Dnes byl překrásný den, na sluníčku velice horko, ve stínu alespoň 15C. Zapomněl jsem na to, že slunce už zase pálí a jsem teď naprosto spálený, protože jsem celý den (9 hodin) pomáhal stavět ochrannou hráz kolem domu jedné rodiny nadaleko městečka St. Adolphe asi 15 km na jih od Winnipegu. Měl jsem původně pomáhat někde jinde v St. Adolphe na farmě kamaráda mého známého, ale zmeškal jsem ráno společný odjezd a tak jsem se vydal do St. Adolphe sám a úplně náhodně jsem si vybral jeden z mnoha domů, kde měli ceduli, že potřebují pomoc. Kolem vlastního městečka jsou dokola trvalé hráze, které jsou právě teď také navyšovány. Ale lidě bydlící za hrázemi kolem silnice vedoucí podél Červené řeky, se musí o sobe postarat sami. Vypadá to tam v těch končinách (na jih od vstupu do výše zmiňovaného protipovodňového kanálu, který jim tam tudíž nepomůže) jako by se chystali na nějaký nájezd (což je v určitém smyslu pravda). Stovky nákladních aut a buldozérů a všelijakých rypadel tam právě teď přemísťují velká množství zeminy a stavějí (zvyšují) veřejné i soukromé ochranné hráze. Jednotlivé rodiny podle toho co si můžou dovolit a zda chtějí hráze dočasné nebo trvalé buď staví hráze z jílu nebo pytlů s pískem nebo z obojího, a to buď jen těsně kolem obytného domu, nebo i kolem všelijakých důležitejších dílen a hospodářských stavení, nebo u větších farem třeba i stovky metrů dlouhé hráze kolem celého areálu farmy. Většina hrází je alespoň 2 metry vysoká. U některých stavení jsem ale nepozoroval žádnou činnost - že by se jim zdálo jednodušší se nechat zaplavit a pak dům po povodni zbavit bláta a vysušit - anebo, že by na to neměli? (Teď všichni dostanou sice veškerý potřebný materiál na úvěr a možná, že nakonec dostanou i nějakou finanční pomoc, ale většinu nákladů spojených s povodní si nejspíš zase nakonec budou hradit sami - tak tomu alespoň bylo vloni).

Mladá rodina, jimž se pomáhal, si ten dům koupila teprve v r. 1994 a snaží se vedle vybudovat malou opravnu karoserií aut, v čemž je zpomaluje boj s každoroční jarní povodní od té doby kdy se tam nastěhovali. Už měli skoro hotovou vysokou hliněnou hráz těsně kolem té nedostavěné autodílny a nízkou hliněnou hráz kolem obytného domku, na niž jsme pak přidávali nástavbu z pytlů s pískem. Naplnili jsme jich (nejprve pomocí malé zapůjčené mašinky a pak ručně) několik tisíc a pak je prostřednictvím lidských řetězů ručně rozmísťovali kolem domu (bylo tam moc bahna) a k večeru z nich pak začali stavět i bytelnou hráz utěsněnou vertikálně polyetylénovými foliemi mezi řadami pytlů. Počet pomocníků se během dne střídal tak mezi 15 a 40, z nichž velká většina byli příbuzní a známí majitele. Hodně z nich mluvilo polsky, protože majitel byl také Polák. Házet celý den 10ti až 30tikilové pytle s pískem je docela dřina! Většina účastníků myslím nebyla na tolik fyzické práce zvyklá a asi proto se pracovalo podle mne dosti podivným způsobem - vždycky chvíli (10 minut až maximálně snad 45 minut) se pracovalo strašně usilovně, pytle létaly z ruky do ruky šílenou rychlostí a pak byla většinou mnohem delší přestávka často spojená s pitím mnoha piv a pojídáním obložených chlebíčků. Přesto jsem večer s překvapením zjistil, že jsme postavili nečekaně velký kus hráze!

Po dnešní zkušenosti si myslím, že v budoucnu by bylo nejlépe v těchto končinách stavět nové domy jen na několik metrů vysokých umělých návrších. Nahrnutí takového návrší musí být levnější nez každoroční stavba hrází. Možná by se dokonce vyplatilo zvednout i stávající domy o několik metrů (domy jsou tady ze dřeva, jejich trámová konstrukce je drží dobře pohromadě, takže je možno je snadno zvedat jako celek a např. přestěhování celého domu o několik kilometrů dál není žádný problém). Problém je asi v tom, že lidé si každý rok říkají, že ta letošní povodeň už určitě bude na dlouhou dobu poslední, že musí už konečně následovat nějaké dlouhé suché období jak tomu bylo po velkých povodních v minulém století.