Setkání z manitobské divočiny 26. 4. 1997 (19. 11. 1996)

Liška - Vlci - Bobr - Skunkové - Želvy - Kaguár - Medvědi

Tohle povídání jsou napsal anglicky vloni na podzim 19. listopadu, když už tady bylo všude spousta sněhu. Treba vás bude také zajímat.

Setkání s liškou

Včera v noci když jsem dost pozdě, o půlnoci, odcházel z práce, viděl jsem po parkovišti pobíhat červenou lišku. (To samo o sobě není nic neobvyklého, laboratoře, kde pracuji se nacházejí téměř v divočině asi 18 km od města Pinawa, které je dokola obklopeno lesy. Takže tam stále kolem pobíhá hodně divokých zvířat - jeleni, lišky, kojoti, medvědi, skunkové, ...). Jenže v tomhle případě jsem byl překvapen, že ta liška přede mnou neutekla, jak divoká zvířata obvykle dělají, naopak, přibližovala se ke mně a zřejmě žebrala o jídlo! Alespoň se ke mně nikdy nepřiblížila více než asi na dva metry. Ale když jsem nechal otevřené dveře svého auta a chtěl jít smést sníh z druhé strany auta, milá liška si vyskočila na sedadlo řidiče a začala hryzat mojí tašku, která nejspíš musela být cítit jídlem! Nikdy předtím jsem se nesetkal s něčím takovým (viděl jsem sojky nebo čipmanky - miniaturní veverky žijící v norách v zemi - žebrat o jídlo v místech, kde procházelo hodně turistů, ale nikdy ne takhle velké zvíře.

Toto setkání se stalo den po blizzárdu (sněhové vánici doprovázené silnými větry), který trval 21 hodin a který pokryl whiteshellskou oblast asi 30 centimetry sněhu. Myslel jsem si, že ta ubohá liška byla nejspíš šokovaná náhlou sněhovou nadílkou a nevěděla, kde hledat jídlo. Zdálo se mi, že se mi koukala přímo do očí, aby ve mě vzbudila soucit a její obličej a oči byly velice hezké, jakoby rozumné, připomínající lidskou tvář. Byl to velice zvláštní okamžik. Vzpomněl jsem si přitom na pohádky, v nichž je krásná princezna přeměněna v lišku nějakým zlým čarodějem. Je snad možné, že podobná setkání se zvířaty s hezkým obličejem mohla vést ke vzniku podobných pohádek v minulosti?

Dneska jsem se dozvěděl, že ta liška se v okolí našich laboratoří zdržovala už nějakou dobu, možná po celý svůj krátký život, takže už musela být zvyklá na lidi a nejspíš ji už někdo i krmil. To by vysvětlovalo její téměř krotké chování. Dnes ji prý někdo dokonce viděl hned vedle naší jídelny, jak zvenku pozorovala prosklennou stěnou lidi obědvající uvnitř. Ve snaze přežít jsou některá zvířata zřejmě schopna se hodně přizpůsobit. Přes toto vysvětlení, budu stále vzpomínat na magičnost svého včerejšího nočního setkání s touto liškou.

Vlci

Včerejší setkání s liškou mi připomnělo moje nedávné, též překvapivé, setkání se smečkou vlků a další setkání se zvířaty, a tak když už jsem se dal do psaní na tohle téma, povím vám o nich také:

Někdy před dvěma měsíci jsem se vracel do Pinawy (tenkrát jsem tam ještě bydlel) asi ve tři hodiny ráno. Když už jsem byl blízko okraje města, viděl jsem v dálce pred sebou nějaký pohyb v záři světlometů mého auta. A to co se tam pohybovalo, neuteklo do lesa, když jsem se přibližoval! Tak jsem zpomalil a nakonec úplně zastavil a uviděl jsem asi pět až šest vlků, kteří si mě zvědavě prohlíželi a přitom pomalu obestoupili moje auto, jakoby se připravovali k útoku. Ale možná si jen chtěli hrát, většina z nich vypadala ještě velice mladě. Byla to krásná zvířata. Otevřel jsem okno a začal jsem na ně mluvit, ale lidský hlas je vůbec nepolekal! Neměl jsem dostatek odvahy vylézt ven z auta a pokusit se zjistit, co mají za lubem. Nebyl jsem si jist, jestli bych byl schopen se zase dost rychle schovat, kdyby na mě zaútočili. Teprve, když jsem na ně z okna začal štěkat jako pes, tak pomalu mizeli jeden po druhém v temnotě lesa podél cesty.

Tohle bylo moje první setkání s živými vlky ve volné přírodě, i když před tím jsem se často setkal s jejich stopami, když jsem podnikal výlety na běžkách po lesích a řekách kolem Pinawy. Četl jsem články, v nichž se tvrdilo, že vlci se bojí lidí více než my se bojíme jich, že vlci vždycky utečou, jakmile zaregistrují přítomnost lidí ještě dříve než dojde ke vlastnímu setkání. Ale po tomhle setkání už si tím nejsem úplně jist. Mám snad přestat s osamělými toulkami po manitobských lesích? Co by se asi stalo, kdybych tu noc místo autem jel na kole (což jsem často dělal, ale ne tak pozdě v noci)?

Bobr

Více než před rokem jsem udělal právě opačnou zkušenost s jedním bobrem. Jel jsem na kole ve Whiteshellském provinčním parku, na opačném břehu řeky Winnipeg (která mimochodem vůbec neteče městem Winnipeg; Winnipeg v obdživejštině nebo snad kríštině znamená "kalná, blátivá voda"; jméno Červené řeky, která přes Winnipeg teče, má stejný původ od blátivé, načervenalé vody) než je Pinawa, a uviděl jsem bobra, který v příkově vedle cesty pojídal kůru z nějakých větví. Na kole se člověk někdy může přiblížit ke zvířatům velice potichu a tenhle bobr mě nezaregistroval, ani když jsem zastavil. Stál jsem asi dva metry od něj a hodně dlouho jsem ho pozoroval, ale on o mně zřejmě vůbec nevěděl. Tak jsem se pokusil vydávat různé hvízdavé zvuky, které se snad mohly podobat zvukům vydávaných zvířaty. Stále mu to vůbec nevadilo i když jsem to provozoval hodně dlouho. Když mě to konečně prestalo bavit, začal jsem na něj mluvit lidským hlasem, pěkně česky. To jste měli vidět, jak se najednou vylekal. Okamžitě upustil větev, kterou okusoval, skočil do vody v příkopě, mocným plácnutím ocasu, tak jak to bobři dělají, zajel okamžitě ke dnu příkopu, podle něhož se pak pohyboval tak rychle, že jsem jeho pohyb mezi tím, co na dně příkopa rostlo, nestačil vůbec sledovat a za pár vteřin se zase vynořil asi 15 metrů ode mne a upaloval se schovat do lesa za příkopem.

Skunkové

Všude kolem Pinawy je spousta skunků. Původně jsem si o nich myslel, že to jsou jezevci, ale skunkové mají jinou orientaci bílých pruhů na svých kožíšcích než jezevci. A kolem Pinawy jsem skutečného jezevce ještě neviděl. Skunky je možno vidět hledat potravu v příkopech podél silnic pozdě odpoledne. Když se jim zdá, že přichází nějaké nebezpečí, zvednou svůj ocas do pohotovostní polohy, připraveni osprchovat každého útočníka tou svoji páchnoucí tekutinou. Jednou jsem překvapil skunčí mámu se čtyřmi skunčaty, když přecházeli přes silnici a bylo velice legrační jak všech pět zvedlo svoje ocasy úplně synchronně. Zatím jsem sice neporazil žádného vlka, když jsem jel na kole, ale už dvakrát se mi nepodařilo se včas vyhnout skunkům, kteří přecházeli po soumraku silnici nebo po dešti pojídali na silnici žížaly, a byl jsem částečně zasažen jejich smrdutou sprchou. To pak znamenalo umýt po příjezdu domů důkladně moje kolo, tašky, šaty a sebe. Odstranění skunčího smradu lze dosáhnout omýváním všeho roztokem peroxidu vodíku, sody na pečení a tekutého mýdla. To je recept, který jsem objevil vyvěšený v jednou kempingu ve Whiteshellském provinčním parku a zdá se, že je účinný. Nicméně po takové příhodě je možno zaregistrovat alespoň slabý skunčí zápach ještě po několik dalších dní po každém návratu domů. Mnoho skunků končí svůj život pod koly aut. Takového zabitého skunka je pak možno ucítit i na vzdálenost několika kilometrů v autě ze zavřenými okny.

Želvy

Po příchodu do Manitoby mě prekvapilo, že v jezerech v oblasti Whiteshellu (jihovýchodní Manitoba), žije hodně želev. Před tím jsem potkal želvy ve volné přírodě jen na svých cyklistických výpravách po okolí Tokia v Japonsku, ale zima ve středním Japonsku je nesrovnatelně mírnější než zima v jižní Manitobě. (Podobným překvapením bylo zjištění, že na jižních svazích erozí způsobených úžlabin v polopoušti jižní Alberty kolem města Lethbridge rostou hojně dva druhy kaktusů, z nichž jeden má docela chutné plody, které trochu připomínají angrešt.)

V létě je možno často vidět želvu vyhřívající se na slunci na konci kmene nějakého spadlého stromu, který vyčuhuje z hladiny jednoho z četných jezer a jezírek v této oblasti. Na jaře je možno vidět želvy například přecházet silnici vedoucí do Pinawy, při čemž si vůbec neuvědomují nebezpečí, které jim hrozí od projíždějících aut. Snad jsem zachránil život několika takovým želvám, které jsem přenesl ze silnice do příkopu, ke kterému směřovaly.

Co mi stále vrtá v hlavě je jak tyto želvy přežívají místní kruté zimy někde v bahně na dnu zamrzlých jezer. Připomínám, že teploty tady občas klesají až k -40C a jezera jsou zcela zamrzlá a ty mělčí z nich pravděpodobně promrzají až ke dnu (i na rychle tekoucích řekách bývá led 80-100 cm tlustý - měřeno v dírách, které si rybáří vyvrtávají v ledu pro zimní rybolov). Musejí želvy v zimě dýchat? Co se stane s jejich plicemi? Vím, že některé žáby tu přečkávají zimu zamrzlé v ledu a na jaře zase obživnou, když led kolem nich roztaje. Důležité pro jejich přežití je, aby proces mrznutí a roztávání probíhal co nejpomaleji. Jsou želvy také schopny něčeho takového? Pokud někdo ví, jak přezimují, moc rád bych se to také dozvěděl.

Kaguár

Když už se mluví o zvířatech, musím se také zmínít o tom, že letos na podzim byl v bezprostředním okolí Pinawy několikrát viděn kaguár (jinak se mu tady bežně říká horský lev a také je znám pod jmény puma či panter). Kaguár je už pěkně velká kočka, větší než evropský rys. Může vážit až 80 kg a je schopen zabít i dospělého člověka třeba překvapivým skokem z větví stromů na vaše záda. Na druhé straně jsem četl několik novinových zpráv o tom, jak maminka byla schopna holýma rukama zahnat kaguára, který zaútočil na předměstích Victorie na Vancouverově ostrově na její dítě hrající si na dvorku za domem a zachránit jeho život. Před těmito zprávami o přítomnosti kaguára v Pinawě jsem si myslel, že kaguáři přežili pouze na pacifickém pobřeží severní Ameriky. Obyvatelé Pinawy měli samozřejmě zájem o vystopování tohoto kaguára a jeho odchyt a přemístění někam jinam. Jenže se zdá, že milý kaguár zmizel beze stopy před příchodem zimy.

26. 4. 97: Teď na jaře se tento kaguár zřejmě vrátil zpět do okolí Pinawy, nedávno byl opět spatřen v lese na jejím okraji. Dětem je tam zase nakazováno, aby samy nechodily do lesa.

Medvědi

Říká se, že letos na podzim vyjídal po Pinawě nádoby s odpadky jeden obzvláště velký hnědý medvěd (tady u nás žijí jen hnědí medvědi, kteří jsou býložraví). Medvědy je normálně možno vidět ve whiteshellské oblasti velice často, je možno potkat medvědy procházet se po místních komunitách, aniž si příliš všímají lidí, až na to, že občas vyplundrují a zničí kuchyň v nějaké prázdné chatě, když je v lesích špatná úroda bobulí, kterými se normáně živí. Takový špatný rok byl například vloni, kdy jsem třeba ve vesnici Seven Sisters Falls viděl celé skupiny medvědů hledajících na podzim potravu v křoví hned na druhé straně silnice naproti řadě domů, od nichž je pozorovalo několik lidí. Letos byla úroda bobulí v lesích bohatá a tak jsem potkal za celý rok pouze jediného medvěda. Teď už jsou medvědi nějakou dobu uloženi ve svých doupatech k zimnímu spánku, během něhož se medvědicím narodí mláďata, aniž se při tom úplně probudí (medvíďata se rodí hodně malinkatá, po narození se nepřipojí k mámě k zimnímu spánku, ale pilně se celou dobu až do jara živí jejím mlékem).