Když jsem poprvé po roce 1989 navštívil Čechy, napsal jsem 1. 7. 1990 tento dopis:

Ústav pro jazyk český
ČSAV
Praha

Vážení přátelé,

chtěl bych se s Vámi podělit o zkušenosti získané při výuce svých tří dcer (nyní 9, 12 a 14 let starých) češtině. Poslední rok jsme strávili v Japonsku, před tím šest let v Kanadě. S mluvením a čtením česky nemají všechny tři celkem žádné potíže. Poněkud horší je to s psaním bez gramatických chyb. Zdálo se nám s manželkou zbytečným zatěžováním našich dcer trvat na tom, aby se naučily bezchybně psát česky podle současného pravopisu, pokud nebude jasné, že to budou mít možnost používat v praxi. Přitom jsme si uvědomili, že pravopis českého jazyka

1. není vůbec tak fonetický jak se obvykle tvrdí (ponechány samy sobě, naše děti psaly nejprve "lef" místo "lev", "objed" misto "oběd", a pod. - potom co jsme je nejprve naučili psát jednotlivá písmena a vysvětlili, jaký zvuk v čestině většinou reprezentují a pak je nechali zapisovat mluvenou češtinu tak jak nejlépe umí - to se týkalo hlavně těch dvou mladších, nejstarší absolvovala první třídu ještě v Čechách);
2. je zbytečně komplikovaný a někdy nepříliš logický (z hlediska výuky dětí, které se stále ptají "proč?" - např. pokud jde o psaní měkkého "i" a tvrdého "y", nebo "s" a "z").

Osobně bych se přimlouval, aby v těchto oblastech došlo k co možná největšímu zjednodušení: např. používat jen jedno "i", snad kromě případů, kdy je třeba v písmu rozlišit dvě slova různého významu (jako je "mít" a "mýt") a zavést fonetické psaní "s" a "z" (a určitě psát jen jediné "i" ve 3. os mn. č. minulého času). Myslím si, že by to vedlo ke značnému zjednodušení výuky českého pravopisu ve školách a k uvolnění řady vyučovacích hodin dosud věnovaných osvojování si komplikovaného pravopisu pro získávání jiných dovedností, které budou děti v nastávajícím období jistě potřebovat. Rozsáhlé změny v českém pravopise by ovšem měly být široce konzultovány s jeho uživateli, nebo dokonce být předmětem nějakého referenda.

Myslím si, že po úplném otevření se světu se šance čestiny jakožto jazyka malého národa na dlouhodobé přežití pod náporem angličtiny podstatným zjednodušením českého pravopisu mohou jen výrazně zvýšit. Jednoduchý pravopis umožní snazší zvládnutí rychlého a přesného strojového překladu cizojazyčných (hlavně anglických) textů do češtiny a naopak. Když se tak zajistí téměř okamžitý tok informací mezi českou a anglickou jazykovou oblastí, odborníci nejrůznějších oborů budou moci pracovat i nadále většinou v češtině.

V nedávné době jsem se snažil seznámit se alespoň se základy japonštiny a tak jsem si vědom, že i současný český pravopis je celkem hračkou proti složité soustavě psaní v japonštině. Japonských dětí mi je obzvláště líto, protože stráví dlouhé hodiny po řadu let osvojováním si těch potřebných asi 3000 čínských znaků, což je minimum, které musí aktivně znát absolvent střední školy. Vysokoškolák by měl znát aktivně (umět psát) další alespoň stovky znaků ze svého oboru, a pasivně (umět číst) až několik tisíc dalších znaků. Takže výuka japonského "pravopisu" se protahuje až na vysokou školu. Není to činnost, která by vyžadovala nebo rozvíjela kreativitu. Spočívá v mechanickém cvičení paměti, zakonservovávání dosaženého stupně vzdělanosti. Vedlejším výsledkem takového studia je zřejmě i osvojení si téměř naprosté poslušnosti vůči nadřízené autoritě. Tato snadná manipulovatelnost japonských mas byla doposud základem japonských hospodářských úspěchů. Jsem zvědav co se stane, až se i Japonsko úplně otevře světu a Japonci poznají, že se život dá prožít i jinak, než jak byli doposud zvyklí.

Se srdečným pozdravem

Miroslav Kolář

I když jsme pak už víc holky s českým pravopisem neotravovali a jen opravovali chyby ve většině toho co kdy česky napsaly, od té doby se jejich pravopis kupodivu spíš trochu vylepšil, i když chyby v i/y a s/z dělají pořád. Přitom toho dnes česky moc nečtou (anglicky ale čtou stále hodně - mnohem víc než většina jejich vrstevníků tady) a mezi sebou dnes už mnohem snáze mluví anglicky než česky. V přítomnosti některého z rodičů jsou ale schopny přepnout úplně do češtiny, což je o mnoho lepší než v typické kanadské přistěhovalecké rodině (ať už přišla odkudkoliv), v níž od okamžiku zahájeni školní docházky děti mluví jen anglicky, většinou ale rozumí svému rodnému jazyku. Vypadá to pak tak, že rodiče mluví ve svém jazyce a děti jim odpovídají anglicky. Vyjímku tvoří snad jen Číňani a Italové, u nichž je používáni rodného jazyka všemi členy rodiny v rodinném kruhu mnohem častější.