Jsou lidé, kteří nevydrží být celou zimu bez závodů automobilů, a to dokonce i tady v podmínkách opravdu studené vnitrozemské prérijní zimy. A tak se v zimě se svým sportem odstěhují na zamrzlé řeky a jezera. Se závoděním na ledě přisli poprvé ve čtyřicátých letech Švédové a Finové. V Manitobě se ujalo kolem roku 1955. Závodní sezóna začíná obvykle na začátku ledna, kdy led už je silný alespoň 30 až 45 cm, takže na něj můžou vjet sněžné pluhy a další těžká vozidla pro přípravu a údržbu závodních drah. Auta, v nichž se závodí, jsou mnohem lehčí, ideálně 770 - 950 kg. Maximální povolená váha je 1250 kg. Jsou to obvykle malá vozidla evropského a asijského původu, které milovníci tohoto sportu často nakupují odepsané od Manitobské pojišťovny motorových vozidel třeba i za pouhých $200.

Při přípravě aut z nich vyházejí sedadla, tlumič výfuku a všechno ostatní co není úplně nezbytné. Skla v oknech nahradí plexisklem. Motor smí být jakykoliv, velký motor má sice větší výkon, ale jeho větší váha tuto výhodu na ledě zase vyruší. Vozidla musí mít zabudován rám chránící řidiče při převalení vozidla, lehké vypolštářované sedadlo pro řidiče, pětibodový bezpečnostní pás a silné hologenové světlo mířící za vozidlo, jehož funkcí je prosvítít mrak ledových úlomků, které auto za jízdy po ledě odvrhuje, a zviditelnit tak jeho polohu pro soupeře jedoucí za ním. Speciální pneumatiky s ocelovými hroty je možno koupit hotové, ale jsou dosti drahé, $250 za kus. Winnipegští závodníci si je společně vyrábějí mnohem levněji ze starých ojetých pneumatik, do kterých normální vrtačkou vrtají díry a do nich pak zapouštějí ve velkém levně nakoupené šrouby a matkami. Pro sebe pak závodníci potřebují ještě nehořlavou integrální kombinézu, kožené rukavice a boty a vhodnou přilbu. Prý je takto možno získat kompletní vybavení, t.j. závodní auto a osobní výstroj za neuvěřitelně nízkou cenu $800.

Závodí se ve třech kategoriích: buď se standardními sněhovými pneumatikami nebo s pneumatikami s hroty se dvěma různými hustotami hrotů. Jediný způsob jak se závodění na ledě naučit je prý se přihlásit do nějakého závodu a učit se přímo "v praksi". Volant nemá při jízdě žádnou velkou roli, auto se ovládá dobrým řazením rychlostí. Do zatáček se běžně vjíždí rychlostí 110 km/h a vyjíždí z ní smykem rychlostí 30 km/hod. Průměná rychlost je asi 140 km/hod, maximální kolem 180 km/hod. Na tachometr není prý čas se dívat a většina aut ho ani nemá. Nehody se stávají, auta se občas překlopí na střechu, ale díky měkosti sněhu nemají nehody žádné vážné následky. Jednotlivé jízdy trvají asi 15 minut. Za dopoledne se jich tak stihne celá řada.