Bombardování Jugoslávie snad konečně brzo skončí a tak se docela hodí, že jsem se dostal k tomu, abych napsal několik spíše nesouvislých poznámek o tom, jak je tato válka prožívána v Kanadě (co jsem z toho alespoň stačil zaznamenat já).

V mém nejbližším okolí (na mém pracovišti) se o válce vůbec nemluvilo, jakoby to nikoho nezajímalo.

V rádiu (CBC) je možno slyšet nějakou zmínku o válce skoro v každých zprávách (z oficiálních oznámení NATO i z jiných zdrojů, o uprchlících, aj.) a mimo zprávy, obzvláště když se stala nějaká důležitější změna v situaci nebo svitla naděje na diplomatické řešení, je možno téměř každý den slyšet nějakou diskuzi nebo interview s různými odborníky na toto téma (debaty v mediích a parlamentu v prvních týdnech konfliktu).

Na Internetu se objevily desítky a snad stovky nových stránek věnovaných válce v Jugoslávii. Zdá se mi, že většinou alespoň mírně kritických ke kanadské účasti v této válce, nebo obsahujících vyrovnanou diskuzi. Mnoho z nich je možno navštívit z této osobní stránky nazvané Kanada ve válce (mimo jiné jsem se z ní dostal i na stránku s titulem Slováci pomáhají jugoslávským dětem vybírající v Kanadě finanční příspěvky na tábory Matice slovenské ve Vysokých Tatrách pro jugoslávské děti všech národností postižené bombardováním). Další odkazy.

V rozhlasových diskuzích na CBC, v reakcích posluchačů i na Internetu jasně převažuje kritika kanadské učasti ve válce. I v novinách se objevují kritické články. V různých městech se konaly spíše menší (desítky až stovky účastníků) demonstrance proti válce (nejčastěji asi v Torontu, kde místní Srbové demonstrují před americkým konzulátem snad každodenně). Přitom ale podle občasných průzkumů veřejného mínění bombardování podporovalo 70-80% Kanaďanů (od začátku války alespoň do doby před několika týdny, kdy jsem zaznamenal poslední výsledky). Jedná se dokonce o větší podporu pro válku než v USA. Někdy v dubnu jsem slyšel v rádiu rozhovor s jedním z lidí, kteří takové průzkumy provádějí. Podle něj tato vysoká podpora vyjadřuje velkou nelásku Kanaďanů pro nejrůznější diktátory a nelibost nad tím, že se proti nim v minulosti nic nepodnikalo a souhlas s tím, aby kanadská vláda něco začala proti nim podnikat. Přitom se většina Kanaďanů moc nezamýšlí nad tím, jestli zvolená akce je přiměřená pro danou situaci nebo ne, a ani nemá o situaci moc dobrý přehled.

O protiválečných hlasech kanadské veřejnosti jsem se už zmínil dříve. Způsob řešení kosovské krize kritizuje i bývalý konzervativní ministerský předseda Mulroney (jeho manželka pochází ze Sarajeva). Bývalý kanadský velvyslanec v Jugoslavávii v letech 1990-92 James Bissett stojí v čele skupiny prominentních Kanaďanů požadujících zastavení vojenských akcí. Opoziční Nová demokratická strana (zhruba soc.dem.), která na začátku spolu s ostatními stranami bombardování NATO také podporovala, po přezkoumání faktů změnila stanovisku a už několik týdnů žádá vládu, aby se připojila k požadavku italské vlády okamžitě zastavit bombardovaní a podporovala diplomatické řešení. (O kanadské účasti ve válce se v parlamentu vůbec nehlasovalo. Jednotlivé strany jen dodatečně rozhodnutí vlády podpořily. Kanadský ministerský předseda má prý mnohem větší pravomoce než kterýkoliv jiný západní šéf vlády -jeho rozhodnutí nemusí zbytek vlády schvalovat - toto tvrzení je předmětem nové knihy publikované náhodou právě v době diskuze o Kosovu.)

Viděl jsem na Internetu novinový článek, který teď nemůžu najít, v němž byla proti kritikům kanadské účasti ve válce v Kosovu použita vysoká morální autorita prezidenta Václava Havla, kterou si tu získal svými postoji v 80. letech - když takový člověk schvaluje akci NATO, tak to přeci musí být v pořádku. Viz i tento článek a tento.

Poslední pořad Cross Country Checkup byl opět věnován Jugoslávii - tentokrát tomu zda oficiální obvinění Milošoviče z válečných zločinů (vydané předsedkyní mezinárodního tribunálu Kanaďankou Louise Arbour, která se možná urychleně snaží ukončit svoji práci u tribunálu pod vidinou jejího hodně pravděpodobného brzkého jmenování soudkyní kanadského nejvyššího soudu - 10. 6. se tak skutečně stalo) prodlouží utrpení lidí na Balkáně nebo ne. Bohužel jsem z něj slyšel jen úplně poslední telefonát od nějakého Poláka, který říkal, že to co se děje v Jugoslávii není válka, ale jednostranný masakr ze strany NATO. Říkal, že odešel z Polska před (komunistickými) násilnostmi a teď se stydí za to, že armáda jeho nové země se podílí na jiných násilnostech v Jugoslávii.

Na úplném začátku bombardování jsem slyšel rozhovor s (anonymním) kanadským pilotem ze zakladny v Aviánu v Itálii o jeho pocitech při náletech. Přiznal, že se docela bojí. Když se zbaví svých bomb, nemá vůbec čas přemýšlet o tom, koho asi tak mohly zasáhnout a hlavně se stará, aby co nejdříve se zdravou kůží vypadl z jugoslávského vzdušného prostoru, po jehož opuštění se mu dost uleví. O nějaký týden později, když byla do Itálie přesunována další skupina letadel a příslušného personálu, se objevil rozhovor s členem pozemního personálu, který před nálety vybavuje letadla bombami a jinými střelami. Říkal, že se svým malým dcerkám ani moc nesnažil vysvětlovat co jde přesně dělat, že by je to zbytečně rozrušovalo, Řekl jen, že jde dělat práci, kterou je potřeba vykonat. Že je to prostě "džob" jako každý jiný, ke kterému byl vycvičen a že nad tím ani on sám moc přemýšlet nebude. Od té doby jsem nezaregistroval (mohly mi utéci) žádné další detaily o účasti Kanaďanů ve válce, ani žádná hlášení o případných ztrátách nebo nehodách (např. podle této ruské stránky, údajně sestavené podle údajů jistého Srba, bylo do 2. 6. setřeleno nebo poškozeno celkem 353 letadel, vrtulníků a bezpilotních strojů NATO a v tom seznamu jsou i tři letadla kanadská - celkem tam Kanada vyslala jen asi 18 letadel).

I přes svou účast na vojenských akcích má Kanada ve světě tak dobrou pověst mírotvůrce, že o ni zatím vůbec nepřišla. Např. v době války v Zálivu (1991) si Iráčané natolik cenili služeb a nestrannosti kanadských mírových jednotek na hranici s Iránem, že je Kanada jako jediná z válčících stran ani v době konfliktu nemusela stahovat (tenkrát se ale Kanada na bombardování Iráku přímo nepodílela). I dnes většina kanadských reportérů z Jugoslávie hlásila, že se k nim Srbové chovali celkem přátelsky. Říkali jim, že chápou, že Kanadě nic jiného pod nátlakem USA nezbylo, než se války chtě nechtě účastnit. Hlásil to i vysloužilý generál McKenzie (velel Kanaďanům v Bosně) v roli reportéra televize CTV z Bělehradu. Od kanadského velvyslanectví hlásil, že je Srbové jen pomalovali hanlivými nápisy, zatímco jiná velvyslanectví zemí NATO vypálili.

Do pondělka má z Kanady odjet poslední z 800 kanadských vojáků, kteří mají být součastí sil OSN v Kosovu. V současné době slouží dalších 2000 Kanaďanů v mírových silách v různých částech světa (Golanské výšiny, Kypr, Bosna, ...), v některých místech už celé desítky let.

Už několik týdnů je do Kanady dopravováno 5000 kosovských uprchlíků. Původně měli začít přicházet už o měsíc dříve, jejich přesun byl nakonec zahájen, až když už pro ně opravdu jinde nebylo místo. Přesto se předpokládá, že mnoho (většina?) z nich zůstane v Kanadě natrvalo. Pokud už v Kanadě nemají příbuzné, zůstavají zatím ubytováni hlavně na vojenských základnách, protože se jen pomalu nacházejí skupiny lidí, kteří by se o ně starali, přestože tentokrát veškeré finanční výlohy platí vláda (počítá se s výdaji 20 tisíci dolarů na jednoho uprchlíka - 100 milionů na oněch 5000). Jak je v Kanadě zvykem, byli jinak přijati jako všichni předchozí uprchlíci bez problémů a po Kanadě se pro ně konají různé sbírky. Jen se ozvaly ironicky kritické hlasy na adresu vlády, že i v Kanadě jsou chudí lidé, kteří potřebují pomoc a zdali bude nutno začít bombardovat chudé oblasti Kanady, aby si někdo všiml jejich potřeb.

Faktem zůstává, že jako prostředek zabránění humanitární katastrofy bombardování Jugoslávie zcela selhalo. Naopak odchod uprchlíků podstatně urychlilo. Paradoxní je, že bez bombardování by se chudí Kosovci do Kanady při současných imigračních předpisech těžko kdy dostali. Jsem zvědavý, jestli si z toho všeho někdo vezme nějaké poučení pro poskytování vhodnější pomoci v podobných situacích v budoucnu a hlavně pro jejich včasné předcházení.