Prvního dubna bude oficiálně vyhlášen Nunavut, nové samosprávné teritorium, které bylo doposud součástí obrovských Severozápadních teritorií (SZT). Tím se počet hlavních administrativních jednotek Kanadské konfederace zvětší o jednu. Doposud se Kanada skládala z 10 jižních provincií a ze dvou velkých teritorií na severu, které jsou jakýmisi protektoráty federální vlády (která na jejich území přímo zajišťuje a financuje mnoho služeb, jež jsou jinak v pravomoci 10 plnopravných provincií). Od SZT se tedy prvního dubna oddělí jeho větší severovýchodní část, v níž většinu obyvatelska tvoří kanadští Inuité (Eskymáci). Ve zbylé západní části SZT pak budou tvořit většinu jeho bílí obyvatelé (asi 21.000), přestože tam i nadálé značné procento populace (asi 14.000) budou tvořit domorodci - Inuvialuité (západní Inuité), Indiáni Dené a Métisové (národ potomků prvních bílých lovců a jejich indiánských manželek).

Dělení má docela smysl v přiblížení rozhodování k lidem, kterých se týká. V novém Nunavutu nejsou například žádné stromy, takže jeho obyvatelé nebudou napříště zatěžováni rozhodováním o tom, kolik peněz z teritoriální rozpočtu věnovat na hašení lesních požárů, což je důležitý bod jednání legislativy dosavadních (a budoucích zmenšených) SZT, kde stromy jsou. Chci tím naznačit, že ve velkých SZT byli obyvatelé Nunavutu v menšině hodně vzdálené od hlavních center na lidnatějším západě SZT, na jehož zájmy se ve velkých SZT bral hlavní zřetel.

Plocha Nunavutu bude 1.900.000 km² (souše), což je 19% Kanady. Na mapě se zdá, že Nunavut, který je docela blízkým západním sousedem Grónska, zabírá mnohem více než pětinu Kanady, protože kromě části pevniny se skládá z tisíců ostrovů a poloostrovů nejrůznější velikosti, mezi nimiž jsou rozsáhlé plochy Severního ledového oceánu.

Nunavut má celkem asi 22.000 obyvatel (celá Kanada má 30 miliónů), z toho je 17.500 (85%) Inuitů (v celé Kanadě žije Inuitů 25.000). Hlavním městem Nunavutu je Iqaluit s 3.600 obyvateli. V celém Nunavutu je jen 20 km silnic. Oficiálními jazyky Nunavutu budou inuktitutština, inuinnaqtunština a angličtina.

Volby do Nunavutského teritoriálního legislativni ho shromáždění (parlamentu), které bude mít 19 poslanců, proběhly už 15. února. Inuité si ve svém novém státě chtějí zavést způsob vlády, který bude vycházet z jejich tradic, v nichž velkou roli hraje konsensus. V Nunavutu nebudou žádné politické strany, všichni kandidáti na poslance tedy kandidují jen za sebe a reprezentují jen své voliče (a nebudou tedy muset jednat podle příkazů šéfa své strany). Zvolených 19 poslanců pak ze svého středu po volbách volí šéfa (leader - vůdce) vlády teritoria a jednotlivé ministry. Tento proces už po prvních únorých volbách proběhl, takže Nunavut bude mít 1. dubna při slavnostním vyhlážení své existenci už k dispozici vládu, která se hned bude moci ujmout své funkce. Zřizování nového teritoria a přebírání všech správních funkcí jeho novou vládou je však dlouhodobý proces, který začal v r. 1993 a jehož ukončení je plánováno na rok 2009. Můžete se o tom dočíst na webu nunavutské vlády (kde se třeba dozvíte i to, že tam litr mléka stojí $7, což je sedmkrát více než na jihu Kanady, odkud se tam nejspíš dováží).

Při diskuzi o formě vlády v Nunavutu se projednávaly různé návrhy, z nichž některé jsou dobrou inspirací i pro jiné země. Například návrh, aby v parlamentu byl přesně stejný počet mužů a žen. To mělo být zajištěno zřízením dvou poslaneckých míst za každý volební obvod, z nichž na jedno by kandidovali jen muži a na druhé jen ženy. Voliči obého pohlaví by volili oba své poslance, ženského i mužského - na volebním listku by byly zvlášt seznamy ženských a mužských kandidátů pro daný volební obvod a každý volič by vybral právě jednoho kandidáta z obou seznamů. O tomto návrhu se diskutovalo asi dva roky, byl na konec podporován všemi vůdčími osobnostmi Nunavutu, ale když se o něm hlasovalo v plebiscitu 26. května 1997, byl zamítnut 57% ze 39% všech oprávněných voličů, kteří se plebiscitu zúčastnili. Zástánci návrhu to přijali s lítostí, protože vzdělanost žen v Nunavutu je prý na vyšší úrovni než vzdělanost mužů. Zajímavý článek o celé záležitosti napsal dánský antropolog Jens Dahl.

Zajímavou součástí celého procesu zřizování Nunavutu bylo i vytváření (oficiální kodifikace) hlavního oficiálního jazyka inuktitutštiny v několika předchozích letech. Mluvený jazyk měl doposud asi 3 hlavní nářeči a šlo tedy o to, co z kterého nářečí převzít do spisovné inuktitutštiny, což bylo provázeno mnoha spory mezi uživateli různých nářečí - tak jak to známe z doby ne zas tak nedávné při vytváření spisovné češtiny. (Mimochodem, kanadští Inuité používají vlastní písmo, jehož znaky se skládají z rovných úseků a kruhových oblouků a tak tvarem připomínají z písem z okolí Evropy snad nejvíce písmo arménské.)

Všichni obyvatelé Nunavutu jsou si zcela rovni a jsou stejně reprezentovaní nunavutskou vládou. Přesto se v jistém ohledu jedná o etnický stát, který má na věčné časy zajistit ochranu inuitské kultury a jazyka. Takže už teď jeho inuitská většina trochu přemýšlí o tom, jak to udělat, aby třeba v případě mnohem větší porodností současných menšin nedopadli na celém území Nunavutu, tak jako třeba dopadli Srbové v Kosovu (kteří tvrdí, že tam ještě před druhou světovou válkou byli ve většině). Už v roce 1992 uznala kanadská federální vláda nárok Inuitů na jejich tradiční území a uzavřela s nimi dohodu, podle níž je celkem 350.000 km² (18% území Nunavutu) považováno za (osobní) vlastnictví Inuitů a kromě toho mají zajištěno přednostní právo na lov a rybolov na celém území teritoria.

Pro zajímavost, ještě před oficiálním vyhlašením Nunavutu se část jeho území stala předmětem územního sporu. Dva kmeny Indiánů Dené sídlící v severní Manitobě v těsné blízkosti nunavutských hranic tvrdí, že jejich tradiční honitba zahrnuje tisíce čtverečných kilometrů jižního Nunavutu. Nová nunavutská vláda s nimi o tomto nároku nechce jednat dokud si manitobští Dené nezajistí uznání svého nároku kanadskou federální vládou, o což se Dené zatím marně snaží už několik desítek let. Proto Dené planují uspořádat v den vyhlašení Nunavutu 1. dubna protestní jízdu na sněžných skútrech do pustin jižního Nunavutu, kde hodlají nějakou dobu tábořit a pomocí satelitních telefónů informovat svět o svých nárocích a doufat, že si někdo všimne jejich protestu. Jak je vidět, všude platí, že vztahy mezi nejbližšími sousedy nejsou obvykle ty nejlepší.