Dnes byl v rádiu rozhovor s doktorem Dickem o tom, jak se daří jeho jeseterům. Vypuštění proběhlo úspěšně, pan Dick své "svěřence" chodí každý den kontrolovat. Ryby vypuštěné do neznámé vody se prý nejprve chvíli okoukávají na místě a pak se dost brzy začnout stěhovat kousek po proudu. Pan doktor proto pečlivě předem prozkoumal řeku a pak své jesetery vypustil kus nad jedním z pro ně nejpříhodnějších míst. Po dvou dnech je našel všechny stále ještě na místě vypuštění, předpokládal, že se začnou stěhovat po proudu už o něco dříve. Potíž s řekou Assiniboine je, že je mnohem více znečištěná, než byla před 100 lety. Takže není známo, jakou šanci mají vypuštění jeseteři, že tam dlouho přežijou. Motivací Terryho Dicka není případný zisk z rybolovu jeseterů (pokud by se snad nějak přemnožili - zatím jsou jejich zbytky chráněné), i když připouští, že by šlo pěstovat jesetery na rybích farmách, jaké prý mají v Maďarsku, Rusku a jinde v Evropě - v Kanadě to zatím nikoho nenapadlo. Jeseter je podle něj velice zajímavá ryba, která vypadá trochu prehistoricky díky kostěným nárůstkům po stranách těla (je to opravdu druh starý asi 100 miliónů let). O jeho návrat do řeky Assiniboine se snaží prostě proto, že tam podle něj patří. Pomáhá mu při tom jedna nezisková environmentální skupina a jeden indiánský kmen, který chce, aby jejich děti zase věděli, jak jeseter vypadá.

V pondělí jsem opsal z novin, že na vyhubení jeseterů v řece Assiniboine a ve většině ostatních řek Manitoby se podíleli Indiáni i bílí přistěhovalci. V dnešním rozhovoru pan doktor jen říkal, že bylo způsobeno zavedením komerčního rybolovu někdy na přelomu století, kdy sem byli ve velkém lákáni noví usedlíci z Evropy, kteří tady přírodu asi nejprve docela vyplenili. Indiáni se v naprosté většině vždy snažili, aby si zdroje své tradiční obživy nevyhubili, mají rčení, že při všem je vždy třeba myslet, jaký to bude mít důsledek na blaho budoucích sedmi generací. Jeseteři byli na začátku století ve většině manitobských řek zcela vyhubeni v krátké době asi 10 let. Byli loveni nejen pro známý kaviár a chutné uzené maso, ale z jejich kůže se třeba vyráběly i hnací řemeny pro průmyslové stroje.

Stálo se to jen několik málo desítek let od doby, kdy třeba bylo až na pár jedinců, kteři přežili většinou v zajetí, vyhubeno stádo 90 miliónů bizonů, kteří dříve volně pobíhali po prérii. Bizoni byli masově vystříleni, aniž bylo maso zabitých zvířat nějak zužitkováno. Ještě dlouho poté byly na některých místech velké hromady kostí, které zbyly po rozkladu těl mrtvých bizonů, z nichž se pak po dlouhá léta alespoň "těžil" vápník třeba na výrobu hnojiv. Bizoni se starali o dobrý stav prérie. Po přechodu velkého stáda byla všechna tráva spasena a přitom jejich kopyta zkypřila půdu, aniž ji uvolnila pro větrnou erozi. Někteří lidé tvrdí, že za posledních o něco více než sto let, kdy se na prériích provozuje intenzivní zemědělství evropského typu, které používá ke kypření půdy každoroční orbu, prudké větry, kterými se prérie hlavně v Albertě vyznačují, odnesly už polovinu úrodné vrstvy humusu, která se předtím pomalu tvořila po desetitisíce let. Sám jsem v Albertě zažil "prachové bouře", při nichž silný vítr odnášel hlínu ze zoraných polí a viditelnost byla jen několik desítek metrů. V Lethbridge jsme uvnitř oken vždy měli vrstvičku jemných částic hlíny, které vítr protlačoval sebemenšími štěrbinami. Jen mi není úplně jasné, kde ta odvátá zem nakonec skončí - v řekách, lesích, v nějakých roklích, na polích někoho jiného? Teprve v posledních letech se hledají metody jak zemědělsky využívat prérii bez obracení půdy a všelijaké pokusné zemědělské stanice učí farmaře tyto metody používat. Jsou obvykle dražší než tradiční orba, ale nezmění-li farmáři své zvyky, za dalších 100 let by tu se zemědělstvím mohl být úplný konec.

Historie bílého osidlování tohoto kontinentu obzvláště z posledních 150 let je vlastně do značné míry historií dost bezohledného rabování jeho přírodního bohatství (zabíjení nespočetných miliónů zvířat pro kožešiny vyvážené do Evropy probíhala už dávno předtím, na tom se vlastně dost Indiánů dost ochotně podílelo, ale žádné z takto lovených zvířat nebylo v nějaké oblasti zcela vyhubeno). Možná to nebylo o mnoho jiné, když třeba "praotec Čech" kdysi přišel do oné země mlékem a strdím oplývající? Když lidé civilizovali Evropu, neměli alespoň ještě schopnosti způsobit najednou velké škody. Nicméně je stejně kupodivu, že tolik lidí po světě nekriticky považuje severní Ameriku za svůj vzor snad ve všech oborech lidské činnosti - při pohledu zblízka se ukáže, že tady lidi nejsou o nic moudřejší než v jiných částech světa.

Ale i tady se objevuje stále více nadšenců, jejichž cílem je zachránit z nedávné přírodní rozmanitosti co se dá. Terry Dick je jen jedním z mnohých. V USA existuje např. společnost, jejichž cílem je spojit všechny dosud existující zbytky divočiny a všechny chráněné přírodní oblasti koridóry, které by umožňovaly volný přechod zvěře mezi nimi, což by mohlo vést k obnovení populací zvířat, která ke svému zdárnému vývoji potřebují revír větší než je rozsah většiny dnešních chráněných oblastí. To je též projekt na desítky let než se podaří vykoupit potřebnou půdu od farmářů a postavit zvířecí přechody a podchody pod komunikacemi.