V neděli jsem slyšel rozhovor s bývalým dlouhodobým ministrem předchozích kanadských konservativních vlád Johnem Crosbym o právě vyšlé knize jeho pamětí. Crosby, který pochází z Newfoundlandu, kde začínal svoji politickou karieru jako liberál, dobře znal dlouhodobého newfoundlandského premiéra Joey R. Smallwooda, který byl považován za posledního "otce kanadské konfederace", protože v r. 1948 přesvědčil Newfoundland, jež byl až do té doby samostatnou britskou kolonií, aby v referendu hlasoval pro připojení ke Kanadě. I přes těsný výsledek hlasování k připojení opravdu došlo (a od té doby se tam stále nacházejí lidé, kteří toho litují) a tak se Smallwood stal v celé Kanadě velice populární, byl považován za moudrého člověka a téměř za světce a byl pak celých 23 let newfoundlanským premiérem. Zemřel celkem nedávno.

Proto bylo velkým překvapením, když Crosby ve své knize říká o Smallwoodovi, že byl arogantní, byl tyran, měl sklony k diktátorským metodám a účastnil se korupce (uděloval vládní zakázky svým přátelům) - o korupci je ostatně zmínka i ve výše uvedeném odkazu. Na udivený dotaz reportéra odpověděl Crosby, že moc korumpuje každého, že absolutní moc korumpuje absolutně a že Smallwood měl na Newfoundlandu příliš dlouho absolutní moc. Že i člověk, který se k moci dostane s těmi nejlepšími úmysly, je jí do nějaké míry vždycky zkorumpován, když u ní zůstane příliš dlouho.

Zajímalo by mě jestli jsou vůbec nějaké vyjímky z tohoto pravidla. Nezkorumpovatelní jsou možná jen lidé, kteři se díky svým vlastnostem nikdy do vedoucích pozic nedostanou. Zajímavé by bylo vědět (jestli to je objektivně vůbec možné) jak v tomto ohledu působila moc na Masaryka. Ten se jí přeci dobrovolně vzdal, když už se cítil nemocný a starý (dá se ale vlastně dokázat, že to bylo dobrovolné?). Naopak, ruský president Jelcin upřímně prohlásil před jejich posledními presidentskými volbami, že jeho hlavním (možná jediným?) motivem, proč tolik usiluje o znavuzvolení navzdory všem svým zdravotním potížím, je že mu moc tolik zachutnala, že se nechce jejich výhod jen tak vzdát.

Myslím, že tolik nezáleží na tom, kdo (která strana) zrovna vládne (i když někteři lidé, hnutí nebo strany dokážou i v krátké době udělat škodu, která se pak musí napravovat dlouhou dobu), hlavní je aby dobře fungovaly mechanismy zabraňující usurpování moci jedincem (jedním názorovým směrem) na příliš dlouhou dobu (a pak ani ta škoda nemůže nikdy být příliš velká).