Hora Fudži je vysoká 3776 m a je vzdálena (vzdušnou čarou) právě 100 km od centra Tokia, takže je z Tokia skoro pořád vidět (často jen její špička vykukující z mraků nebo naopak jen bez té špičky, podle toho, kde jsou zrovna díry v mracích). Hrála odjakživa důležitou roli v tradičním japonském náboženství Šintó, které uctívá asi šest miliónů různých bohů, které se japonsky nazývaji kami (malý výběr z pantheónu kami). Bohem může být skoro všechno, mimo jiné všechny japonské hory a kopce mají status bohů a některé svatyně na nich postavené jsou zasvěcené právě jim. Hora Fudži jakožto nejvyšší japonská hora je tedy důležitý bůh sám o sobě. Navíc se na jejím vrcholu uctívá i bohyně slunce Amaterasu (Amaterasu-Omikami), která má velice důležité místo v Šintó náboženství (asi hned za bohy rýže). Japonský císařský rod je považován podle oficiálních státních legend za přímé potomstvo bohyně Amaterasu (a během několik měsíců trvajícího starobylého procesu nastolování nového císaře na trůn, což se zrovna dělo v době když jsem tam byl, tráví jednu noc nový císař jakoby ve společnosti bohyně Amaterasu pojídajíc přitom posvátnou rýži z posvátného císařského rýžového políčka).

Uctíváni bohyně Amaterasu se provádí i pozorováním východu slunce na nějakém kopci, pokud možno na vrcholu hory Fudži. Dříve měl každý Japonec za povinnost uskutečnit tento akt alespoň jednou za život a pokud možno jednou za rok. Tak vznikla tradice nočních výstupu na vrchol hory Fudži, která se dodržuje dodnes (dnešní Japonci to s náboženstvím moc nepřehánějí, ale u hodně svatyní - některé jsou hodně malé, velikosti psí boudy i menší, kterých jsou po horách rozesety desetitisíce, někdy i v dosti odlehlých končinách najdete čerstvé květiny nebo jiné obětní dary, včetně stojenových mincí; prostě docela pilně dodržují nejrůznější náboženské zvyklosti jako kulturní tradici a taky trochu pro jistotu - proč si zbytečně znepřátelovat bohy, kdyby na tom všem náhodou něco bylo). Vrchol Fudži je většinu roku pokryt sněhem a pro veřejnost je otevřen jen po několik letních měsíců. V té době k němu každou noc šplhá i několik tisíc turistů, kteří si tak vykonávají svoji tradiční pouť za svítáním slunce.

Já se k nim též připojil 30. srpna 1990 spolu s mým japonským hostitelem (šéfem) a jedním hostem - matematikem z Pekingu. Dneska mají poutníci cestu na vrchol Fudži celkem snadnou. Až do výšky 2000 m je možno vyjet autobusem. Tam je též nejvýše položená okružní silnice kolem hory a poslední řada hotelů a restaurací. Po posilnění se v jedné z nich jsme kolem jedenácté hodiny v noci začali šplhat vzhůru. Po několik prvních hodin byla bezvadná viditelnost a měli jsme úchvatný pohled na stále další a další osvětlená města a městečka, kterých jsou v rovině kolem Tokia namačkané stovky. A také na kroutícího se blikajícího ohnivého hada, kterého na svahu hory Fudži pod námi i nad námi vytvářely kapesní svítilny, jimiž si mnozí spoluvystupující svítili na cestu. Na fotografiích to moc vidět není, na prvním snímku vidíte ve světle blesku jen dva bezprostředně za námi následující poutníky. Pak se najednou asi tak ve výšce 3000 m odněkud kde se vzaly tu se vzaly mraky a my neviděli nic. Když jsme vrstvou mraků konečně prošli, zbyl už jen výhled na hvězdnaté nebe.

Podél stezky vedoucí k vrcholu je možno se občerstvit v několika jednoduše zařízených turistických chatách, které celou noc prodávají různé oblíbené japonské pochoutky, ale hlavně druh saké (lihoviny z rýže) zvaný ama-saké, které je husté a má mléčnou barvu a pije se zásadně horké (i když Japonci si rádi zahřejí jakékoliv saké), má menší obsah alkoholu než ostatní druhy saké a je někdy považováno za vhodné i pro děti. V chatách je možno si též najmout od tisíců předchozích poutníků už důkladně ušpiněné spacáky a na chvilku si v nich zdřímnout na velikých rohožích, kde je těžké mezi ostatními odpočívajícími najít volné místečko. Spacáky jsme si ani jednou nenajmuli, ale tím ama-saké (je dobré) jsme se asi posilovali zbytečně často a jednou si po tom i na chvilku zdřímli na jakési lavici, takže když se ráno asi v 5:20 konalo to slavné svítání slunce, byli jsem teprve asi 150 m pod nejvyšším bodem hory Fudži. Nebyli jsme jediní, kteří to úplně nestihli, jak je vidět na druhém snímku, kde můžete vidět další lidi, kteří s námi pozorovali východ slunce chráněni před větrem u stěny jedné z mnoha svatyní, které se kolem vrcholku Fudži vyskytuji (v popředí jsou mí dva společníci). To co jsme viděli je předvedeno na posledním snímku, který je pořízen už několik minut po východu slunce, zato je na něm dobře vidět to moře mraků, které Fudži to ráno a pak celý den neprodyšně obklopovalo, takže pohled na polovinu Japonska a čtvrtinu:-) Pacifiku, na který jsem se těšil, se toho dne prostě nekonal. Budu tam snad muset vyrazit zase někdy jindy.

Ze sportovního hlediska není výstup na Fudží nijak náročný a ani nijak zvlášt zajímavý (takže to zase tolik nestojí zato tam lézt ještě jednou). Fudži je docela pravidelný kužel z popela, po jehož svahu vede celkem pohodlná stezka. Uprostřed vrcholku je kráter, z kterého občas unikne něco sirných plynů (jako z mnoha jiných míst po celém Japonsku) ale jinak se tam už hodně dlouho žádná sopečná činnost nekoná. Na kraji toho kráteru stojí velká vědecká observatoř a všelijaké antény. Kromě těch zmíněných svatyní jsou v okolí vrcholu i všelijaké kůlny a ubytovny a hodně svinčíku (alespoň v r. 1990 tam ještě byl). Při sestupu dolů jsme zjistili, že až na vrcholek vede "polní" cesta pro těžká pásová vozidla, která tam dopravují zásoby (o tom co všechno je možno najít v japonských horách a jak jsem po nich chodil snad až někdy jindy). Cesta měla sypký povrch (sopečný popel), velice dobře se po ní běželo dolů. Musel jsem se ale krotit, protože mému šéfovi, který se jinak pyšnil tím, že devětkrát po sobě vyhrál japonský akademický maratón (zatímco já nemám běhání po rovině moc rád), se to moc nelíbilo. Tak jsem byl rád, že alespoň v horách jsem byl v obou směrech rychlejší.

Pokud máte zájem, tady je další zmínka o bohyni Amaterasu. Její kult je starší než křesťanství. Její hlavní svatyně v Ise na jihu Japonska je v provozu nepřetržitě už od roku 5 př. n.l., kdy tam byla přestěhována odjinud (i když pravděpodobnější datum toho stěhování je rok 260 n.l. - oficiální státní historie nejstarších dob má character legend, podle níž někteří z nějstarších bájných císářů klidně vládli i něco přes 100 let - ten rozdíl 265 let právě odpovídá rozumné redukci těchto nerealisticky dlouhých životů. Stručnou japonskou chronologii je možno najít tady. Tady je obrázek jedné z dalších svatyní zasvěcených Amaterasu.