Ve středu jsem se zmínil o neblahém osudu atlantických tresek. Na toto téma jsem nedávno slyšel rozhovor s Michaelem Harrisem, který se tím detailně zabýval a napsal o tom knihu "Lament For an Ocean" (Nářek nad oceánem). Mluvilo se hodně o ryze kanadských záležitostech - o odpovědnosti kanadské federální vlády, v jejíž výlučné pravomoci je regulace kvót výlovu, počtu rybářů a jejich lodí, o tom že Evropané (hlavně Španělé a Portugalci) měli na vyhubení tresek jen malý podíl, protože 95% mělčin, v níž se tresky vyskytovaly, leží v kanadském dvěstěmílovém pásmu, atd.

Mezinárodní vody jsou ale zcela bez jakékoliv regulace a tak je nelítostně vylovují obrovské rybářské lodě mnoha států, které mají charakter plovoucích továren, které jsou schopny vylovit a zpracovat ryby v pásmu několika kilometrů kolem lodi. Většinou se specializují jen ne některé druhy ryb. Do jejich sítí se ale pochytá všechno co v moři plave, a tak pak ty nechtěné druhy (tzv. bycatch) jejich sítěmi zabitých ryb prostě vyhazují. Ročně je takto bez užitku prý celkem vyhozeno 30 miliónů tun ryb.

Zdá se, že se naše civilizace někdy opravdu chová velice neracionálně. V tomto případě využíváme vydobytků lidského umu k výstavbě monster, která pod záminkou zvyšování efektivity (tj. koncentrování zisků a pracovních příležitostí do malé skupiny lidí) vedou ve skutečnosti k nebývalému mrhání přírodními zdroji a k možnému zániku celých živočišných druhů a k nespokojenosti tisíců malých rybářů, kteří najednou přišli o zdroj obživy. A jejich kapacita již zřejmě začíná převyšovat reprodukční kapacitu přírody. Někdy by se velice vyplatilo s "pokrokem" tolik nespěchat, aby se všichni (lidé i příroda) stačili zaváděným změnám rozumně přizpůsobit.