V pátek jsem poslouchal další pořad o Akádijcích (Acadians, Acadiens et Acadiennes). Jednalo se o rozhovor s akádijským novinářem a účastníkem jejich nedávného světového kongresu. Na dotaz, zda jejich vyhnání lze opravdu srovnávat s nedávným etnickým čištěním třeba v Jugoslávii, odpověděl kladně, třebaže v jejich případě nebylo vraždění na oficiálním programu britské koruny. I tak bylo vyhnání tak brutální že ho celá jedna třetina deportovaných nepřežila. Jednotlivé rodiny byly schválně rozdělovány a jejich jednotliví příslušníci rozstrkáni do různých koutů světa, někteří až na Falklandské ostrovy. Dnes jsou snad všechny akádijské rodiny připojeny na internet a s jeho pomocí obnovují stará pouta a komunikují spolu tak jako by žili v jedné komunitě. Např. diskutují o tom, zda-li se můžou považovat za zvláštní národ, když je spojuje jen jazyk a ne společné území. (Francouzština, kterou Akádijci mluví je trochu jiná než quebecká francouzština, a obě se zase trochu liší třeba od toho jak mluví ontárijští nebo manitobští frankofóni.)

Říkal, že ale nemá cenu při vzpomínání na minulost lpět jen na záporech, je třeba se soustředit na kladné aspekty historie. Tak podle něj Akádijci ukázali světu, že je možno přežít útlak, zůstat sami sebou a zachovat si svůj jazyk a kulturu, aniž kvůli tomu sáhli po zbrani a zahájili nějakou osvobozovací válku.