Když už jsem se nedávno touto narychlo naťukanou poznámkou přidal k diskuzi o dvojím občanství, tak ještě doplním svůj vlastní názor na tuto problematiku:
Myslím si, že by pro každého mělo být velice snadné získat občanství (státní příslušnost) všech států, ke kterým má člověk nějaký silný vztah (prožil v nich delší dobu, narodil se tam, má tam blízké příbuzné, atd). Víceré občanství by ale neznamenalo, že by takový člověk současně měl nárok na úplně všechna privilegia vyplývající z občanství ve všech zemích, jichž je občanem. Zaručovalo by jediné privilégium: mohl by se kdykoliv usadit v kterékoliv zemi, kde má občanství. A pak jen tam, kde by právě měl trvalé bydliště, by mohl požívat všech výsad a musel plnit všechny povinnosti vyplývající z občanství příslušného státu a nemohl by v té době využívat těch výsad ostatních zemí, v nichž je občanem, které by byly v konfliktu se zákony země jeho trvalého bydliště (dá se předpokládat, že takových konfliktů by s postupem času mělo ubývat s tím, jak se právní systémy všech států světa budou sice pomalu ale jistě postupně uvádět v soulad).
Konkrétně pokud jde o volební právo, nepovažuji v žádném případě za fair, aby se někdo účastnil jakéhokoliv hlasování (účasti na politickém procesu) tam, kde nemá trvalé bydliště, protože se nebude podílet na důsledcích výsledků takového hlasování. To samozřejmě neznamená, že by kdokoliv nemohl vyslovovat svůj názor na dění kdekoliv na světě.
V případě všech občanů bývalého Československa považuji vzhledem k jejich dlouhé společné minulosti za spravedlivé, aby si mohli, pokud budou mít zájem, ponechat potenciální občanství (tak jak ho popisuji výše) v obou nástupnických státech.
Česko se teď právě potýká s formulací nového zákona o občanství. Je to vhodná příležitost zakotvit v něm něco ve smyslu výše uvedených zásad. A také příležitost pokusit se navrhnout vypracování mezinárodní konvence o vícerém občanství, která by rovnoprávné vícenásobné občanství zavedla celosvětově, protože v současnosti je v tom zřejmě velký zmatek.
Lidé s vícerým občanstvím mohou sloužit jako most mezi různými státy. Všichni by tedy měli mít zájem, aby jejich počet rostl. Čím více bude takových lidí, tím více to bude přispívat k mezinárodnímu dorozumění a předcházení konfliktům mezi různými zeměmi.
Pokud kniha, z níž cituje Miloš Chlouba, i nadále představuje platné právní normy, zdá se mi, že opravdu nejde dost dobře mít současně rovnoprávné americké a jiné občanství ve vyše uvedeném smyslu - aby člověk mohl mít střídavě trvalé bydliště v USA a v zemi svého jiného občanství a přitom zachovávat stoprocentní "věrnost" jen té zemi, v níž má právě trvalé bydliště.
Ve světle informací Miloše Chlouby se udajná ujišťování americké vlády o tom, že nic nemá proti současnému českému a americkému občanství, zdají mít malou váhu - nic se v nich neříká o skutečné rovnoprávnosti obou občanství. Přesto to neospravedlňuje českou vládu odmítat přiznání českého občanství všem, kdož mají vztah k české zemi. Když by to (při současné absenci jednotných mezinárodních norem v této oblasti) způsobilo takovým lidem problémy s jejich druhým (nečeským) občanstvím, bylo by to čistě jejich osobní záležitostí, jak by takový konflikt vyřešili.