Během bombardování Jugoslávie se Avril Benoit z This Morning CBC zhruba jednou za týden telefonicky vyptávala na situaci v Bělehradu přímo jednoho z obyvatel tohoto města profesora psychologie Žarko Korače - jinak přívržence protimilošovičovské opozice. Naposledy jsem ho slyšel v pondělí 7. června, když se připravoval (kontroloval zásoby baterií a svíček) na poslední vlnu náletů na město po víkendové přestavce, během níž probíhaly první neúspěšné rozhovory mezi generály NATO a Jugoslávie o podmínkách stažení Srbů z Kosova. Zřejmě kromě velení NATO (nechápu, proč neprojevilo alespoň na konec trochu dobré vůle a nezastavilo nálety hned tenkrát) bylo všem jasné, že je jen otázkou času než budou domluveny podrobnosti dohody a Žarko Korač trpce říkal, že asi po dvoudenní přestávce bombardování Bělehradu, při níž si všichni teprve začali uvědomovat v jakém stresu vlastně v předchozích týdnech žili a plně na ně dopadla jeho tíže a přitom jim už svitla naděje na normální život, bylo očekávání nových náletů obzvláště těžké (opravdu jimi pak ještě několik dní byli častováni). Bombardování Srbska podle něj rozhodně nezvýšilo lásku Srbů všech politických přesvědčení k Západu. Přesto byl optimista a myslí si, že se časem všechny hořké pocity podaří překonat. Že jim je jasné, že na Západě jsou i rozumní lidé a jako příklad naděje do budoucna uváděl i jeho rozhovory pro kanadské rádio, to že se s ním Avril je ochotná bavit.

Avril podotkla, že na tuto válku asi nikdo nebude vzpomínat v dobrém a ptala se ho, jestli si přesto myslí, že vyprodukovala nějaké hrdiny. Žarko odpověděl, že největšími hrdiny války nejspíš byli srbští elektrikáři, kteří po každém bombardovaní byli schopni obvykle ve velice krátké době škody opravit, improvizovat, natahat náhradní vedení. Lidé o nich začali mluvit s velkým uznáním - prý je předtím vůbec nenapadlo, že mají tak vynikající elektrikáře, kteří přitom dávali přednost anonymitě, odmítali rozhovory s Tanjugem a veškerou oficiální chválu.