Dnes na CBC v celkem nové sérii rozhovorů s nejzajímavějšími žijícími kanadskými osobnostmi nazvané Some of the Best Minds of Our Time rozmlouval Peter Gzowski s Jimem Greenem, přednášejím na UBC, společenským aktivistou a v současné době vedoucím odboru BC vlády pro obecní rozvoj (community development) - mezi projekty, které měl na starosti bylo třeba zřízení finanční instituce pro chudé (normální banky v severní Ameriky neproplatí chudým jakékoliv šeky včetně šeků se sociální podporou od vlády, na čemž vydělávají různí prostředníci), organizování takových bytových družstev nemajetných, v nichž se sami mohli podílet na celém procesu plánování, výstavby a provozování domů, v nichž bydleli, což jim pomohlo získat celou řadu nových dovedností.

Jim Green se narodil v Jižní Carolině jako syn seržanta US armády (vzpomínal jak zažil dělení podle třídní příslušnosti - sídliště poddůstojníků a důstojníků byla oddělena, musel chodit do jiného bazénu než jeho spolužáci, kteří byli syny důstojníků). S otcem si moc nerozuměl, protože ten ho stále oblažoval následujícím pravidlem do života "Pane, my tu nejsme od toho, abychom se ptali, ale abychom poslouchali příkazy a umírali" (nikdy ho neoslovil jinak než "Mister" - "Pane"). Naproti tomu jeho zásadou se od útlého mládí jaksi stalo se vždycky ptát po smyslu toho co dělá místo slepého vykonávání rozhodnutí jiných. Po získání titulu bakaláře antropologie se několik let účastnil archeologických vykopávek v Mexiku, což ho ale moc neuspokojovalo, protože to považoval za kradení kulturních památek Mexičanům. A stěžoval si, že v době vietnamské války byli kulturní antropologové nasazení do válečného úsilí s cílem destabilizovat vietnamský národ.

Jako mnoho jiných v době vietnamské války neuposlechl povolání k odvodu a odešel do Kanady, kde pokračoval v postgraduálním studiu a pak se věnoval výše uvedeným aktivitám. Kromě nich je operním nadšencem a v současné době i členem správní rady Vancouverské opery. (A od doby vlády Jimmiho Cartera může občas zase beztrestně přijet i na návštěvu své rodné Caroliny, protože Carter uprchlíky před odvodem do Vietnamu týden po svém nástupu do prezidentského úřadu amnestoval.)

Ve svém vyprávění popsal tuto zajímavou situaci: jednu dobu brzo po příchodu do Kanady bydlel v domě, jehož vlastníkem byl jakýsi vzdálený příbuzný posledního ruského cara a domovníka v něm dělal aktivní člen komunistické strany. Jejich vzájemné soužití v tom domě bylo prý užitečné cvičení v toleranci.