Raději bych snad měl začít ujištěním, že moje kritika bombardování NATO nemá být chápána jako sympatie s extrémisty v Srbsku nebo kdekoliv jinde. Mám stejný postoj jako japonský lékař Toshifumi Machida, který trochu krkolomnou angličtinou říká: "Souhlasím s NATO pokud jde o nepřípustnost etnického čištění. Nikdy však nebudu moci souhlasit s řešením, které NATO zvolilo. Jsem proti bombardování a agresi. Přál bych si, aby válka skončila co nejdříve."

Neřešit konflikty násilím

Měsíc po začátku bombardování Jugoslávie postříleli dva studenti střední školy v Littleton v Colorádu dvanáct svých spolužáků a jednoho učitele. O týden později se stal podobný menší (pouze jeden mrtvý) incident v Albertě. Bylo to příliš mnoho i na násilné incidenty zvyklou severní Ameriku. V mediích se hodně diskutovalo o tom, co dělat, aby se podobné incidenty ve školách už neopakovaly. Mluvilo se o potřebě učit děti řešit vzájemné konflikty bez použití násilí. Přitom se nikdo nepozastavil nad tím, že vlády USA i Kanady právě předvádějí dětem pravý opak této zásady - k vyřešení konfliktu v Kosovu použily násilí nadmíru. Snažila se to trochu připomenout alespoň jedna posluchačka CBC a ani to nebylo přijato s velkým nadšením.

"Policejní honička"

Zásah (bombardování) NATO v Kosovu mi připomínal severoamerickou policejní automobilovou honičku, při níž se policisté slepě ženou často za nepříliš nebezpečným pachatelem nějakého přestupku (např. za nerozumným mladíkem, který si "vypůjčil" cizí auto k projíždce a ještě třeba posádku náhodně míjeného policejního auta posuňky provokuje k pronásledování), protože nemohli přenést přes srdce, že by mohl uniknout spravedlnosti, a přitom vůbec nemyslí na to, že při takové honičce je ohrožena bezpečnost mnoha nevinných nezúčastněných chodců nebo řidičů po trase honičky. V mnoha případech to už opravdu skončilo smrtí nebo těžkými zraněními jednoho i více takových náhodných třetích osob (a samozřejmě i oněch hloupých mladíků). Veřejnost se tu v posledních letech docela úspěšně snaží vychovávat a vycvičit svoje policejní sbory k tomu, aby před započetím takových honiček vždy nejprve rychle zhodnotili nebezpečí pro veřejnost a závažnost spáchaného činu a aby byli v každém případě připraveni honičku přerušit, když se v jejím průběhu riziko takových "kolaterálních škod" nepřípustně zvýší. Zřejmě budou lidé mnoha zemí muset vynaložit ještě hodně úsilí než v podobném smyslu vychovají své politiky, aby si před každým použitím síly důkladně rozmysleli, jestli tím náhodou nenadělají více škody než užitku.

Je to demokracie?

A vůbec, je to rozumné nechat o takových důležitých věcech jako je zahájení válečných akcí, u nichž vždy hrozí nebezpečí nekontrolovatelné eskalace, rozhodovat malou hrstku politiků a vojáků? Má tohle něco společného s tolik skloňovanou demokracií? Něco jiného je, když je nějaká země jasně napadena a je třeba se rychle bránit. Ale v případě Kosova byl čas na pořádnou diskuzi a schválení přijatého řešení alespoň parlamenty (a v ideálním případě referendem obyvatel) zúčastněných zemí. Místo dvou a půl měsíce bombardování, které humanitární situaci jen zhoršilo, jsme si klidně mohli dovolit i měsíc diskuze o tom, co podniknout. Samozřejmě, aby to fungovalo, musela by se média poctivě snažit objektivně informovat o podstatě a historii konfliktu.

Selhání medií

Bohužel v případě Srbů a Kosova se západní média moc nevyznamenala. Když začalo v dubnu NATO bombardovat Jugoslávii, byl jsem dost šokován. V posledních letech jsem sice do posledního detailu nestačil sledovat, co se na Balkáně děje, ale z dřívějška jsem měl dojem, že bývalá Jugoslávie byla docela úspěšným mnohonárodnostním státem, život v ní byl celkem snesitelný a Srbové se nijak zvlášť nelišili od ostatních národů. Konec konců po dlouhá desetiletí byla Jugoslávie lidem v Československu určitým vzorem (typu "Kéž bychom měli alespoň takové postavení jako oni"). A najednou se v posledních několika letech a hlavně letos objevilo tolik zpráv "velkých" médií o tom, jací jsou Srbové netvoři, které je třeba tvrdě potrestat. Málokdo se přitom snažil objasnit historické kořeny konfliktu. I zprávy CBC o Kosovu mi někdy připadaly mnohem plošší než podrobná diskuze, kterou je možno najít na internetu. Přitom CBC je obvykle mnohem méně jednostranná než zprávy ostatních, hlavně amerických sítí, kde se důležité události odbývají jedinou větou. (CBC bohužel poslouchá jen menšina Kanaďanů. Kdyby si jich více našlo čas pořádně poslouchat její zprávy, určitě by v průzkumech veřejného mínění pokleslo procento souhlasu s bombardováním.)

Trochu historie

Historií Jugoslávie a hlavně okolnostmi jejího rozpadu se zabývá dlouhý článek Diany Johnstoneové (dlouholeté tiskové mluvčí Zelených v Evropském parlamentu, která nyní o Jugoslávii píše celou knihu). Je ironií nedávné historie, že Jugoslávie (nebo vlastně její předchůdce Spojené království Srba, Slovince a Chorvata) byla vytvořena po 1. světové válce právě z podnětu vůdců Slovinska a Chorvatska. Spojení se Srbskem jim totiž umožnilo přejít ze strany poražených (jako součást Rakouska-Uherska) na stranu vítězů a tak se vyhnout placení válečných reparací a také zvětšit svá území v soutěži s Itálií o jaderské pobřeží rozpadajícího se Rakouska-Uherska. Na konci 80. let se pak vůdci bohatšího Slovinska a Chorvatska nechtěli podílet na splácení státního dluhu Jugoslávie za chudší zbytek federace. V té době bylo podle Johnstoneové ještě možné dospět k dohodě o rozdělení majetku a dluhů a provést postupné mírové rozdělení Jugoslávie na jednotlivé republiky. Takový otevřený proces by se ale mohl setkat s odporem velké většiny obyvatel Jugoslávie, kteří byli rádi občany relativně velké země s velice dobrou pověstí v zahraničí a v níž mnoho rodin bylo etnicky hodně pomícháno. Asi tak jako by obyvatelé Československa, kdyby bývali měli tu možnost, v referendu rozdělení země nejspíš zamítli. Žádné referendum se však ani v Jugoslávii nekonalo a vůdcové Slovinska a Chorvatska, jistí si podporou Německa, Rakouska a Vatikánu, kteří se chtěli vrátit do své tradiční sféry vlivu na Balkáně, vyhlásili v r. 1991 jednostrannou nezávislost obou republik. Hlavně díky německé podpoře se jim dostalo rychlého mezinárodního uznání (a to i třeba ze strany Kanady, která by podobné jednostranné s federální vládou nevyjednané vyhlášení nezávislosti Quebeku považovala za ilegální a mezinárodní uznání takové jednostranné akce za akt nepřátelský vůči Kanadě) a tak se z překvapené Jugoslávie, jejíž vojáci byli např. vázáni slibem chránit celistvost své země, stal agresor na svém vlastním území. USA se brzo nato zapojily do této hry podporou svého vlastního protektorátu na Balkáně - muslimské Bosny.

Pokud jde o Kosovo, Jugoslávie nikdy zcela nevyloučila ochotu uzavřít kompromis (viz další článek Dianny Johnstone). Podle něj Dobrica Cosic, který byl prezidentem Jugoslávie v letech 1992-93, už tenkrát předložil návrh na rozdělení Kosova. Nikdo o něj však nejevil zájem, protože to bylo proti doktrině nezměnitelnosti vnitřních hranic bývalé Jugoslávie, která např. umožnila vyčistit Chorvatsko od statisíců Srbů. Cosic také tvrdil, že hlavním problémem není upírání lidských práv kosovkým Albáncům, ale jejich snaha vytvořit Velkou Albánii. Tvrdil, že Albánci sami odmítali využívat politická práva, jež jim byla zaručena v rámci Srbska a zcela bojkotovali společnost, v níž žili. Školy v Kosovu byly otevřeny, Albánci pouze odmítali navštěvovat školy řízené srbským státem, přestože se v nich učila albánská historie a kultura a bylo zaručeno používání albánštiny. Požadovali prý školy financované sice Srbskou republikou, v nichž by se ale používaly osnovy a učebnice převzaté z Albánie a na vysvědčeních a diplomech by byl nápis "Republika Kosovo". Pokud Cosicovo tvrzení odpovídá skutečnosti, jejich postavení opravdu bylo o řád lepší než postavení Kurdů v Turecku, kde je jakékoliv používání kurdštiny ve školách i na veřejnosti zakázáno.

Démonizace Srbů

Doposud trvající kampaň démonizace Srbů začala v červenci 1991 sérií článků v německých novinách vedených Frankfurter Allgemeine Zeitung, které psaly o "Jugo-Srbech" jako o orientálních "militaristických bolševicích", pro něž není místo v Evropě. Bylo to prý poprvé od konce 2. svět. války, kdy se z německých médií opět ozvalo odsuzování nějaké etnické skupiny jako celku. Chorvati, bosenští muslimové a kosovští Albánci si pak najali americkou reklamní agenturu Ruder Finn, aby jim pomohla v jejich mediální kampani démonizující Srby. Tak např. pilně rozšiřovala zprávy o srbských táborech smrti, které se později ukázaly být nepravdivé - založené na fotografii zinscenované britskými novináři, na níž skupina lidí za ostnatými dráty byla ve skutečnosti před dráty a do uzavřeného prostoru za dráty, které chránily před krádeží zemědělské produkty a stroje v nějakém uprchlickém táboře, si vlezl fotograf. Kolem celého tábora nikdy žádný plot z ostnatého drátu nebyl. Trvalo to však roky, než byl tento podvod odhalen německým novinářem Thomasem Deichmanem. Píše o tom kanadská novinářka Marjaleena Repo (v témže článku se zmiňuje i o jiné reklamní agentuře, Hill and Knowlton, která je zase zodpovědná za inscenaci incidentu, jenž sehrál podstatnou roli při ospravedlnění války v Zálivu - vyrobila věrohodně vypadající výpovědi falešných "očitých svědků" o tom, jak iráčtí vojáci vyhazovali kuvajtská novorozeňata z inkubátorů; později se přišlo na to, že to byl podvod, ale až po bombardování Iráku, pro něž byla do značné míry získána podpora veřejnosti právě tímto smyšleným inkubátorovým incidentem, v jehož pravdivost po nějakou dobu věřila i Amnesty International; na konci článku autorka doufá, že před tribunály pro válečné zločiny snad brzo stanou i ti žurnalisté a reklamní agentury, které svými nepravdivými informacemi přispívají ke vzniku válek.)

Podobným tématem se zabýval starší článek z r. 1991 o zaujatosti amerického tisku ve sporu Chorvatska se Srbskem, který se snažil podle schémat studené války prezentovat jako boj protržních demokratů s extrémními komunisty - o Chorvatsku se psalo jako o demokratickém státě, zatímco Srbsko bylo označováno za kombinaci extrémní komunistické centralizace se srbským nacionalizmem. Ve skutečnosti se ekonomická a mocenská struktura i míra nacionalizmu v obou republikách tehdy moc nelišila a v Chorvatsku byla koncentrace ekonomiky v rukách státu dokonce ještě o něco větší než v Srbsku. Článek najdete na webu FAIR - organizace pro pravdivost a přesnost v žurnalistice.

Desinformace pokračuje

Několik příkladů ze současnosti: Francouzská organizace Reportéři bez hranic (RSF) si 15. 6. stěžovala na zkreslování pravdy o dění v Kosovu ze strany NATO. Mimo jiné se tam mluví o tom, že NATO potvrdilo věrohodnost zprávy o smrti Fehmi Aganiho a pěti dalších kosovských vůdců v prvním týdnu bombardování, aby si pro svůj zásah získalo podporu veřejnosti. Brzo nato se jeden z nich, Ibrahim Rugova objevil živý v srbské televizi. Agani byl sice zabit, ale až po 6. květnu (a obě strany - Srbové a Kosovská osvobozenecká armáda (KLA) - se z toho navzájem obviňovaly). Další údajně Srby zabitý albánský vůdce Veton Surroi ve skutečnosti přečkal celých 78 dní bombardování živ a zdráv v jakémsi sklepě spolu se starou matkou a nyní se od tohoto syna bývalého jugoslávského diplomata očekává, že se stane prezidentem autonomního Kosova.

Podle srbského překladu článku španělského týdeníku Articulo 20 ze 14. 6. si španělstí piloti účastnící se náletů na Jugoslávii stěžovali na desinformaci ze strany NATO, pokud jde o volbu cílů bombardování. Tvrdili, že jejich výběr prováděli výhradně Američané, kteří rozhodovali i o všem ostatním. Předem prý byly nařízeny i ty útoky na civilní cíle, které byly po akci prohlášeny za omyl. Kratší verze překladu.

6. června protestovalo 20000 Italů před leteckou základnou v Aviánu a tak přerušilo bombardování Jugoslávie na 3 hodiny. Protestu bylo prý věnováno jen necelých 10 vteřin v italské státní televizi. V severní Americe se o něm nejspíš vůbec nemluvilo, nebo mi to alespoň uteklo.

A co výrobci zbraní?

Podle tvrzení odpůrců bombardování dvě ze tří hlavních amerických televizních společností mají spojení s výrobci zbraní, takže v jejich zájmu bylo reportovat tak, aby se vyvolala podpora pro válku. V každém případě se málokdo zabýval pohledem na válku z hlediska zbrojařů, kteří zřejmě alespoň jednou za 10 let potřebují vyvolat nějaký větší konflikt, aby si mohli vyzkoušet nové zbraně ve skutečném boji. Podle mne je každá válka jen mechanizmus jak účinně přelévat peníze z kapes daňových poplatníků světa do kapes zbrojařů. Po skončení války musí pak titíž daňoví poplatníci vysolit další obrovské sumy na likvidaci válečných škod. Měli by požadovat, aby se veškeré škody v Kosovu a v Srbsku a ve všech dalších současných válečných konfliktech hradily výhradně ze zisků zbrojařů. A do budoucna by bylo velice žádoucí prosadit zákony, které by výrobu zbraní povolily jen jako nevýdělečnou činnost pro obranu vlastní země.

Poučení z Vietnamu

Prolistoval jsem právě vydanou novou knihu Roberta McNamary (700 stránek), amerického ministra obrany z doby vietnamské války. McNamara se v čele skupiny amerických veteránů a historiků účastnil v letech 1995-98 série setkání s podobnou vietnamskou skupinou vedenou jeho hlavním protivníkem z vietnamské války generálem Nguyen Giap. Cílem bylo zjistit, co si vlastně v r. 1961 mysleli o stavu myslí a záměrech druhé strany a vyvodit z toho poučení do budoucna pro předcházení podobných katastrof, jako byla vietnamská válka. Zjistili, že Hanoj i Washington mohli zřejmě dosáhnout svých cílů a přitom se vyhnout krvavé válce. Jejich tehdejší představy o záměrech druhé strany byly obvykle naprosto nesprávné. Např. asi 4 roky trvající bombardování severního Vietnamu bylo zahájeno jako odveta na útok jihovietnamské Fronty národního osvobození (NLF - Vietkongu) na jistou vojenskou základnu blízko hranic mezi severním a jižním Vietnamem. Při tomto útoku totiž Američané přítomní na základně utrpěli velké škody. Americké vedení si myslelo, že tento útok byl nařízen z Hanoje a že jeho cílem bylo dát najevo, že Severní Vietnam se vydal na cestu eskalace války (v té době byl zrovna na návštěvě v Hanoji Kosygin, který se pokoušel najít nějaký kompromis vedoucí k ukončení války a v Saigonu jednali zase vysocí američtí činitelé). Ve skutečnosti byl útok proveden zcela bez vědomí Hanoje místními veliteli NLF, kteří navíc neměli vůbec tušení, že na základně jsou také přítomny americké jednotky!

McNamara v závěru knihy mimo jiné nabádá své následovníky, aby před učiněním tak závažných rozhodnutí jako je bombardování cizí země si v budoucnu vždy nejprve byli stoprocentně jistí skutečnými záměry druhé strany a aby trpělivě jednali s protivníkem na nejvyšší úrovni ve snaze předejít krveprolití. Kniha musela být dokončena někdy začátkem března 1999, protože v ní je možno najít pochvalnou zmínku o tom, že Clinton s Milošovičem se této zásady zřejmě drží, když v březnu 1999 vedli takové rozhovory na nejvyšší úrovni. Bohužel jim zřejmě chyběla trpělivost (moje poznámka), protože dnes po ukončení bombardování je možno slyšet hlasy tvrdící, že kdyby obě strany v březnu měly dobrou představu o tvrdohlavosti protivníka a o tom, k jaké destrukci konflikt povede, snažily by se mnohem více najít nějaký kompromis už tenkrát.

(McNamara je zřejmě člověk, kterého tíží svědomí odpovědnosti za smrt desetitisíců lidí ve Vietnamu a tak se to snaží alespoň trochu odčinit svými knihami, které jsou kritizovany jak jeho bývalými vojenskými kolegy, tak z opačné strany mírovými aktivisty, kteří tvrdí, že McNamara nemusel čekat až do r. 1995 na cestu do Hanoje, aby se dobral pravdy o 60. letech, že by bylo bývalo stačilo, kdyby četl noviny 6 let předtím, než se stal ministrem obrany a poslouchal to, co mu říkali protiváleční aktivisté - viz komentáře čtenářů na konci výše zmíněné stránky Amazon Books.)

Nedodržený slib

V jednom z mnoha pořadů věnovaných bombardování Jugoslávie na CBC někdy před více než měsícem byl v souvislosti s plány na námořní blokádu Jugoslávie i rozhovor s bývalým americkým velvyslancem v SSSR Johnem Matlockem. Říkal, že Rusové se musí cítit dvakrát podvedeni, protože Američané (NATO) prý Gorbačovovi za souhlas se sjednocením Německa slíbili, že NATO se nebude rozšiřovat. Tento slib nebyl dodržen a nyní NATO přes neustálé ujišťování o svém obranném charakteru navíc zahájilo ofenzivní akci proti Jugoslávii. Matlock kritizoval svoji zemi za to, že dodnes provádí ekonomickou/politickou blokádu asi 30 různých zemí světa ve snaze jim vnutit svůj politický systém. Říkal, že nebezpečné poučení pro země světa z útoku na Jugoslávii je, že pouze vlastnictví jaderných zbraní zřejmě odradí "obranná" společenství jako je NATO před útokem na jinou zemi ve snaze jí vnutit svou vůli. Jak je vidět, lidé kteří dobře znají své oponenty, zaujímají rozumnější postoje.

Mezinárodní pořádek

NATO tvrdilo, že bylo donuceno k jednostranné akci porušující mezinárodní právo, protože Rada bezpečnosti nebyla ochotná útok na Jugoslávii schválit. Takový přístup je však v příkrém rozporu s principy chování vštěpovanými i občanům členských zemí NATO. Když se nějakému občanu nebo skupině občanů třeba Kanady nelíbí některý kanadský zákon, asi by moc nepochodili s prohlášením, že zákon je špatný, protože jim nedovolí uskutečnit nějaký jejich záměr a proto budou zákon ignorovat a konat, jak se jim zlíbí. Jediný přípustný postup je snažit se dosáhnout změny zákona. Dokud však platí, je pro každého bez výjimky závazný. Bez takového přístupu by panoval pěkný zmatek. Totéž platí o vztazích mezi státy. Každý stát se nyní může odkazovat na precedens vytvořený NATO v Jugoslávii - jak se již stalo při jednostranném obsazení prištinského letiště ruskou armadou, které NATO poněkud překvapilo, protože si zřejmě myslelo, že jen ono má právo na jednostranné akce neschválené zbytkem světa.

Násilí se dopouštějí obě strany

V době, kdy tento článek dopisuji, všechny jugoslávské jednotky už podle dohody opustily Kosovo, a s nimi bohužel odešla i velká část srbských civilistů - TASS už 16. 6. odhadoval jejich počet na 80 tisíc z celkového počtu asi 200 tisíc Srbů, kteří žili v Kosovu, CBC ve stejnou dobu uváděla 50 tisíc. V Prizrenu zůstalo jen několik desítek Srbů z původního počtu 20 tisíc. Se Srby odcházejí i Turci a Rómové. Objevily se zprávy o odvetných akcích vracejících se albánských uprchlíků a KLA - o zastřelených Srbech a Rómech, které Albánci obviňují z rabování svého opuštěného majetku. KLA nespěchá (vůbec neměla v úmyslu) složit svoje zbraně. Někteří reportéři tu všechno toto oznamují se zřejmým překvapením v hlase - nezapadá to dobře do zjednodušeného černobílého schématu, v němž jsou na jedné straně všichni ztělesněním zla (Srbové) a na druhé straně jen samí andělé (v tomto případě Albánci). A navíc má většina lidí podvědomou představu, že útisk a utrpení tříbí charakter a že národy (skupiny lidí), kteří prošli obdobím útlaku, jsou lepší než ostatní. Já myslím, že Srbové a Albánci, Češi a Němci, Němci a Židé, Židé a Arabové, atd. jsou všichni stejně dobří a stejně špatní. V každém národě je nejspíš zhruba stejné procento psychopatů, kteří se pustí do zabíjení, jakmile jsou pro to vhodné podmínky - když se jim zdá, že jim všechno projde díky třeba dočasnému rozkladu organizace společnosti. A bombardování Jugoslávie způsobilo právě takový rozklad civilizace v Kosovu, učinkovalo jako neprůhledný příkrov, pod nímž bylo možno provádět cokoliv.

Bombardování ani okupace zatím vyhlašovaných humanitárních cílů nedosáhly

Pokud cílem bylo zajistit harmonické soužití různých národností v Kosovu, bombardování zcela selhalo. V tomtéž zatím selhaly i mírové (okupační?) jednotky NATO, kterým se moc nepovedlo zabránit opačnému etnickému čištení, tentokrát především Srbů. Obzvláště Němci ve svém sektoru se z počátku vůbec nesnažili omezit činnost KLA, která po odchodu jugoslávské armády převzala oblast do svých rukou, takže se začala objevovat srovnání se situací v době 2. svět. války, kdy prý existovaly albánské oddíly SS bojující na straně Němců proti Srbům. Po té, co se NATO konečně podařilo dosáhnout dohody o odzbrojení KLA, doufejme, že bude v budoucnu úspěšnější v zajišťování pořádku a spravedlnosti. Určitě to bude velice těžký úkol, protože právě uplynulé tři měsíce vzájemnou nenávist Srbů a Albánců v Kosovu ještě znásobily. O kolik by bylo v březnu vhodnější (a určitě i mnohem levnější) zaplavit Kosovo televizními kamerami místo bomb!

Příkrov bombardování zcela neprůhledný přece jen nebyl. Kanaďan Paul Watson psal z Prištiny pro Los Angeles Times po celou dobu bombardování. Několik týdnů po zahájení bombardovaní jsem ho slyšel i na rádiu CBC, kde musel mimo jiné odpovídat i na poněkud nevěřícné otázky na to, jestli ho Srbové opravdu nechají volně se pohybovat (odpovídal, že celkem ano, jen si někdy pro svou vlastní bezpečnost raději sám bere sebou policejní doprovod). Tvrdil, že se mu nezdá, že by kolem něj probíhalo nějaké vládou centrálně organizované etnické čištění, že však samozřejmě existují různé soukromé bojůvky, které mají snadnou příležitost (pod příkrovem bombardování a jím vybičované nenávisti) provádět cokoliv. Hlavně ale mluvil o organizaci, sponzorované jistou norskou nadací, společně vedené jedním Srbem a jednou Albánkou, jejímž posláním bylo všemožně podporovat a propagovat spolupráci a dobré sousedské soužití Srbů a Albánců v Kosovu. Jejich norští sponzoři úpěnlivě naléhali na oba spolupředsedy, aby se i přes bombardování snažili pokračovat ve své činnosti. Ti však oba s lítostí konstatovali, že bombardování zničilo na velice dlouhou dobu jakýkoliv zájem na obou stranách se o něco takového pokoušet a museli činnost organizace ukončit.

Válka o Kosovo končí nebo teprve začíná?

Na druhé straně, bombardování se přehnalo nad Kosovem jako silná smršť, která způsobila tak velký šok, že se tam v blízké budoucnosti může stát cokoliv. V takových zdánlivě nepravděpodobných předpovědích si zřejmě libuje Sam Vaknin, v Izraeli narozený ekonom a podnikatel, v současné době činný hlavně jako ekonomický poradce makedonské vlády, autor mnoha zajímavých a provokativních ekonomických i filozofických úvah; také http://samvak.tripod.com/. Myslí si, že opravdová válka o Kosovo teprve začíná. Nejprve tvrdí, že KLA a Milošovič jsou přirození spojenci, kteří nyní spolu budou bojovat proti okupačním vojskům NATO. V dalším článku si ale trochu protiřečí, předpovídá spolupráci (nebo snahu o spolupráci) všech tří hlavních aktérů - KLA, Milošoviče i NATO. Náhlý souhlas Milošoviče s odchodem z Kosova podle něj prý vůbec nebyl vynucen škodami, které bombardování způsobilo jeho armádě (ty prý byly zanedbatelné - asi 10%) a ani ruská zrada (odmítnutí pomoci) nehrála podstatnou roli. Milošovič se prý prostě rozhodl, že špinavou práci v Kosovu přenechá NATO. Až se NATO podaří demilitarizovat KLA a přeměnit ji částečně na poslušný policejní sbor, vrátí se Srbsko za několik měsíců zpět do Kosova a všichni tři aktéři (plus Makedonie, která má hrát roli zprostředkovatele) pak spolu budou v klidu dělat byznys. To je prý předmětem jakési tajné dohody mezi Milošovičem a NATO. Pokud se nakonec nepodaří dojednat podrobnosti takového řešení, vypukne další válka. Zní to všechno nějak moc neuvěřitelně, ale kdo ví co všechno jsou schopni udělat někteří politici pro uchování moci.

Jsem jen proti násilnému řešení

V případě konfliktů mezi různými skupinami lidí se asi nikdo nedokáže úplně do posledního zbytku zbavit zaujatosti. Přiznávám, že mám spíš tendenci se postavit na stranu slabšího. (Srbové se v jistém smyslu postavili proti obrovské přesile - i když alespoň jeden jejich politik - Bojan B. Dimitrijevic - pochyboval o tom, že by toho byli schopni. Tedy udělali něco, co si my pořád ještě někdy vyčítáme že jsme neudělali v r. 1938. Stojí to ale za cenu, kterou za to zaplatili a ještě budou muset zaplatit?) Určitě nechci svou kritikou nadržovat ani jedné straně v Kosovu. Nemám nic proti autonomii nebo dokonce samostatnosti Kosova (viz můj rok starý článek o Kosovu a původu Albánců). Jen jsem velice proti podpoře násilného způsobu řešení tohoto problému. A ozývám se proto, že nesouhlasím, že obě moje vlády (kanadská i česká) tvrdí, že když se účastnily nebo souhlasily s vojenskými akcemi, jednaly i mým jménem, aniž se mě na to předem alespoň zeptaly.

Mimochodem, stránky dialogu mezi Albánci a Srby - Kosovo Online, zmíněné v mém loňském článku se zcela přestěhovaly na web agentury Beta Press, protože kosovský albánský list Koha Ditore, ve spolupráci s nímž Beta Press tento projekt v únoru 1998 zahájila, se 23. března 1999 přestěhoval (musel se přestěhovat?) do Makedonie. Zdá se mi, že stanoviska obou stran se za ten rok spíš ještě více vzdálila. Na témže webu je také možno najít velice zajímavou stránku komentářů čtenářů z celého světa, z níž jsem vybral i citát japonského lékaře v úvodu - taková celosvětová diskuze umožněná internetem může být důvodem pro optimizmus pro budoucí světový vývoj.

A konečně zde najdete odkazy na různé zdroje informací o Kosovu, které jsem nasbíral (sbírám).