Výročí genocídy Arménů | 21. 4. 1997 |
Tento týden je 82. výročí začátku pobíjení asi 1,5 miliónu Arménů ottomanskými Turky v r. 1915. Je to snad jediná genocída v nedávné historii, která je stále tvrdošíjně popíráná i na vládní úrovně. Všechny turecké vlády od roku 1915, které už asi od r. 1921 nemají s ottomanským státem nic společného, popírají, že by se něco takového stalo. A turečtí občané tomu zřejmě věří. Píšu o tom proto, že jeden z mých kolegů pochází z Turecka (má stále dvojí občanství) a občas se o událostech z roku 1915 bavíme (nebo občas spíš pořádně hádáme, stejně tak jako kvůli Kurdům). On také tvrdí, že se žádné turecké vyvražďování Arménů v r. 1915 nekonalo, že naopak to byli Arménci, kteří chtěli využít zmatků doby a odtrhnout se a ubližovat svým tureckým spoluobčanům a že se Turci tenkrát jen bránili a že jsou Arménci samí teroristé a chtěli by rozbít Turecko, atd. (a něco podobného tvrdí o dlouhodobém boji Kurdů za nezávislost, a např. že kdyby Kurdové měli základní školy v kurdštině, bylo by to jen v jejich neprospěch, protože by se pak nemohli vzdělávat na tureckých universitách, atd., atd., prostě, "že Turecko si nikým rozbíjet nenecháme"). Nehádá se jen se mnou, ale po Internetu i s těmi arménskými "teroristy", kteří pomlouvají Turecko.
Protože vím, že v dnešním světě není mnohdy jasné komu vlastně věřit, a když vidím jeho rozhořčení, tak jsem si málem začal říkat, že třeba má alespoň trochu pravdy pokud jde o genocídu z r. 1915, že Arménci také nemusí být úplní beránci. Hodně mě z toho váhání vzpamatoval kousek přednášky jednoho kanadského pana profesora, který se genocídou Arménu z r. 1915 zabývá, kterou jsem dnes slyšel v rádiu. Pozastavoval se nad tvrdošíjností tureckých vlád v popírání té genocídy a nad tím, že to Američanům nijak moc nevadí. V poslední době se tady po Americe prý objevují nová centra pro studium genocidy z r. 1915 nejspíš podporovaná tureckou vládou, která se spíš snaží bádání o tom, co se tenkrát opravdu stalo, znesnadnit.
Nechci, aby tohlo vyznělo jako nabádání k nenávisti proti komukoliv. Jen jsem chtěl na jednom konkrétním příkladu ilustrovat jaké veliké usilí to bude ještě vyžadovat, než se odstraní všechny předsudky a podezírání, které panují ve vztazích mezi různými národy a národnostními skupinami, než budou některé národy ochotny přiznat, že akce jejich předků v minulosti mohly někomu opravdu ublížit.
V Turecku jsem kdysi strávil několik dní a Turci v ulicích Istanbulu mi připadali dost sympatičtí. Arménští staříci, kteří na podzim r. 1971 hlídali s puškami v ruce vinice v okolí jerevanského letiště, vypadali na první pohled hrozivěji (víc než je a to letiště, které mělo zajímavou výzdobu zřejmě inspirovanou arménským tradičním uměním, jsem z Arménie bohužel neviděl).
Chtěl bych ještě jen poznamenat, že ten můj turecký kolega je velice
sympatický, vzdělaný a přátelský, jen nevím, jak mu pomoci, aby byl
schopen se alespoň na chvilku vcítit do kůže příslušníka nějakého
utiskovaného národa. Mimochodem, jeho manželka je ze Šanghaje a mají dva
malinkaté kluky, kteří mají typická turecká jména, stěží se ale
dá poznat, že to nejsou čistokrevní Číňani.