Nedávno jsem jen tak na půl slova poslouchal rádio, zřejmě čtení z nějaké knížky, jejíž děj se odehrával v Novém Skotsku. Mluvilo se o skotské farmářské rodině, která si i tady v Kanadě dlouho uchovávala svůj původní jazyk - gaelštinu (skotskou keltštinu). Vedlo se jim celkem dobře, ale jak se s postupem doby zvětšovala vzájemná závislost jednotlivých farmářů a i interakce s ostatním světem, začínali mít stále větší potíže se svou gaelštinou - když jí například používali při vyjednávání koupě nebo prodeje třeba nějakého telete se svými anglicky mluvícími sousedy, vedlo to často k velikým nedorozuměním a zádrhelům při jednání. Tak si nakonec řekli, že se nedá nic dělat než se ve vlastním ekonomickém zájmu přizpůsobit a přejít na většinovou angličtinu.

Moji pozornost vzbudila hlavně tato věta: "Ve stejném vězení svých krásných jazyků žili jejich sousedé Mikmakové (indiánský kmen) a francouzsky mluvíci Akádijci."

Jazyky jsou jako živé bytosti. Rodí se, vyvíjejí, zdokonalují, stárnou a taky bohužel umírají. A zánik krásného jazyka je stejně smutná událost jako smrt dobrého člověka (a v severní Americe nám takových zajímavých jazyků za poslední století už zanikly celé desítky}. Ať je jazyk sebekrásnější (což si jeho mluvčí třeba vůbec neuvědomují), je ohrožen, když jim mluví jen málo lidí. Jejich přirozená snaha mít se dobře hraje ve většině případů mnohem důležitejší roli než krása jazyka.

Každý jazyk bude mít jistě něco, co nelze beze zbytku převést do ostatních jazyků a lze to vychutnat, jen když se ten jazyk naučíme. Jako třeba prakticky nekonečný počet stupňů zdrobňování v češtině a jiných slovanských jazycích (Eva, Evka, Evina, Evinka, Evulinka, Evička, Evičička, Evičinka, Evičičinka, Evuličinka, Evulilinka, ...).