Nedávno jsem si všiml ve zprávách Českého rozhlasu, že NATO má zájem o využití českých vojenských letišť. Lidé v jejich okolích budou zřejmě proti zvýšené úrovní hluku, ke které by to vedlo. Lidé z vedení armády prý ale doufají, že je bude možno umlčet argumentem, že na poskytnutí letišť Česká republika velice vydělá.

Osobně bych raději zůstal chudý než zbohatnou tímto způsobem. NATO má zájem o česká letiště nejspíš proto, že hlučné stíhačky ve svém okolí nechce nikdo a tak se je snaží umístit tam, kde místní obyvatelstvo není zatím schopno dostatečně účinné akce proti jejich umístění. Například Indiáni na východě Kanady na Labrádoru vedou už několik desítek let zatím marný boj za zrušení cvičných letů NATO (pro piloty ze všech zemí NATO) ve velmi nízké výšce nad jejich územím, které jim plaší stáda sobů, obtěžují je nadměrným hlukem a ohrožují jejich způsob života. Naproti tomu lidé, kteří jsou na oné cvičné základně zaměstnáni, jsou opravdu proti jejímu zavření, protože by přišli o snadnou obživu (v případě těchto letů kromě startů a přistání možná nejbližší okolí letiště moc hlukem obtěžováno nebude?).

Nejspíš jsem na stíhačky obzvláště alergický díky dětství prožitému necelých 20 km od pardubického vojenského letiště, kdy nad mým domovem stíhačky téměř každý den překonávaly nadzvukovou bariéru. Doufám, že někdy nastane doba, kdy místo pokračujícího zbrojení (a nutnosti velkého množství cvičných vojenských letů) konečně státy začnou účinně vyjednávat o postupné současné redukci zbraní ve všech státech, založené na účinné vzajemné kontrole výroby zbraní a velikosti arsenálu jednotlivých armád (podobného typu, jaká se nyní provádí v Iráku). Na konci tohoto procesu by mohla zůstat jen malá vojenská síla OSN policejního charakteru, která by byla schopná uvést na pravou míru všelijaké šílence, kteří by se pokusili dohody o zákazu zbrojení porušit.

Problém je, že v současné době většina politiků stále ještě není ochotna uvolňovat prostředky ze státních rozpočtů na technické inovace, pokud se jim neřekne, že je to bezprostředně nutné na obranu jejich státu. Takže financování technického pokroku se stále děje převážně přes vývoj nových zbraní. Pokud se tento přístup nezmění, bude těžké nalézt dostatečnou podporu široké (technické) veřejnosti pro redukci armád na nezbytné policejní minimum.