbrojenym clovekem konci temer bez vyjimky smrti toho cloveka). Ve vezeni pobudou 30 dni v naproste tme bez jidla (v lete stejne ledni medvedi obvykle vubec neji), jen vodu obcas dostanou. Pak je vrtulnik dopravi co nejdale od mesta. Kazdy ledni medved, ktery byl z jakychkoliv duvodu uspan, dostane kus plastiku s cislem do ucha (je mozno cist z dalky, ale muze se utrhnout) a totez cislo vytetovane do rtu, ktere mu zustane zarucene navzdy, takze o kazdem medvedovi recidivistovi je snadno na prislusnem uradu mozno vest evidenci. Vypravuji si tam o medvedici, ktera vychovala nekolik generaci medvidat k vyzivovani se na churchilske skladce odpadku. At ji odvezli jakkoliv daleko, vzdy se po nejake dobe vratila na skladku s novou varkou medvidat. Takze nakonec za trest skoncila v zoologicke zahrade nekde v teple Arizone.

Kolem 10. cervence, kdy jsme byli v Churchillu, byl okraj zamrzleho oceanu uz skoro 200 km od pobrezi. Presto se z toho ledu stale jeste na pevninu vraceji ledni medvedi, kteri musi tech 200 km uplavat v jednom kuse, pokud jde o medvedice, casto s jednim nebo dvema mladaty vezoucimi se na jejim hrbetu. Obcas pristanou na plazi primo v meste. Po takove plavbe ovsem na miste pristani hodne dlouho lezi bez hnuti s hodne vyplazenym jazykem nez nebudou dost sil na to, aby byli nebezpecni. V Churchillu je stala sluzba, ktera pozoruje more a okoli mesta a vcas vydava varovani pokud se nejaci ledni medvedi vyskytuji nablizku.

Leto prezivaji ledni medvedi na pevnine, hlavne se casto chladi v mori. Jedi neco, jen kdyz jim to temer samo vleze do huby, protoze v lete by se pri vetsi namaze (lovu) pry snadno nebezpecne prehrali. Jejich kozesina s dutymi chlupy je totiz jednim z nejlepsich tepelne izolujicich materialu. Kdyz Hudsonuv zaliv koncem zari zase zacina zamrzat az k pobrezi, shlukuji se medvedi na pobrezi prave v tesnem okoli Churchillu, aby mohli, jakmile bude led dost silny, vyrazit na led na zimni lov tulenu, pri nemz si musi vytvorit dostatecnou zasobu tuku na preziti pristiho leta. V te dobe prave Churchill proziva hlavni turistickou sezonu, kdy se tam sjizdeji turiste z celeho sveta pozorovat cekajici medvedy. K tomu jsou turiste vozeni po okolni tundre ve vozidlech s obrovskymi koly s kabinami vysoko nad zemi. Nektera z nich jsou zarizena i jako hotely na kolech, v nichz je mozno mezi lednimi medvedy stravit i nekolik dni. Tehotne medvedice zustavaji na pevnine az do prosince, kdy v doupatech ze snehu privedou na svet novou generaci, s niz se pak teprve vydavaji na led zalivu. Jsou tedy bez jidla temer pul roku a to prave v dobe, kdy ze svych tukovych zasob musi zivit i sva vyvijejici se mladata.

V den kdy jsme byli v Churchillu se tam bohuzel (bohudik?) zadny ledni medved nepotuloval. Jen v predchozim tydnu jich prislo do mesta celkem sedm a za tyden po nas dalsi. Takze jsme si po absolvovani polodenni tury autobusem po vsem, co je v Churchillu jen trochu zajimave, mohli pozde odpoledne vydat s pocitem bezpeci pesky zpet k usti reky Churchill a trochu se v ni vykoupat jen asi 20 metru od mista, kde se nejblize k nam vynoril hrbet velryby, kterych se tam kolem usti reky vyskytovaly desitky (vesmes byly dost male, jen nekolik metru dlouhe a moc toho z nich zase videt nebylo). Voda byla hodne studena a dost slana i nekolik set metru od usti, zrejme diky prilivu. Cely den bylo dost vedro, alespon 25°C, behem naseho koupani a pozorovani velryb se obloha nejak rychle zatahla a nez jsme se stacili vratit to mesta, dukladne jsme promokli.

Naproti mesta na druhe strane reky na poloostrove vycnivajicim do Hudsonova zalivu stoji stara zrekonstruovana kamenna pevnost Prince waleskeho (Fort Prince of Wales), jejimz ukolem bylo chranit sklady a jina zarizeni Hudson's Bay Company pred najezdy Francouzu, jimz vsak v r. 1782 alespon na chvili padla do rukou samotna pevnost.

V soucasnem obdobi je v Churchillu hlavnim, a pritom ne zcela postacujicim, zdrojem prijmu turisticky ruch a zda se, ze tam nejsou nijak moc nadseni turisty, kteri nejsou ochotni neustale utracet stovky dolaru. Zeleznici vedouci do mesta a i prekladiste obili v pristavu koupila nedavno od kanadske vlady soukroma americka spolecnost a pomalu prekladiste opravuje. V meste sni o tom, ze si najmou velke ruske ledoborce, ktere ted zrovna pry nemaji co delat, a s jejich pomoci udelaji z Churchillu celorocni pristav. Velikou neznamou ovsem je, jestli se jim podari presvedcit vyvozce obili a jineho zbozi, aby ho naplno vyuzivali zatim alespon v lete. Na jih od mesta je maly kosmodrom, z nehoz byly pred mnoha lety vypousteny meteorologicke rakety a provaden vyzkum polarni zare. Nedavno se velka nadeje vkladala do toho, ze by ho bylo mozno znovu, tentokrat se ziskem, vyuzivat a to hlavne na vypousteni komunikacnich druzic s cirkumpolarni drahou. Opet se v te souvislosti mluvilo o spolupraci s Ruskem. Pred vice nez rokem byly dokonceny znovuzprovozneni a modernizace jedne z odpalovacich ramp kosmodromu. Zatim se ale nenasel jediny zakaznik, ktery by odtamtud chtel odpalit nejakou raketu.

Nekolik zaberu z Churchillu a okoli.

Grand Rapids   Churchill   Kanoi po rece   Zver a hmyz   Traperi   Vlak   Navrat do Winnipegu   Zkondenzovane fotografie

Po navratu do Thompsonu jsme se presunuli asi 200 km na zapad k jezeru Wekusko ("wekusko" znamena v krystine sladkou travu nebo bylinu) na rece Grass River (Travnata reka - jeji okraje jsou opravdu skoro vsude huste zarostle nejruznejsimi vodnimi rostlinami), ktera od roku 1774 slouzila jako jedna z hlavnich tras obchodu s kozesinami (a uz celych 5000 let pred tim se po ni premistovali ve svych kanoich z brezove kury Indiani, od nichz prvni bili obyvatele severni Ameriky prevzali soustavu obchodnich tras podel vodnich toku). Byla soucasti systemu rek, ktere spojovaly hlavni stan HBC v oblasti dnesniho Churchillu (v York Factory kousek na jih od Churchillu pri usti Nelsonovy reky) s obchodnimi stanicemi HBC v Manitobe a Saskatchewanu. Celkova delka Grass River od jejiho zacatku u Cranberry Portage blizko saskatchewanskych hranic az k jezeru Split Lake na vychode, v nemz se spojuje s Nelsonovou rekou, je 580 km. My jsem se z toho rozhodli urazit behem necelych peti dnu ve dvou kanoich asi 140 km od Wekusko Lake do Setting Lake. V jedne kanoi se vezly holky a v druhe ja s veskerym nasim vybavenim a zasobami na pridi. Ubyvajici jidlo jsem postupne nahrazoval balvany, aby byla kanoe dostatecne riditelna i v silnem protivetru.

Diky jiz zminenemu zpozdeni vlaku z Churchillu jsme vyrazili na jezero Wekusko v nedeli az v 17:30 odpoledne. Diky dlouhym letnim severnim dnum nam i tak jeste zbyvalo mnoho hodin na padlovani. Normalni viditelnost tam byla asi do 23 hodin v noci, kdy zcela zmizelo slunce na severozapade. Obloha ale i pak zustala u obzoru bila (pokud ovsem nebyla zatazena mraky) a ta bila zare se pomalu presouvala na severovychod az z ni zase nekdy pred treti hodinou ranni zacalo opet vychazet slunce. Takze kdyz nebylo moc zamraceno, bylo docela dobre videt celou noc.

Jezero Wekusko je dost zradne, muze se tam rychle menit pocasi a zvednout silny vitr. Nedoporucuje se prejizdet napric, ale pekne se drzet blizko pobrezi nebo ostrovu, kterych je tam velky pocet. Kdyz jsme vyrazili, byla hladina klidna. Po dvou hodinach padlovani se zacaly objevovat bourkove mraky a najednou se behem nekolika minut zvedl silny vitr, ktery vytvarel bile cepicky vln. Byli jsme moc radi, kdyz jsme bez nehody dopadlovali zbyvajicich asi 200 m k nejblizsimu ostrovu, na nemz staly dve chaty, jejichz obyvatele nas tam nechali v zavetri cekat, nez se vitr trochu utisi. Byli jsme prekvapeni, ze tam vedle chaty pestovali krasne brambory a zeleninu. Na jiznich svazich tam dlouhe letni dny snadno vykompenzuji kratke leto. Asi za 3/4 hodiny byla v nasem smeru hladina opet bez velkych vln a tak jsme vyrazili na dalsi cestu. Vlny nas pozdeji ale opet zacaly obtezovat a tak jsem vzdali puvodni plan objet jeste prvni den jezero az k vytoku nasi Travnate reky, a prenocovali v mirnem desti na malinkatem ostruvku blizko pobrezi.

Druhy den byla temer modra obloha a hodne teplo a veskere zpozdeni jsme vice nez 12hodinovym usilovnym padlovanim dohonili a podle planu prenocovali nad prvnimi vodopady. Ten den jsme urazili asi 40 km a presvedcili se, ze zivot kozesinovych brigad (fur brigades - tak se rikalo posadkam velkych nakladnich kanoi, ktere vozily zasoby do jednotlivych obchodnich stanic HBC a na podzim se vracely zpet plne kozesin) v 18. a 19. stol nebyl vubec lehky. Proudeni vody v Grass River je totiz sotva znatelne (krome rady vodopadu, ktere privadeji cloveka v uzas, kolik tam vlastne te vody tece). I neprilis silny protivitr tam kanoi zene proti proudu, jakmile se prestane padlovat. Takze je tam opravdu nutno padlovat bez zastavky, pokud chcete nekam dorazit. A je celkem jedno, jestli se jede po proudu nebo proti. Dulezitejsi je smer vetru. Pri tom Grass River neni nijak siroka. Alespon jeji nezarostle hluboke centralni koryto neni. Reka ale vetsinou proteka bazinatymi oblastmi, kde opravdu pevna zem je az stovky metru vzdalena od centralniho koryta, na jehoz obou stranach je husty porost vodnich rostlin (hlavne jakychsi preslicek a divoke ryze). Takto vypadala reka brzo po odjezdu z jezera Wekusko a pak zase posledni dva dny nasi cesty. Po celou dobu bylo vsak u brehu nebo u okraju nezarostle centralni casti reky dost zlutych lekninu a dalsich drobnejsich vodnich kvitku.

Kousek pred temi prvnimi vodopady jsme potkali posledni lidi, kteri se tam dopravili motorovym clunem. Dalsi ctyri dny jsme nepotkali vubec nikoho, az zase posledni den za poslednimi vodopady v mistech kam se dalo dojet motorovym clunem od cile nasi cesty. Takze jsme se celou dobu pohybovali v civilizaci temer nedotcene prirode, a museli se spolehat jen na sebe a byt si vedomi toho, ze nemame zadnou moznost privolat jakoukoliv pomoc dokud odtamtud sami neodjedeme.

Treti a ctvrty den jsme stravili dost casu prenasenim kanoi a jejich obsahu kolem osmi vodopadu (8 az 29 stop, tj. 2,5 az 10 m vysokych) a dvojich pereji. Dvoje dalsi male pereje jsme bez nehody projeli. Nastesti se prenaselo jen na celkem kratke vzdalenosti, obvykle kolem 100 metru, jen stezka (portage) kolem prvniho vodopadu byla skoro 400 m dlouha, zato ale v dobrem stavu. Po tyto dva dny jsme vetsinou alespon meli blizko poradne brehy, tvorene zulovymi skalami, relativne na dosah ruky. Lesy na nich byly smisene, rostly v nich hlavne osiky a smrky. V osikovych hajich byly viditelne cetne stopy po hospodareni bobru, jejichz hrady, nekdy se napadne tycici az dva metry nad hladinou a zcela obklopene vodou, jindy nenapadne splyvajici s brehem, se casto vyskytovaly jen nekolik malo stovek metru od sebe. Casto byly puvodni ciste osikove brehy v minulosti vykacene od bobru jiz zcela zarostle jen mladymi smrky a teprve za nimi, nekolik desitek metru od brehu, se belala hradba stihlych osikovych kmenu vysoko nahore zakoncenych zelenymi korunami.

Treti den nas privital silnym krupobitim, ktere na chvilinku malem prikrylo zem kousicky ledu. Pozdeji jsme jeste projeli dvema dalsimi bourkami, kdy prselo tak silne, ze jsme museli vybirat z kanoi vodu. Nastesti vzdy kdyz prselo jsme meli vsechno zabaleno. Bylo alespon dost teplo, kolem 20°C, takze to byl vlastne idealni den na padlovani, kdy bylo mozno nad rekou pozorovat nejruznejsi formace mraku. Ctvrty den byla opet obloha bez mracku a teplota uvnitr kanoe (tj. na slunci) az 40°C. Chteli jsme si toho slunicka co nejvice uzit a malo se pred nim chranili, coz jsme odnesli mirnym upalem.

Predstavovali jsme si, ze dalsi, paty den bude celkem odpocinkovy, nebot jsme uz vsechny vodopady meli za sebou. Jenze to dopadlo trochu jinak. Cely den bylo dukladne zatazeno a vytrvale prselo. Bylo jen 15-18°C a obcas nam bylo zima! Foukal totiz silny severni protivitr, ktery nas navic velice zpomaloval. Reka se tam zase rozlevala dosiroka mezi preslickami a nebylo by vubec prijemne tam tlacit prevracene kanoe na daleky pevny breh. Proste voda nas ten den obklopovala ve velkem mnozstvi uplne na vsech stranach. Vlny uprostred reky byly neprijemne vysoke a tak jsme se doslova plizili tesne kolem okrajoveho preslickoveho porostu, ktery vycnival az metr nad hladinu a tak vytvarel urcite zavetri ve sve bezprostredni blizkosti. Obcas jsme se prece jen priblizili ke skalnatemu brehu a na jednom takovem miste jsme si pozde odpoledne postavili maly pristresek z plachty (stan jsme si nechavali suchy na noc), pod nimz jsme se zahrali, najedli a pri tom vareni se nad propanovym varicem i trochu ususili.

Kdyz jsem se vratil do prace, zjistil jsme, ze jeden kolega v te oblasti stravil detstvi. Nedaleko od Wekusko Lake, v hornickem mestecku Snow Lake. Vetsinu rek a jezer tam dobre znal a nasi trasu projel s kamarady na kanoi hned nekolikrat. Jednou je prave v tomto useku reky take zastihl tak silny protivitr, ze tam museli cekat cele dva dny, nez se ztisi. My jsme ale meli na druhy den odpoledne koupene jizdenky opet do churchillskeho vlaku (jezdi jen jednou za dva dny!), ktery nas mel i s kanoemi dopravit zpet do blizkosti naseho vychodiska u Wekusko Lake. A tak jsme po tom pozdnim obede opet naplno padlovali az do vecera, kdy se nam reka konecne poradne otocila asi o 150 stupnu na jihovychod a my jsme pak s vetrem temer v zadech uz celkem snadno urazili poslednich par kilometru az ke vtoku nasi reky do severniho konce jezera Pakwa, coz uz bylo dost blizko oblasti, do niz jsem naplanoval posledni nocleh. Dal se nam uz nechtelo a nakonec jsme ani ten stan stavet nemuseli, protoze jsme tam nasli starsi, ale zachovalou a nezamcenou traperskou chatu (trapper = lovec chytajici kozesinova zvirata do pasti). Byla v ni fungujici kamna se zasobou dreva, stul, zidle, velka postel a velka pohovka. Byli jsme uz pekne unaveni, dost mokri a prochladli a ta chata se tam objevila jako dar z nebes, ktery nas zase postavil na nohy. Poradne jsme v ni roztopili kamna a rano jsme meli vsechno krasne suche a byli jsme docela odpocati na posledni polodenni "etapu".

Ten sesty den nam sice zacal jen s 12°C, pozdeji teplota vylezla skoro ke dvacitce a v 5 hodin rano prestalo prset. Take jsme nejprve trochu bloudili v zalivech a mezi ostrovy severniho konce jezera Pakwa (meli jsme dve ruzne mapy, ktere nas jinak vsude bezpecne navadely, jen v tomto miste se dost navzajem lisily a ani jedna asi uplne neodpovidala skutecnosti - problem tam byl ve stanoveni hranice mezi vodni hladinou a bazinami, ktere jezero a reku obklopuji) a nez jsme nasli kudy z nej vyteka nase Travnata reka, urazili jsme zbytecnych asi 5 km (tak tohle hledani jsem puvodne chtel mit za sebou jeste predchozi vecer). Pak uz jsme ale bez problemu rychle projeli opet obklopeni rozsahlymi porosty vodnich rostlin dost dlouhym primym usekem reky k poslednimu jezeru Setting Lake. Pritom jsme zase po dlouhe dobe potkali prvniho cloveka v motorovem clunu. Nebyl skoro zadny vitr a tak jsme se mohli pustit i napric timto jezerem (je hodne dlouhe, jeho objizdeni by trvalo alespon jeden den a pri velkem vetru by se na jeho navetrne strane stejne nedalo jen ani kolem brehu), coz by den predtim v tom vetru vubec nebylo mozne. Takze jsme nakonec meli stesti (na tu trasu se doporucuje si naplanovat 5 az 7 dni) a brzo po poledni uz jsme vylezali na breh v kempingu ve Wabowden, cele tri hodiny pred odjezdem vlaku (to jsme jeste netusili, ze vubec nebylo treba spechat, ze vlak bude mit navic zase tu jiz zminenou hodinu a pul zpozdeni). Posledni den jsme tak asi za pet a pul hodiny (vcetne skoro jedne hodiny bloudeni) snadno urazili snad vice nez tri ctvrte vzdalenosti, na kterou jsme den pred tim ve vetru potrebovali 11 nebo 12 hodin.

Grand Rapids   Churchill   Kanoi po rece   Zver a hmyz   Traperi   Vlak   Navrat do Winnipegu   Zkondenzovane fotografie

Na kanoi se clovek pohybuje dost potichu a tak jsme ocekavali, ze prekvapime dost jelenu, losu a medvedu, kteri se prijdou napit k rece. My jsme vsak za cele nase putovani po rece nevideli jedine velke zvire! Holky jen na chvilku zahledly rysa, ktery pozoroval jejich kanoi z lesa. A ja nasel v blizkosti jednoho naseho taboriste cerstve stopy pravdepodobne losa a jeho mladete. Zda se tedy, ze to v te oblasti lide prehnali s lovem a velka zvirata tam presprilis zdecimovali. Vyplyvalo to i z dotazu mistniho cloveka, ktery si tento zaver chtel overit, kdyz se nas ptal, zda jsme nejakou zver potkali.

Stejne tak prilis velky komercni rybolov v jezere Wekusko ma pry za nasledek, ze uz pet let je jezero temer bez ryb. Pred tim bylo povazovano za jedno z 10 nejlepsich mist pro rekreacni rybolov v Kanade. A ted tam neni turisty na co nalakat. To by mozna vysvetlovalo, proc Zuzana nechytla po ceste ani jednu rybu. Pravda ale je, ze se moc nesnazila, nebylo na to moc casu a hlad jsme jeste nemeli. Na rece totiz obcas ryby nad hladinu vyskakovaly. Jedine co jsme si po ceste nasli v prirode na prilepsenou byly pouhe dve houby a dost lesnich jahod, nejake maliny a Saskatoon berries, ktere tam prave zacinaly dozravat.

Vsude jsme alespon videli cetne stopy cinnosti bobru, kteri tam vsak byli velice plasi a tak jsme jich pri plavani za celou dobu pristihli jen pet. Dalsi s typickym hlasitym placnutim ocasem mizeli pod hladinou pred tim, nez jsme si jich stacili vsimnout a uz se po dobu nasi pritomnosti nikdy znovu neobjevili.

A ptaku bylo hodne. Na jezere Wekusko to byli hlavne pelikani. Nad lesem casto krouzili dravci. Na rece, hlavne k veceru, jsme potkavali pocetne rodinky ruznych druhu kachen. Nejzajimavejsi bylo pozorovat instinktivni chovani kachnich matek, ktere kdyz zaregistrovaly nasi pritomnost, zacaly predstirat zraneni a za velkeho kriku a placani kridly do vody zdanlive nemohoucne a klikate pred nami prchaly jednim smerem, zatimco jejich kachnata mizela do rakosi nekde uplne jinde. Kdyz nas tak "odlakaly" dost daleko (az nekolik set metru), bez problemu vzletly do vzduchu a vysokym obloukem nad lesem se vratily zpet ke sve rodince. Cloveka na lovu by takto tezko mohly oklamat - ja alespon vzdycky vedel, kde jsou jejich kachnata, ale na nektera blbejsi zvirata to musi fungovat, jinak by se u nich takove chovani nevyvinulo. Takove divadlo nam kaceny zopakovaly nekolikrat kazdy vecer.

Nejvetsim problemem na severu Kanady v tuto dobu jsou komari a hlavne jen nekolik milimetru malinkate krveziznive cerne musky (black flies), ktere za chvili dokazou pokryt obnazene casti lidskeho tela jednou krvavou kruhovou svedivou podlitinkou vedle druhe. Kdyby se clovek nebranil, snad by z nej za chvili byly schopne vysat vsechnu krev. Komari a cerne musky se pekne doplnuji. Komari operuji ve stinu a pri soumraku a svitani. Cerne musky ve dne na slunci. Nastesti na kanoi uprostred reky byl od nich pokoj. Stacilo jen vyhubit tech par komaru, kteri si do kanoe nastoupili spolu se mnou a pak uz se mohl clovek opalovat treba uplne nahy. Jen kdyz bylo moc vedro, obletovalo kolem par ovadu, ti ale stipnou malokdy. Ale pred kazdym vstupem do lesa bylo potreba zakryt nohy, ruce a casto i oblicej. Na oblicej se tu prodava klobouk proti komarum zelene barvy, ktery ma jemnou sitku od okraje strechy klobouku az pod krk, kde je zajistena gumickou. Pri vecernim taboreni byl takovy klobouk nezbytny. Trochu problemem jen je, jak se v nem inteligentne najist, aby se pod nej s kazdym soustem nedostal i nejaky ten komar. Take se stane, ze na sitku zapomenete a automaticky si davate lzici s polevkou do ust skrz ni.

Nebyt tech komaru, musek a ostatniho hmyzu, obcas se zdalo, ze je tam nahore v lete temer perfektni raj. K takovemu zaveru asi dospela i posadka prvni evropske lodi, ktera prezimovala u dnesniho Churchillu. Jednalo se o Dany, kteri se tam dostali jeste par let pred Anglicany. V lete tam bylo vsechno krasne zelene, den byl dlouhy, vsude hojnost zvere a ryb a tak se tam rozhodli prezimovat. Nejak je nenapadlo, ze v zime vsechno muze byt uplne jinak. Ptaci na podzim odleteli na jih, zver take odtahla do mirnejsich koncin, reka a more zamrzly, vsechno pokryl snih a skoro cela posadka lodi do ledna zemrela na kurdeje. Ale i kdyz se clovek na zimu dobre pripravi, prezit bez psychicke uhony pulrocni temer uplnou temnotu nemusi byt snadne. Svedci o tom nadprumerna spotreba alkoholu v tech koncinach v zime. Ale pokud si duchodci mohou dovolit stravit leto na chate u jednoho z jezer na Travnate rece a zimu ve svem druhem byte nekde v teplu Texasu (i takoveho jsme tam potkali), musi mit temer idealni zivot.

Grand Rapids   Churchill   Kanoi po rece   Zver a hmyz   Traperi   Vlak   Navrat do Winnipegu   Zkondenzovane fotografie

V minulosti bylo chytani kozesinovych zvirat do pasti kolem Travnate reky dost rozsireno. Traperskych chat bylo podel reky videt vice. Dnes uz se asi tolik nepouzivaji nebo slouzi spis k rekreaci. Jen kolem jedne male, na pevny zamek dobre zavrene chaty se povalovalo nebo viselo na stromech nekolik starych zrezavelych pasti. Tesne vedle te chaty, v niz jsme posledni noc prespali, ktera byla jiz do znacne mira postavena z drevotriskovych desek, stal stary rozpadajici se srub plny rozbiteho zarizeni, vyhrezlych slamniku a odpadku. Take kolem obou budov byl pekny neporadek. Nebylo to poprve, kdy jsme na nasi trase takovou dvojici budov, kdy si majitel, nebo nejspis jeho potomek, postavil vedle stareho srubu novou chatu. Uz pred tim jsme jednu takovou dvojici ze zvedavosti prozkoumali. Byl tam prostor kolem obou budov huste zarostly uz dost vysokymi stromky, prestoze v celkem dobre udrzovane nove chate (s odemcenym visacim zamkem na dverich) byl lonsky kalendar a stare kapesni radio se zbytky energie v bateriich. V tom hustem porostu jsem treba nasel prohnile zbytky jakychsi bud, stare smetiste plne rezatych plechovek a zkorodovanych baterii, velke kyble s jakymsi mazivem (k cemu?) nebo zpuchrelou svinutou tlustou dlouhou hadici. Na pruceli rozpadajiciho se srubu jeste visely muzealni sneznice, zrezivela pila a dalsi stare naradi. Uvnitr byla rozpadla kamna a hrozny neporadek. Proste typicky neporadek kanadskeho venkova, kde vetsina lidi dela jen to, z ceho je nejaky zisk a jen malokdy se namahaji udrzovat poradek a vytvaret si krasne prostredi kolem sve farmy nebo jineho pribytku. Vetsina veci (budovy, stroje) je ponechana svemu osudu na miste kde zrovna doslouzily. Treba i uprostred lanu, kde se pak kolem takoveho vraku vytvori oboravany ostruvek.

Grand Rapids   Churchill   Kanoi po rece   Zver a hmyz   Traperi   Vlak   Navrat do Winnipegu   Zkondenzovane fotografie

Kdyz byla nekdy ve 20. letech postavena zeleznicni trat do Churchillu, vznikla podle ni rada stanic a osad obyvanych puvodne hlavne zamestnanci zeleznice. Od te doby vyznam zeleznice obzvlaste pro osobni dopravy velice poklesl a mimo nekolika nejvetsich mest (mestecek) jsou vsechna nadrazi na teto trati bez perzonalu, nadrazni budovy jsou zabedneny a zrejme v dost zalostnem stavu (vcetne tech, ktere jsou stale v provozu v Thompsonu, Gillamu a Churchillu). Mnoho z tech osad dnes existuje pouze na mape Manitoby jako mista s nulovym poctem obyvatel. V jizdnim radu Via Rail jsou ale stale vedeny jako zastavka na pozadani. To je i pripad stanice Wekusko, jez byla cilem naseho zpetneho presunu s kanoemi vlakem. Pred 20 lety tam pry jeste stalo nekolik domu zamestnancu zeleznice. Dnes po nich nezustala ani stopa. Jen tam v lese u trati stoji mala kulna s napisem "Wekusko Railway Station". Kdyz jsme po nastoupeni ukazali nase jizdenky (objednane telefonicky nekde v ustredi Via Rail v Ottawe a vyzvednute na nadrazi ve Winnipegu) pruvodcimu, nemel tuseni, ze stanice Wekusko existuje a kde se nachazi. Ze pry to pujde vysetrit. Asi za pul hodiny se vratil s tim, ze strojvudce o nas a nasich kanoich vedel davno pred tim, nez jsme nastoupili a ze vi, kde nam ma zastavit. Takze alespon pocitacovy system registrace jizdenek jim funguje perfektne. Z me strany to bylo jiste testovani systemu, protoze na te trati vozeni kanoi vlakem zrejme neni vubec zvykem, kazdy z toho byl trochu prekvapeny. A zastavku Wekusko nejspis nikdo uz davno nepouzil. Ale dalo se to vsechno po telefonu objednat a tak jsem byl zvedavy, jak to dopadne. A az na to zpozdeni to fungovalo perfektne.

Prestoze mam jezdeni vlakem rad, pouzili jsme ho v Kanade teprve podruhe, protoze je mnohem drazsi nez jizda autem. Poprve to bylo pred nekolika lety take pri vyletu k Hudsonovu zalivu, presneji receno do osady Moosonee na pobrezi jeho nejjiznejsiho vybezku, Jamesova zalivu v severnim Ontariu, kam take nevede zadna silnice. Vlak do Moosonee, ktery provozuje mensi mistni spolecnost, tenkrat zastavoval skoro u kazde reky a vysazoval u nich kanoisty s jejich kanoemi a ranci. Tak jsem ted zkousel, jestli to pujde i u Via Rail v Manitobe.

Grand Rapids   Churchill   Kanoi po rece   Zver a hmyz   Traperi   Vlak   Navrat do Winnipegu   Zkondenzovane fotografie

Posledni dva dny naseho vyletu jsme se pomalu, dost odpocinkovym tempem, vraceli do Winnipegu po zapadni strane Manitoby po silnici c. 10, kde se zemedelstvi provozuje mnohem severneji nez mezi jezery ve stredu Manitoby, ale jsou tam take nejvyssi manitobske "hory" (asi 600 m n.m.) a rada provincnich a jeden narodni park. Po vraceni kanoi jsme se ale nejprve utaborili hned nedaleko jezera Wekusko, v miste, kde povrch zeme je tvoren jakousi popraskanou vapencovou (dolomitovou) deskou. V jejich trhlinach ale roste docela husty smrkovy les, ktery vsak v tech mistech na desitkach kilometru ctverecnych prave pred 10 lety shorel. Dnes uz na jeho miste je sveze zeleny porost malych smrcku, z nichz vycuhuje strasidelny les puvodnich opalenych kmenu s cernymi bambulemi zbytku vetvi jen na samych vrcholech. Utaborili jsme se tam na okraji sterkoveho lomu, kolem nehoz v rozryte tenke povrchove vrstve hliny rostlo velke mnozstvi malin a obrovskych lesnich jahod, na nichz jsme se druhy den nejprve cele dopoledne pasli. Pak jsme jeste o kus dal v Grass River Provincial Park absolvovali pochod kolem krasoveho potoka vyverajiciho z podzemi. Posledni nocleh byl v pulce cesty do Winnipegu v kempingu v Kachnich horach (Duck Mountain Provincial Park). A posledni nase "vzdelavaci" zastavka byla v ukrajinskem arealu Selo Ukraina (Ukrajinska ves), kde je maly skanzen nejstarsich budov prvnich ukrajinskych pristehovalcu do Kanady (ktere se dost podobaji tomu, co jsme vloni videli ve skanzenu v Uzhorodu a vlastne jeste i v pouzivani v mnoha podkarpatskych obcich), hrob neznameho ukrajinskeho vojina s krasne ve zlate vyvedenymi napisy v ukrajinstine i anglictine, pametni deska opet v obou jazycich popisujici slavnostni otevreni arealu s kralovskou ucasti a hlavne samotny areal slouzici k poradani velkych ukrajinskych kulturnich slavnosti, ktere tam prave probihaji tento (v Kanade dlouhy) vikend. Pred dvema tydny si areal pronajali nejaci zrejme znovunarozeni krestane nemajici nic spolecneho s Ukrajinci a stovky starych i mladych se jich tam posilovalo ve vire za zvuku pobozne rokenrolove hudby a cetnych stanku plnych dobreho jidla.

Grand Rapids   Churchill   Kanoi po rece   Zver a hmyz   Traperi   Vlak   Navrat do Winnipegu   Zkondenzovane fotografie

Po celou dobu cesty na kanoi jsem take pilne fotografoval. Nekdy jsem musel hodne manevrovat s kanoi ve vetru, nez jsem nasel tu nejlepsi polohu. Kdyz jsem s tim byl hotov, mohly byt holky treba i pul kilometru prede mnou. Me osobne ta namaha s hledanim nejlepsiho pohledu z kanoe pomohla si zafixovat ty obrazky obzvlaste dobre v pameti. Protoze nakonec jsem bohuzel zjistil, ze film se ve fotaku nejak vysmekl a vubec se neprevijel a vsech asi 27 zaberu bylo naexponovano pres sebe na jedinem policku filmu (vlastne jen asi na 3/4 jedineho policka, ta zbyvajici 1/4 jeste nebyla pokryta citlivou vrstvou). Takze z toho vznikla tato "usporna" fotografie: