kodovani

Jedna fotografie na konci a odkazy na dalsí fotografie pridány 23. 1. 2000. Odkazy jsou zvýraznëny a pospojovány ikonou kamery:

Grand Rapids   Churchill   Kánoí po rece   Zvër a hmyz   Trapéri   Vlak   Návrat do Winnipegu   Zkondenzované fotografie

Jsou to právë dva týdny, co jsem se vrátil z desetidenního výletu do severní poloviny Manitoby. Vyrazili jsme tam s Evou a Zuzanou tak trochu po stopách çasné manitobské (moderní, evropskými pristëhovalci psané) historie a pokud to slo, co nejdríve po letním slunovratu, abychom si koneçnë trochu uzili severských bílých nocí. Z Winnipegu jsme nejprve jeli autem necelých 800 km do mësta Thompson po silnici ç. 6 vedoucí prímo na sever mezi velkým jezerem Winnipeg na východë a radou mensích jezer (z nichz tri - Manitoba, Winnipegosis a Cedrové jezero - mají také úctyhodné rozmëry). Po asi 200 km na sever od Winnipegu se kolem silnice rozkládají uz jen lesy, v nichz je jen obças mozno zahlédnout nëjakou vodní hladinu.

Asi v polovinë cesty do Thompsonu lezí osada Grand Rapids (pëknë izolovaná, na sever i na jih je to z Grand Rapids do sousedních osad stejných 175 km). U ní se vyplatí zajet si od silnice ç. 6 asi 2-3 km pod velkou prehradu vybudovanou na místë bývalých velkých perejí (rapids) na posledním, jen nëkolik kilometrû dlouhém, úseku reky Saskatchewan (pramenící az v dalekých Skalistých horách) spojujícím Cedrové jezero (Cedar Lake) s jezerem Winnipeg. (O rozmístëní onëch çtyr velkých jezer a mëst Winnipeg, Thompson a Churchill dají dobrou predstavu tyto mapy Manitoby - reka pritékající ze Saskatchewanu je Saskatchewan River, jezero zhruba ve tvaru písmene L na jejím konci je Cedrové jezero, tam kde se témër dotýká jezera Winnipeg jsou Grand Rapids). Pod prehradou je tam totiz vzdycky mozno najít desítky az stovky pelikánû (presnëji reçeno, byl jsem tam zatím jen dvakrát, poprvé to bylo na zaçátku zárí, a pelikánû tam v obou prípadech bylo nespoçetnë) lovící ryby v mohutných vírech pod výtokem z turbín hydroelektrárny. Víry je tam dost dlouho vozí dokoleçka na jednou místë, dokud je nakonec proud prece jen neodnese dál od elektrárny a tak je vzdycky dost pelikánû i ve vzduchu opakovanë letících zpët k vírûm. Donekoneçna je tam tak mozno zblízka pozorovat vsechny fáze jejich trochu kolébavého letu. Trochu smësnë pûsobí pristávání, pri nëmz vystrçí sikmo dopredu nohy s roztazenými blánami, na nichz dost dlouho klouzají po hladinë jako malé hydroplány. S nimi tam loví i mensí mnozství potáplic, které pristávají na hladinë úplnë stejnë jako pelikáni. Ze by to bylo spoleçné vsem vodním ptákûm?
Nëkolik fotografií pelikánû lovících pod prehradou.

V minulém století se v této oblasti jestë vsechno dopravovalo po vodë a reka Saskatchewan byla dûlezitou vodní tepnou. V perejích Grand Rapids klesala z Cedrového jezera do jezera Winnipeg na krátké vzdálenosti o mnoho desítek metrû. Kolem perejí vedla nëkolik kilometrû dlouhá stezka, po níz bylo nutno prenáset náklad (a v dobách nejstarsích i kánoe na jeho prepravu) a prevádët cestující mezi parníky plavícími se po obou jezerech. Koncem minulého století byla na této stezce (portage) vybudována malá zeleznice, na níz koñmi tazené tramvaje prepravovaly náklad a cestující kolem perejí. Dodnes je tam mozno vidët kousíçek zachovalého náspu této trati spolu s jednou rekonstruovanou nákladní tramvají. To je ale jediná památka na tuto kdysi rusnou dopravní tepnu, po níz se dnes nepohybuje ani noha díky mnohem rychlejsím silnicím, letadlûm a vlakûm.
Zábëry z okolí silnice ç. 6

Grand Rapids   Churchill   Kánoí po rece   Zvër a hmyz   Trapéri   Vlak   Návrat do Winnipegu   Zkondenzované fotografie

Z Thompsonu jsme se nejprve vydali vlakem do nejsevernëjsího manitobského mësta Churchill, kde je prístav pro zaoceánské lodë umozñující nejrychlejsí lodní spojení mezi stredem amerického kontinentu a Evropou. Mësto lezí pri ústí Churchillovy reky do Hudsonova zálivu (Hudson's Bay), souçásti Severního ledového oceánu. Mësto a reka dostaly jméno podle jednoho z guvernérû známé Hudson's Bay Company (HBC), která se na severu Kanady uz po 300 let zabývá nákupem kozesin od Indiánû a jiných lovcû a právë v oblasti dnesního Churchillu mëla dlouho svoji centrálu pro západní Kanadu. Jednalo se o príslusníka stejné rodiny, jejímz çlenem pozdëji byl i slavný Winston Churchill. Nevýhodou Churchillu je to, ze se tam lodi dostanou jen asi po dva mësíce v roce. V souçasné dobë led v Hudsonovë zálivu teprve dorozmrzává a v Churchillu se chystají na první (z asi necelých 20) lod sezóny, která odtamtud poveze prérijní psenici do Evropy.

První nákladní vlak se zrním pro tuto lod dorazil do Churchillu právë den pred námi. Po cestë ho ale stihla nehoda - nëkolik jeho vagónû vykolejilo asi 150 km od Thompsonu. Díky tomu byla trat pro nás vlak neprûjezdná. Kanadská spoleçnost pro osobní dopravu Via Rail se nás cestující za to nejprve snazila trochu odskodnit neplánovanou veçerí v jedné thompsonské restauraci. Po ní jsme s hodinovým zpozdëním místo vlakem vyrazili sílenou rychlostí dvëma autobusy po dost spatných blátivých asi 250 km dlouhých lesních cestách do místa jménem Gillam na Nelsonovë rece u jezera Stephen Lake, coz je témër nejsevernëjsí bod, kam se dá v létë dojet ve východní Manitobë po silnici (na západë Manitoby vede lepsí silnice az do mësta Lynn Lake, které je jestë o nëco severnëji). U Gillamu je také velká prehrada s hydroelektrárnou, po jejíz hrázi jsme reku prejízdëli. I ve slabém pûlnoçním slunci vypadala obrovsky. Kolem pûlnoci jsme v Gillamu koneçnë presedli do vlaku a v nëm jsme mnohem pomalejsím tempem pokraçovali v jízdë do Thompsonu (zbývajících 300 km jsme jeli déle nez sedm hodin), kam jsme dorazili v 8:15 ráno, coz bylo diky vykolejení jen o pouhých 45 minut pozdëji, nez jak sliboval jízdní rád. Za podmínek normálního provozu (kdyz se neprihodí zádné nestëstí), je totiz obvyklé zpozdëní vlakû na této trati zrejmë dvojnásobné - celá hodina a pûl, jak jsme si pri zpáteçní cestë a pak jestë jednou o týden pozdëji mohli sami ovërit. A jeden prûvodçí nám potvrdil, ze se jim skuteçnë nikdy nepodarí dodrzet jízdní rád. A to na té trati jezdí osobní vlak tam jen trikrát týdnë. Pri cestë zpátky, kterou jsme absolvovali dalsí noc (odjezd z Churchillu ve 22 hod veçer týz den, kdy jsme tam ráno dorazili), uz byla trat opët prûjezdná a tak jsme druhý den dopoledne mohli vidët v bazinách vedle trati nëkolik nepëknë potrhaných obilních vagónû s hromadami psenice z nich vyhrezlé. Kdyz jsme se za dalsí týden vrátili sem na jih, nikdo tu o tom vykolejení neslysel ani slovo, asi se vûbec nedostalo do médií, z çehoz plyne, ze v tak velké a prázdné zemi jako je Kanada, se toho asi dost dá snadno ututlat.

Kolem Churchillu uz je jen jednotvárná tundra, v níz se jen sem tam vyskytuje nëjaký zakrslý strom. Pod ní je celkem blízko pod povrchem vëçnë zmrzlá pûda. Prímo v Churchillu a jeho okolí vyçnívají na povrchu skály kanadského stítu. Musí si çlovëk na tu prázdnou krajinu chvíli zvykat. V Churchillu dnes zije jen asi 700 lidí a mësto bojuje o prezití podobnë jako "moje" Pinawa. Bývalo to nëkolikatisícové mësto postavené vedle vojenské základny tenkrát s nejdelsí pristávací dráhou na svëtë, na níz bylo kdysi v dobë studené války umístëno asi 3000 amerických a kanadských vojákû. Vsechny budovy na základnë byly pospojované podzemními tunely. Dneska ze základny skoro nic nezbylo, její prostor byl podle zákona uveden zhruba do pûvodního stavu. Kromë dvou budov zbyly jen pristávací dráhy, které slouzí pro nouzová pristání velkých dopravních letadel létajících do Evropy polární cestou. Naposledy tam takové letadlo plné dam v sortkách odnëkud z Kalifornie na poçátku studené polární zimy nouzovë pristálo asi pred tremi lety. Jeho cestující tam museli zûstat asi dva dny, po té co je po jednou spoustëli do snëhu na zemi. Pak je museli dost dlouho rozmrazovat a mësto dodnes s radostí vzpomíná na to, kolik na tom jediném nouzovém pristání vydëlalo a jistë by se nezlobilo, kdyby se to zase nëkdy opakovalo.

Jeden velký hangár bývalé základny byl prestavën na novou budovu civilního letistë a jedna velká plechová kûlna na vëzení pro lední mëdvëdy, kterí se nenechají snadno odehnat do tundry a opakovanë se vracejí do mësta a obtëzují jeho obyvatele a turisty (lední medvëdi jsou masozraví a kazdé jejich tësné setkání s neozbrojeným çlovëkem konçí témër bez vyjímky smrtí toho çlovëka). Ve vëzení pobudou 30 dní v naprosté tmë bez jídla (v létë stejnë lední medvëdi obvykle vûbec nejí), jen vodu obças dostanou. Pak je vrtulník dopraví co nejdále od mësta. Kazdý lední medvëd, který byl z jakýchkoliv dûvodû uspán, dostane kus plastiku s çíslem do ucha (je mozno çíst z dálky, ale mûze se utrhnout) a totéz çíslo vytetované do rtu, které mu zûstane zaruçenë navzdy, takze o kazdém medvëdovi recidivistovi je snadno na príslusném úradu mozno vést evidenci. Vypravují si tam o medvëdici, která vychovala nëkolik generací medvídat k vyzivování se na churchilské skládce odpadkû. At ji odvezli jakkoliv daleko, vzdy se po nëjaké dobë vrátila na skládku s novou várkou medvídat. Takze nakonec za trest skonçila v zoologické zahradë nëkde v teplé Arizonë.

Kolem 10. çervence, kdy jsme byli v Churchillu, byl okraj zamrzlého oceánu uz skoro 200 km od pobrezí. Presto se z toho ledu stále jestë na pevninu vracejí lední medvëdi, kterí musí tëch 200 km uplavat v jednom kuse, pokud jde o medvëdice, çasto s jedním nebo dvëma mládaty vezoucími se na jejím hrbetu. Obças pristanou na plázi prímo v mëstë. Po takové plavbë ovsem na místë pristání hodnë dlouho lezí bez hnutí s hodnë vyplazeným jazykem nez nebudou dost sil na to, aby byli nebezpeçní. V Churchillu je stálá sluzba, která pozoruje more a okolí mësta a vças vydává varování pokud se nëjací lední medvëdi vyskytují nablízku.

Léto prezívají lední medvëdi na pevninë, hlavnë se çasto chladí v mori. Jedí nëco, jen kdyz jim to témër samo vleze do huby, protoze v létë by se pri vëtsí námaze (lovu) prý snadno nebezpeçnë prehráli. Jejich kozesina s dutými chlupy je totiz jedním z nejlepsích tepelnë izolujících materiálû. Kdyz Hudsonûv záliv koncem zárí zase zaçíná zamrzat az k pobrezí, shlukují se medvëdi na pobrezí právë v tësném okolí Churchillu, aby mohli, jakmile bude led dost silný, vyrazit na led na zimní lov tuleñû, pri nëmz si musí vytvorit dostateçnou zásobu tuku na prezití prístího léta. V té dobë právë Churchill prozívá hlavní turistickou sezónu, kdy se tam sjízdëjí turisté z celého svëta pozorovat çekající medvëdy. K tomu jsou turisté vozeni po okolní tundre ve vozidlech s obrovskými koly s kabinami vysoko nad zemí. Nëkterá z nich jsou zarízena i jako hotely na kolech, v nichz je mozno mezi ledními medvëdy strávit i nëkolik dní. Tëhotné medvëdice zûstávají na pevninë az do prosince, kdy v doupatech ze snëhu privedou na svët novou generaci, s níz se pak teprve vydávají na led zálivu. Jsou tedy bez jídla témër pûl roku a to právë v dobë, kdy ze svých tukových zásob musí zivit i svá vyvíjející se mládata.

V den kdy jsme byli v Churchillu se tam bohuzel (bohudík?) zádný lední medvëd nepotuloval. Jen v predchozím týdnu jich prislo do mësta celkem sedm a za týden po nás dalsí. Takze jsme si po absolvování polodenní túry autobusem po vsem, co je v Churchillu jen trochu zajímavé, mohli pozdë odpoledne vydat s pocitem bezpeçí pesky zpët k ústí reky Churchill a trochu se v ní vykoupat jen asi 20 metrû od místa, kde se nejblíze k nám vynoril hrbet velryby, kterých se tam kolem ústí reky vyskytovaly desítky (vesmës byly dost malé, jen nëkolik metrû dlouhé a moc toho z nich zase vidët nebylo). Voda byla hodnë studená a dost slaná i nëkolik set metrû od ústí, zrejmë díky prílivu. Celý den bylo dost vedro, alespoñ 25°C, bëhem naseho koupání a pozorování velryb se obloha nëjak rychle zatáhla a nez jsme se staçili vrátit to mësta, dûkladnë jsme promokli.

Naproti mësta na druhé stranë reky na poloostrovë vyçnívajícím do Hudsonova zálivu stojí stará zrekonstruovaná kamenná pevnost Prince waleského (Fort Prince of Wales), jejímz úkolem bylo chránit sklady a jiná zarízení Hudson's Bay Company pred nájezdy Francouzû, jimz vsak v r. 1782 alespoñ na chvíli padla do rukou samotná pevnost.

V souçasném období je v Churchillu hlavním, a pritom ne zcela postaçujícím, zdrojem príjmû turistický ruch a zdá se, ze tam nejsou nijak moc nadseni turisty, kterí nejsou ochotni neustále utrácet stovky dolarû. Zeleznici vedoucí do mësta a i prekladistë obilí v prístavu koupila nedávno od kanadské vlády soukromá americká spoleçnost a pomalu prekladistë opravuje. V mëstë sní o tom, ze si najmou velké ruské ledoborce, které ted zrovna prý nemají co dëlat, a s jejich pomocí udëlají z Churchillu celoroçní prístav. Velikou neznámou ovsem je, jestli se jim podarí presvëdçit vývozce obilí a jiného zbozí, aby ho naplno vyuzívali zatím alespoñ v létë. Na jih od mësta je malý kosmodrom, z nëhoz byly pred mnoha léty vypoustëny meteorologické rakety a provádën výzkum polární záre. Nedávno se velká nadëje vkládala do toho, ze by ho bylo mozno znovu, tentokrát se ziskem, vyuzívat a to hlavnë na vypoustëní komunikaçních druzic s cirkumpolární dráhou. Opët se v té souvislosti mluvilo o spolupráci s Ruskem. Pred více nez rokem byly dokonçeny znovuzprovoznëní a modernizace jedné z odpalovacích ramp kosmodromu. Zatím se ale nenasel jediný zákazník, který by odtamtud chtël odpálit nëjakou raketu.

Nëkolik zábërû z Churchillu a okolí.

Grand Rapids   Churchill   Kánoí po rece   Zvër a hmyz   Trapéri   Vlak   Návrat do Winnipegu   Zkondenzované fotografie

Po návratu do Thompsonu jsme se presunuli asi 200 km na západ k jezeru Wekusko ("wekusko" znamená v krýstinë sladkou trávu nebo bylinu) na rece Grass River (Travnatá reka - její okraje jsou opravdu skoro vsude hustë zarostlé nejrûznëjsími vodními rostlinami), která od roku 1774 slouzila jako jedna z hlavních tras obchodu s kozesinami (a uz celých 5000 let pred tím se po ní premístovali ve svých kánoích z brezové kûry Indiáni, od nichz první bílí obyvatelé severní Ameriky prevzali soustavu obchodních tras podél vodních tokû). Byla souçástí systému rek, které spojovaly hlavní stan HBC v oblasti dnesního Churchillu (v York Factory kousek na jih od Churchillu pri ústí Nelsonovy reky) s obchodními stanicemi HBC v Manitobë a Saskatchewanu. Celková délka Grass River od jejího zaçátku u Cranberry Portage blízko saskatchewanských hranic az k jezeru Split Lake na východë, v nëmz se spojuje s Nelsonovou rekou, je 580 km. My jsem se z toho rozhodli urazit bëhem necelých pëti dnû ve dvou kánoích asi 140 km od Wekusko Lake do Setting Lake. V jedné kánoi se vezly holky a v druhé já s veskerým nasím vybavením a zásobami na prídi. Ubývající jídlo jsem postupnë nahrazoval balvany, aby byla kánoe dostateçnë riditelná i v silném protivëtru.

Díky jiz zmínënému zpozdëní vlaku z Churchillu jsme vyrazili na jezero Wekusko v nedëli az v 17:30 odpoledne. Díky dlouhým letním severním dnûm nám i tak jestë zbývalo mnoho hodin na pádlování. Normální viditelnost tam byla asi do 23 hodin v noci, kdy zcela zmizelo slunce na severozápadë. Obloha ale i pak zûstala u obzoru bílá (pokud ovsem nebyla zatazená mraky) a ta bílá záre se pomalu presouvala na severovýchod az z ní zase nëkdy pred tretí hodinou ranní zaçalo opët vycházet slunce. Takze kdyz nebylo moc zamraçeno, bylo docela dobre vidët celou noc.

Jezero Wekusko je dost zrádné, mûze se tam rychle mënit poçasí a zvednout silný vítr. Nedoporuçuje se prejízdët napríç, ale pëknë se drzet blízko pobrezí nebo ostrovû, kterých je tam velký poçet. Kdyz jsme vyrazili, byla hladina klidná. Po dvou hodinách pádlování se zaçaly objevovat bourkové mraky a najednou se bëhem nëkolika minut zvedl silný vítr, který vytvárel bílé çepiçky vln. Byli jsme moc rádi, kdyz jsme bez nehody dopádlovali zbývajících asi 200 m k nejblizsímu ostrovu, na nëmz stály dvë chaty, jejichz obyvatelé nás tam nechali v závëtrí çekat, nez se vítr trochu utisí. Byli jsme prekvapení, ze tam vedle chaty pëstovali krásné brambory a zeleninu. Na jizních svazích tam dlouhé letní dny snadno vykompenzují krátké léto. Asi za 3/4 hodiny byla v nasem smëru hladina opët bez velkých vln a tak jsme vyrazili na dalsí cestu. Vlny nás pozdëji ale opët zaçaly obtëzovat a tak jsem vzdali pûvodní plán objet jestë první den jezero az k výtoku nasí Travnaté reky, a prenocovali v mírném desti na malinkatém ostrûvku blízko pobrezí.

Druhý den byla témër modrá obloha a hodnë teplo a veskeré zpozdëní jsme více nez 12hodinovým usilovným pádlováním dohonili a podle plánu prenocovali nad prvními vodopády. Ten den jsme urazili asi 40 km a presvëdçili se, ze zivot kozesinových brigád (fur brigades - tak se ríkalo posádkám velkých nákladních kánoí, které vozily zásoby do jednotlivých obchodních stanic HBC a na podzim se vracely zpët plné kozesin) v 18. a 19. stol nebyl vûbec lehký. Proudëní vody v Grass River je totiz sotva znatelné (kromë rady vodopádû, které privádëjí çlovëka v úzas, kolik tam vlastnë té vody teçe). I neprílis silný protivítr tam kánoi zene proti proudu, jakmile se prestane pádlovat. Takze je tam opravdu nutno pádlovat bez zastávky, pokud chcete nëkam dorazit. A je celkem jedno, jestli se jede po proudu nebo proti. Dûlezitëjsí je smër vëtru. Pri tom Grass River není nijak siroká. Alespoñ její nezarostlé hluboké centrální koryto není. Reka ale vëtsinou protéká bazinatými oblastmi, kde opravdu pevná zem je az stovky metrû vzdálená od centrálního koryta, na jehoz obou stranách je hustý porost vodních rostlin (hlavnë jakýchsi presliçek a divoké rýze). Takto vypadala reka brzo po odjezdu z jezera Wekusko a pak zase poslední dva dny nasí cesty. Po celou dobu bylo vsak u brehû nebo u okrajû nezarostlé centrální çásti reky dost zlutých leknínû a dalsích drobnëjsích vodních kvítkû.

Kousek pred tëmi prvními vodopády jsme potkali poslední lidi, kterí se tam dopravili motorovým çlunem. Dalsí çtyri dny jsme nepotkali vûbec nikoho, az zase poslední den za posledními vodopády v místech kam se dalo dojet motorovým çlunem od cíle nasí cesty. Takze jsme se celou dobu pohybovali v civilizací témër nedotçené prírodë, a museli se spoléhat jen na sebe a být si vëdomi toho, ze nemáme zádnou moznost privolat jakoukoliv pomoc dokud odtamtud sami neodjedeme.

Tretí a çtvrtý den jsme strávili dost çasu prenásením kánoí a jejich obsahu kolem osmi vodopádû (8 az 29 stop, tj. 2,5 az 10 m vysokých) a dvojích perejí. Dvoje dalsí malé pereje jsme bez nehody projeli. Nastëstí se prenáselo jen na celkem krátké vzdálenosti, obvykle kolem 100 metrû, jen stezka (portage) kolem prvního vodopádu byla skoro 400 m dlouhá, zato ale v dobrém stavu. Po tyto dva dny jsme vëtsinou alespoñ mëli blízko porádné brehy, tvorené zulovými skalami, relativnë na dosah ruky. Lesy na nich byly smísené, rostly v nich hlavnë osiky a smrky. V osikových hájích byly viditelné çetné stopy po hospodarení bobrû, jejichz hrady, nëkdy se nápadnë tyçící az dva metry nad hladinou a zcela obklopené vodou, jindy nenápadnë splývající s brehem, se çasto vyskytovaly jen nëkolik málo stovek metrû od sebe. Çasto byly pûvodní çistë osikové brehy v minulosti vykácené od bobrû jiz zcela zarostlé jen mladými smrky a teprve za nimi, nëkolik desítek metrû od brehu, se bëlala hradba stíhlých osikových kmenû vysoko nahore zakonçených zelenými korunami.

Tretí den nás privítal silným krupobitím, které na chvilinku málem prikrylo zem kousíçky ledu. Pozdëji jsme jestë projeli dvëma dalsími bourkami, kdy prselo tak silnë, ze jsme museli vybírat z kánoí vodu. Nastëstí vzdy kdyz prselo jsme mëli vsechno zabaleno. Bylo alespoñ dost teplo, kolem 20°C, takze to byl vlastnë ideální den na pádlování, kdy bylo mozno nad rekou pozorovat nejrûznëjsí formace mrakû. Çtvrtý den byla opët obloha bez mráçku a teplota uvnitr kánoe (tj. na slunci) az 40°C. Chtëli jsme si toho sluníçka co nejvíce uzít a málo se pred ním chránili, coz jsme odnesli mírným úpalem.

Predstavovali jsme si, ze dalsí, pátý den bude celkem odpoçinkový, nebot jsme uz vsechny vodopády mëli za sebou. Jenze to dopadlo trochu jinak. Celý den bylo dûkladnë zatazeno a vytrvale prselo. Bylo jen 15-18°C a obças nám bylo zima! Foukal totiz silný severní protivítr, který nás navíc velice zpomaloval. Reka se tam zase rozlévala dosiroka mezi presliçkami a nebylo by vûbec príjemné tam tlaçit prevrácené kánoe na daleký pevný breh. Prostë voda nás ten den obklopovala ve velkém mnozství úplnë na vsech stranách. Vlny uprostred reky byly nepríjemnë vysoké a tak jsme se doslova plízili tësnë kolem okrajového presliçkového porostu, který vyçníval az metr nad hladinu a tak vytvárel urçité závëtrí ve své bezprostrední blízkosti. Obças jsme se prece jen priblízili ke skalnatému brehu a na jednom takovém místë jsme si pozdë odpoledne postavili malý prístresek z plachty (stan jsme si nechávali suchý na noc), pod nímz jsme se zahráli, najedli a pri tom varení se nad propanovým variçem i trochu ususili.

Kdyz jsem se vrátil do práce, zjistil jsme, ze jeden kolega v té oblasti strávil dëtství. Nedaleko od Wekusko Lake, v hornickém mësteçku Snow Lake. Vëtsinu rek a jezer tam dobre znal a nasi trasu projel s kamarády na kánoi hned nëkolikrát. Jednou je právë v tomto úseku reky také zastihl tak silný protivítr, ze tam museli çekat celé dva dny, nez se ztisí. My jsme ale mëli na druhý den odpoledne koupené jízdenky opët do churchillského vlaku (jezdí jen jednou za dva dny!), který nás mël i s kánoemi dopravit zpët do blízkosti naseho východiska u Wekusko Lake. A tak jsme po tom pozdním obëdë opët naplno pádlovali az do veçera, kdy se nám reka koneçnë porádnë otoçila asi o 150 stupñû na jihovýchod a my jsme pak s vëtrem témër v zádech uz celkem snadno urazili posledních pár kilometrû az ke vtoku nasí reky do severního konce jezera Pakwa, coz uz bylo dost blízko oblasti, do níz jsem naplánoval poslední nocleh. Dál se nám uz nechtëlo a nakonec jsme ani ten stan stavët nemuseli, protoze jsme tam nasli starsí, ale zachovalou a nezamçenou trapérskou chatu (trapper = lovec chytající kozesinová zvírata do pastí). Byla v ní fungující kamna se zásobou dreva, stûl, zidle, velká postel a velká pohovka. Byli jsme uz pëknë unavení, dost mokrí a prochladlí a ta chata se tam objevila jako dar z nebes, který nás zase postavil na nohy. Porádnë jsme v ní roztopili kamna a ráno jsme mëli vsechno krásnë suché a byli jsme docela odpoçatí na poslední polodenní "etapu".

Ten sestý den nám sice zaçal jen s 12°C, pozdëji teplota vylezla skoro ke dvacítce a v 5 hodin ráno prestalo prset. Také jsme nejprve trochu bloudili v zálivech a mezi ostrovy severního konce jezera Pakwa (mëli jsme dvë rûzné mapy, které nás jinak vsude bezpeçnë navádëly, jen v tomto místë se dost navzájem lisily a ani jedna asi úplnë neodpovídala skuteçnosti - problém tam byl ve stanovení hranice mezi vodní hladinou a bazinami, které jezero a reku obklopují) a nez jsme nasli kudy z nëj vytéká nase Travnatá reka, urazili jsme zbyteçných asi 5 km (tak tohle hledání jsem pûvodnë chtël mít za sebou jestë predchozí veçer). Pak uz jsme ale bez problémû rychle projeli opët obklopeni rozsáhlými porosty vodních rostlin dost dlouhým prímým úsekem reky k poslednímu jezeru Setting Lake. Pritom jsme zase po dlouhé dobë potkali prvního çlovëka v motorovém çlunu. Nebyl skoro zádný vítr a tak jsme se mohli pustit i napríç tímto jezerem (je hodnë dlouhé, jeho objízdëní by trvalo alespoñ jeden den a pri velkém vëtru by se na jeho návëtrné stranë stejnë nedalo jen ani kolem brehu), coz by den predtím v tom vëtru vûbec nebylo mozné. Takze jsme nakonec mëli stëstí (na tu trasu se doporuçuje si naplánovat 5 az 7 dní) a brzo po poledni uz jsme vylézali na breh v kempingu ve Wabowden, celé tri hodiny pred odjezdem vlaku (to jsme jestë netusili, ze vûbec nebylo treba spëchat, ze vlak bude mít navíc zase tu jiz zmínënou hodinu a pûl zpozdëní). Poslední den jsme tak asi za pët a pûl hodiny (vçetnë skoro jedné hodiny bloudëní) snadno urazili snad více nez tri çtvrtë vzdálenosti, na kterou jsme den pred tím ve vëtru potrebovali 11 nebo 12 hodin.

Grand Rapids   Churchill   Kánoí po rece   Zvër a hmyz   Trapéri   Vlak   Návrat do Winnipegu   Zkondenzované fotografie

Na kánoi se çlovëk pohybuje dost potichu a tak jsme oçekávali, ze prekvapíme dost jelenû, losû a medvëdû, kterí se prijdou napít k rece. My jsme vsak za celé nase putování po rece nevidëli jediné velké zvíre! Holky jen na chvilku zahlédly rysa, který pozoroval jejich kánoi z lesa. A já nasel v blízkosti jednoho naseho táboristë çerstvé stopy pravdëpodobnë losa a jeho mládëte. Zdá se tedy, ze to v té oblasti lidé prehnali s lovem a velká zvírata tam presprílis zdecimovali. Vyplývalo to i z dotazu místního çlovëka, který si tento závër chtël ovërit, kdyz se nás ptal, zda jsme nëjakou zvër potkali.

Stejnë tak prílis velký komerçní rybolov v jezere Wekusko má prý za následek, ze uz pët let je jezero témër bez ryb. Pred tím bylo povazováno za jedno z 10 nejlepsích míst pro rekreaçní rybolov v Kanadë. A ted tam není turisty na co nalákat. To by mozná vysvëtlovalo, proç Zuzana nechytla po cestë ani jednu rybu. Pravda ale je, ze se moc nesnazila, nebylo na to moc çasu a hlad jsme jestë nemëli. Na rece totiz obças ryby nad hladinu vyskakovaly. Jediné co jsme si po cestë nasli v prírodë na prilepsenou byly pouhé dvë houby a dost lesních jahod, nëjaké maliny a Saskatoon berries, které tam právë zaçínaly dozrávat.

Vsude jsme alespoñ vidëli çetné stopy çinnosti bobrû, kterí tam vsak byli velice plasí a tak jsme jich pri plavání za celou dobu pristihli jen pët. Dalsí s typickým hlasitým plácnutím ocasem mizeli pod hladinou pred tím, nez jsme si jich staçili vsimnout a uz se po dobu nasí prítomnosti nikdy znovu neobjevili.

A ptákû bylo hodnë. Na jezere Wekusko to byli hlavnë pelikáni. Nad lesem çasto krouzili dravci. Na rece, hlavnë k veçeru, jsme potkávali poçetné rodinky rûzných druhû kachen. Nejzajímavëjsí bylo pozorovat instinktivní chování kachních matek, které kdyz zaregistrovaly nasi prítomnost, zaçaly predstírat zranëní a za velkého kriku a plácaní krídly do vody zdánlivë nemohoucnë a klikatë pred námi prchaly jedním smërem, zatímco jejich kachñata mizela do rákosí nëkde úplnë jinde. Kdyz nás tak "odlákaly" dost daleko (az nëkolik set metrû), bez problému vzlétly do vzduchu a vysokým obloukem nad lesem se vrátily zpët ke své rodince. Çlovëka na lovu by takto tëzko mohly oklamat - já alespoñ vzdycky vëdël, kde jsou jejich kachñata, ale na nëkterá blbëjsí zvírata to musí fungovat, jinak by se u nich takové chování nevyvinulo. Takové divadlo nám kaçeny zopakovaly nëkolikrát kazdý veçer.

Nejvëtsím problémem na severu Kanady v tuto dobu jsou komári a hlavnë jen nëkolik milimetrû malinkaté krvezíznivé çerné musky (black flies), které za chvíli dokázou pokrýt obnazené çásti lidského tëla jednou krvavou kruhovou svëdivou podlitinkou vedle druhé. Kdyby se çlovëk nebránil, snad by z nëj za chvíli byly schopné vysát vsechnu krev. Komári a çerné musky se pëknë doplñují. Komári operují ve stínu a pri soumraku a svítání. Çerné musky ve dne na slunci. Nastëstí na kánoi uprostred reky byl od nich pokoj. Staçilo jen vyhubit tëch pár komarû, kterí si do kánoe nastoupili spolu se mnou a pak uz se mohl çlovëk opalovat treba úplnë nahý. Jen kdyz bylo moc vedro, obletovalo kolem pár ovádû, ti ale stípnou málokdy. Ale pred kazdým vstupem do lesa bylo potreba zakrýt nohy, ruce a çasto i obliçej. Na obliçej se tu prodává klobouk proti komárûm zelené barvy, který má jemnou sítku od okraje strechy klobouku az pod krk, kde je zajistëna gumiçkou. Pri veçerním táborení byl takový klobouk nezbytný. Trochu problémem jen je, jak se v nëm inteligentnë najíst, aby se pod nëj s kazdým soustem nedostal i nëjaký ten komár. Také se stane, ze na sítku zapomenete a automaticky si dáváte lzíci s polévkou do úst skrz ní.

Nebýt tëch komárû, musek a ostatního hmyzu, obças se zdálo, ze je tam nahore v létë témër perfektní ráj. K takovému závëru asi dospëla i posádka první evropské lodi, která prezimovala u dnesního Churchillu. Jednalo se o Dány, kterí se tam dostali jestë pár let pred Angliçany. V létë tam bylo vsechno krásnë zelené, den byl dlouhý, vsude hojnost zvëre a ryb a tak se tam rozhodli prezimovat. Nëjak je nenapadlo, ze v zimë vsechno mûze být úplnë jinak. Ptáci na podzim odletëli na jih, zvër také odtáhla do mírnëjsích konçin, reka a more zamrzly, vsechno pokryl sníh a skoro celá posádka lodi do ledna zemrela na kurdëje. Ale i kdyz se çlovëk na zimu dobre pripraví, prezít bez psychické úhony pûlroçní témër úplnou temnotu nemusí být snadné. Svëdçí o tom nadprûmërná spotreba alkoholu v tëch konçinách v zimë. Ale pokud si dûchodci mohou dovolit strávit léto na chatë u jednoho z jezer na Travnaté rece a zimu ve svém druhém bytë nëkde v teplu Texasu (i takového jsme tam potkali), musí mít témër ideální zivot.

Grand Rapids   Churchill   Kánoí po rece   Zvër a hmyz   Trapéri   Vlak   Návrat do Winnipegu   Zkondenzované fotografie

V minulosti bylo chytání kozesinových zvírat do pastí kolem Travnaté reky dost rozsíreno. Trapérských chat bylo podél reky vidët více. Dnes uz se asi tolik nepouzívají nebo slouzí spís k rekreaci. Jen kolem jedné malé, na pevný zámek dobre zavrené chaty se povalovalo nebo viselo na stromech nëkolik starých zrezavëlých pastí. Tësnë vedle té chaty, v níz jsme poslední noc prespali, která byla jiz do znaçné míra postavena z drevotrískových desek, stál starý rozpadající se srub plný rozbitého zarízení, vyhrezlých slamníkû a odpadkû. Také kolem obou budov byl pëkný neporádek. Nebylo to poprvé, kdy jsme na nasí trase takovou dvojici budov, kdy si majitel, nebo nejspís jeho potomek, postavil vedle starého srubu novou chatu. Uz pred tím jsme jednu takovou dvojici ze zvëdavosti prozkoumali. Byl tam prostor kolem obou budov hustë zarostlý uz dost vysokými stromky, prestoze v celkem dobre udrzované nové chatë (s odemçeným visacím zámkem na dverích) byl loñský kalendar a staré kapesní rádio se zbytky energie v bateriích. V tom hustem porostu jsem treba nasel prohnilé zbytky jakýchsi bud, staré smetistë plné rezatých plechovek a zkorodovaných baterií, velké kýble s jakýmsi mazivem (k çemu?) nebo zpuchrelou svinutou tlustou dlouhou hadici. Na prûçelí rozpadajícího se srubu jestë visely muzeální snëznice, zrezivëlá pila a dalsí staré náradí. Uvnitr byla rozpadlá kamna a hrozný neporádek. Prostë typický neporádek kanadského venkova, kde vëtsina lidí dëlá jen to, z çeho je nëjaký zisk a jen málokdy se namáhají udrzovat porádek a vytváret si krásné prostredí kolem své farmy nebo jiného príbytku. Vëtsina vëcí (budovy, stroje) je ponechána svému osudu na místë kde zrovna doslouzily. Treba i uprostred lánu, kde se pak kolem takového vraku vytvorí oborávaný ostrûvek.

Grand Rapids   Churchill   Kánoí po rece   Zvër a hmyz   Trapéri   Vlak   Návrat do Winnipegu   Zkondenzované fotografie

Kdyz byla nëkdy ve 20. letech postavena zelezniçní trat do Churchillu, vznikla podle ní rada stanic a osad obývaných pûvodnë hlavnë zamëstnanci zeleznice. Od té doby význam zeleznice obzvlástë pro osobní dopravy velice poklesl a mimo nëkolika nejvëtsích mëst (mësteçek) jsou vsechna nádrazí na této trati bez perzonálu, nádrazní budovy jsou zabednëny a zrejmë v dost zalostném stavu (vçetnë tëch, které jsou stále v provozu v Thompsonu, Gillamu a Churchillu). Mnoho z tëch osad dnes existuje pouze na mapë Manitoby jako místa s nulovým poçtem obyvatel. V jízdním rádu Via Rail jsou ale stále vedeny jako zastávka na pozádání. To je i prípad stanice Wekusko, jez byla cílem naseho zpëtného presunu s kánoemi vlakem. Pred 20 lety tam prý jestë stálo nëkolik domû zamëstnancû zeleznice. Dnes po nich nezûstala ani stopa. Jen tam v lese u trati stojí malá kûlna s nápisem "Wekusko Railway Station". Kdyz jsme po nastoupení ukázali nase jízdenky (objednané telefonicky nëkde v ústredí Via Rail v Ottawë a vyzvednuté na nádrazí ve Winnipegu) prûvodçímu, nemël tusení, ze stanice Wekusko existuje a kde se nachází. Ze prý to pûjde vysetrit. Asi za pûl hodiny se vrátil s tím, ze strojvûdce o nás a nasích kánoích vëdël dávno pred tím, nez jsme nastoupili a ze ví, kde nám má zastavit. Takze alespoñ poçítaçový systém registrace jízdenek jim funguje perfektnë. Z mé strany to bylo jisté testovaní systému, protoze na té trati vození kánoí vlakem zrejmë není vûbec zvykem, kazdý z toho byl trochu prekvapený. A zastávku Wekusko nejspís nikdo uz dávno nepouzil. Ale dalo se to vsechno po telefónu objednat a tak jsem byl zvëdavý, jak to dopadne. A az na to zpozdëní to fungovalo perfektnë.

Prestoze mám jezdëní vlakem rád, pouzili jsme ho v Kanadë teprve podruhé, protoze je mnohem drazsí nez jízda autem. Poprvé to bylo pred nëkolika lety také pri výletu k Hudsonovu zálivu, presnëji reçeno do osady Moosonee na pobrezí jeho nejjiznëjsího výbëzku, Jamesova zálivu v severním Ontáriu, kam také nevede zádná silnice. Vlak do Moosonee, který provozuje mensí místní spoleçnost, tenkrát zastavoval skoro u kazdé reky a vysazoval u nich kanoisty s jejich kánoemi a ranci. Tak jsem ted zkousel, jestli to pûjde i u Via Rail v Manitobë.

Grand Rapids   Churchill   Kánoí po rece   Zvër a hmyz   Trapéri   Vlak   Návrat do Winnipegu   Zkondenzované fotografie

Poslední dva dny naseho výletu jsme se pomalu, dost odpoçinkovým tempem, vraceli do Winnipegu po západní stranë Manitoby po silnici ç. 10, kde se zemëdëlství provozuje mnohem severnëji nez mezi jezery ve stredu Manitoby, ale jsou tam také nejvyssí manitobské "hory" (asi 600 m n.m.) a rada provinçních a jeden národní park. Po vrácení kánoí jsme se ale nejprve utáborili hned nedaleko jezera Wekusko, v místë, kde povrch zemë je tvoren jakousi popraskanou vápencovou (dolomitovou) deskou. V jejích trhlinách ale roste docela hustý smrkový les, který vsak v tëch místech na desítkách kilometrû çtvereçných právë pred 10 lety shorel. Dnes uz na jeho místë je svëze zelený porost malých smrçkû, z nichz vyçuhuje strasidelný les pûvodních opálených kmenû s çernými bambulemi zbytkû vëtví jen na samých vrcholech. Utáborili jsme se tam na okraji stërkového lomu, kolem nëhoz v rozryté tenké povrchové vrstvë hlíny rostlo velké mnozství malin a obrovských lesních jahod, na nichz jsme se druhý den nejprve celé dopoledne pásli. Pak jsme jestë o kus dál v Grass River Provincial Park absolvovali pochod kolem krasového potoka vyvërajícího z podzemí. Poslední nocleh byl v pûlce cesty do Winnipegu v kempingu v Kachních horách (Duck Mountain Provincial Park). A poslední nase "vzdëlávací" zastávka byla v ukrajinském areálu Selo Ukraina (Ukrajinská ves), kde je malý skanzen nejstarsích budov prvních ukrajinských pristëhovalcû do Kanady (které se dost podobají tomu, co jsme vloni vidëli ve skanzenu v Uzhorodu a vlastnë jestë i v pouzívaní v mnoha podkarpatských obcích), hrob neznámého ukrajinského vojína s krásnë ve zlatë vyvedenými nápisy v ukrajinstinë i angliçtinë, pamëtní deska opët v obou jazycích popisující slavnostní otevrení areálu s královskou úçastí a hlavnë samotný areál slouzící k porádání velkých ukrajinských kulturních slavností, které tam právë probíhají tento (v Kanadë dlouhý) víkend. Pred dvëma týdny si areál pronajali nëjací zrejmë znovunarození krestané nemající nic spoleçného s Ukrajinci a stovky starých i mladých se jich tam posilovalo ve víre za zvukû pobozné rokenrolové hudby a çetných stánkû plných dobrého jídla.

Grand Rapids   Churchill   Kánoí po rece   Zvër a hmyz   Trapéri   Vlak   Návrat do Winnipegu   Zkondenzované fotografie

Po celou dobu cesty na kánoi jsem také pilnë fotografoval. Nëkdy jsem musel hodnë manévrovat s kánoí ve vëtru, nez jsem nasel tu nejlepsí polohu. Kdyz jsem s tím byl hotov, mohly být holky treba i pûl kilometru prede mnou. Më osobnë ta námaha s hledáním nejlepsího pohledu z kánoe pomohla si zafixovat ty obrázky obzvlástë dobre v pamëti. Protoze nakonec jsem bohuzel zjistil, ze film se ve fotáku nëjak vysmekl a vûbec se neprevíjel a vsech asi 27 zábërû bylo naexponováno pres sebe na jediném poliçku filmu (vlastnë jen asi na 3/4 jediného poliçka, ta zbývající 1/4 jestë nebyla pokrytá citlivou vrstvou). Takze z toho vznikla tato "úsporná" fotografie: