Dnes (ještě před zprávou o odstoupení Suharta), charakterizovalo rádio CBC situaci v Indonézii vtipně takto: Oba protivnící (Suharto a opozice) už jedou na tygru, o tom, kdo z nich bude nakonec donucen sesednout, rozhodne armáda. (Metafora jízdy na tygru se myslím dost používá hlavně v Indii - když se vám už podaří na tygra nasednout, za normalních okolností si pak už nikdy nemůžete dovolit z něj sesednout ....) Jinak CBC vysílalo dost rozhovorů s různými vůdci indonézské opozice. Z jejich hlasů bylo jasně slyšet stejnou euforii jakou třeba Čechy zažily v r. 1968 nebo 1989/90.

Při obědě jsem se dnes ptal tří indických kolegů (tedy kanadských občanů narozených v Indii; Indie za žádných okolností neuznává dvojí občanství) co si myslí o indickém jaderném pokusu. I když se to asi snažili nedávat moc najevo, zdáli se tím všichni být docela nadšení. Říkali, že to je pro Indii dobrá věc. Že bez jaderných zbraní Indii nikdo nebral vážně. Že o odzbrojení budou moci efektivně vyjednávat teprve nyní z pozice síly. Jeden alespoň připustil, že to je stupidní čin, že ale Indie se cítí být velice nejistá svou bezpečností a že ve stavu ohrožení lidé i národy mají sklon dělat stupidní věci. Všichni tři jsou osobně velice příjemní, mírumilovní a bohabojní (myslím, že by se těžko hledala země, která by se pobožností vyrovnala Indii) lidé.