O pozemním lenochodu obrovském (Giant Ground Sloth), který žil až do doby někdy před 10 až 13 lety po celé severní Americe jsem se dozvěděl až celkem nedávno, když jsem zavítal do Muzea člověka a přírody ve Winnipegu, kde je impozantní pokus o rekonstrukci jeho těla. Ve vzpřímené poloze (asi 3 m vysoký) s dlouhými chlupy vypadá dost "lidsky" jako nějaký obrovský jeti z Himaláji (jak jsem si jetiho alespoň představoval). Bohužel na stránkách manitobského muzea jsem lenochoda nikde nanašel, a tak jeho kostru můžete alespoň vidět tady nebo tady. V jižní Americe žije dodnes jeho menší příbuzný, ovšem v korunách stromů.

Před měsícem jsem pak o vymřelém lenochodu obrovském slyšel v pořadu Quirks and Quarks ve vyprávění profesora Paula Martina z University of Arizona o DNA analýze přes 10 tisíc let starých výkalů lenochoda obrovského, které se zachovaly v některých jeskyních s vhodným klimatem v Arizoně a Nevadě. Věda pokročila natolik, že z těchto výkalů je možno získat jak DNA rostlin, jimiž se lenochod živil (byl převážně býložravý), tak vnitřní sliznice zažívacího traktu lenochodů. Z těchto údajů chtějí vědci získat údaje o genetické rozmanitosti lenochodů a tedy o tom, jak se jejich počet měnil s časem (pokud se jich jen malý počet množil mezi sebou, variabilita jejich DNA musela být malá).

Doba, kdy totiž lenochodi vymřeli podezřele souhlasí s překpokládaným příchodem prvních lidí na americký kontinent přes Beringovu úžinu. Zhruba v té době vyhynulo dalších asi 20 druhů velkých savců, kteří tu žili, o jejichž osudu možná bude DNA analýza jejich zachovalých výkalů také schopná něco říci (viz článek o podobném výzkumu pracovníků Mnichovské university, kde uvidíte i představu malíře o tom, jak vypadal jiný druh vymřelých lenochodů Šasta).

Pokud tito savci vymřeli v důsledku dlouhodobých klimatických změn na severu Ameriky, předpokládá se, že jejich počet postupně klesal po tisíce let a s tím by měla klesat i variabilita jejich DNA. Pokud byli ale vyhubeni právě příchozími lidmi (což se zdá dost pravděpodobné, protože přes všechny romantické představy všichni naši prapředci také právě v rovnováze s přírodou nežili a nadělali méně škody jen proto, že na to neměli technické prostředky, které máme k dispozici dnes), stalo se tak v poměrně krátkém období a jejich genetická variabilita by měla zůstat velká a relativně konstantní až do okamžiku jejich vyhubení.

Vědci z mnichovské university chtějí tímto způsobem studovat i DNA našich předchůdců neandrtálců z jeskyň na území Gibraltaru a Španělska, kde se našly jejich 80 tisíc let staré výkaly, které stále ještě obsahují původní organické molekuly. Na milióny let staré pozůstatky dinosaurů tato metoda už nefunguje, jedná se o zkameněliny už beze stop původních organických látek.

Pokud myslíte na možnost klonování obřích lenochodů nebo mamutů a dalších vymřelých velkých savců, zapomeňte na to. Fragmenty jejich DNA, které se ze starých výkalů podaří získat, jsou tak malé a neúplné, že není naděje, že by se někomu podařilo z nich sestavit kompletní DNA molekuly.

Dr. Martin v onom radiovém pořadu vyjádřil lítost nad tím, že severoamerické děti se ve školách a zajímavém obřím lenochodu, který tu žil celkem nedávno, vůbec nic nedozví, že jediná vyhynulá zvířata, o nichž se dlouhé hodiny učí, jsou mnohem starší dinosauři, o nichž je toho známo mnohem méně. Souhlasím, byl jsem překvapen, že jsem o lenochodu slyšel až po 15 letech pobytu zde, zatímco z nějakého důvodu populární dinosaury omílá každý.