Obcasné zajímavosti z Kanady                                             17. 2. 1997

Zjistil jsem, ze muj spolujezdec z jizdy do Atlanty Remo, ktery prisel do Kanady uz davno v sedmdesatych letech z horkych Filipin (ve Winnipegu je dost pocetna filipinska komunita, alespon 40 tisic lidi) se povazuje za odbornika na staveni igloo. Ma tu zrovna na navsteve pritele Davida, australskeho ucitele, ktery posledni dva roky zije v anglickem Londyne (nedivte se, ze zduraznuji "v anglickem", mame tady vedle v Ontariu taky dost velky Londyn), ktery je v Kanade poprve (mimochodem, na pobyt ve studene Manitobe se vybavil tlustou bundou zakoupenou o vanocich v Praze) a je tedy na manitobskou zimu zvedavy. Tak jsme se v sobotu odpoledne, pote co jsme si na Manitobske Universite vyzkouseli pomala cinska cviceni Taj Èi (Tai Chi) pod vedenim mistra Taj Èi, ktery se sem nedavno prestehoval z Pekingu, vsichni odebrali do maleho mestecka (vetsi vesnice) St. Agatha (jedna z nekolika mala zbyvajicich obci v Manitobe, kde velka vetsina obyvatel stale jeste mluvi francouzsky) asi 50 km na jih od Winnipegu, kde Remo zije se svou manzelkou Lai Chan, puvodem Cinankou ze Singapuru. Tam jsme se u nej na zahrade pustili do stavby inuitskeho (eskymackeho) igloo.

Ja a David z Australie jsme se snazili vyrezavat ze snehovych zaveji az jeden a pul metru vysokych pilami na drevo (Inuite pro tento ucel puvodne pouzivali velrybi kosti) pokud mozno pravidelne snehove bloky a Remo z nich zacal stavet igloo. Ke stavbe igloo musi tedy byt minimalne dva lide, jeden pripravuje snehove cihly a podavava je pres rozestavenou zed druhemu, ktery stavi igloo zevnitr. Po usazeni kazde rady cihel se vrsky nestejne velkych snehovych cihel jednoduse zariznou do roviny a pokracuje se s dalsi vrstvou. Kazda dalsi vrstva musi byt o neco vice naklonena dovnitr. Pritom se sousedni cihly vzajemne podpiraji (kazda nove pridana cihla se bokem mirne "nalisuje" na cihlu predchozi). Zed nema spocatku zadne otvory, teprve po dokonceni cele klenby, kdyz uz je cela stavba dostatecne stabilni, udela "zednik" nekde pri zemi diru, kterou se dostane ze sveho docasneho vezeni ven a ktera pak samozrejme slouzi jako dvere. Zkuseni Inuite jsou pry takto schopni postavit dostatecne velky dum pro celou rodinu behem pul hodiny.

Nam se to bohuzel nepodarilo ani za tri hodiny. Vymlouvali jsme se na spatny stavebni material, nase cihly se totiz stale bortily, zaveje na Remove zahrade nebyly kupodivu vubec poradne ulehle, stridaly se v nich vrstvy velice sypkeho snehu s celkem tenkymi zledovatelymi vstvami. Prece jen jsme asi prilis daleko na jihu (kdyz se podivate na mapu, zjistite ze Winnipeg je nepatrne jizneji, nejspis jen o par desitek kilometru, nez Praha; zima je tady tak velka proto, ze jsme strasne daleko od vsech mori a od severu nas nechrani ani sebemensi kopecek), z hlediska Inuitu je toto hluboky jih, v lete pro ne asi tak malo prijemny jako pro nas Sahara. Tradicne tady taky nikdo domky ze snehu nestavel.

Pokud je tedy potreba v pripade uviznuti nekde venku v mraze zachranit holou kuzi, nezacnete stavet igloo, vyhrabejte si proste co nejrychleji nejakou noru v nejblizsi poradne zaveji. A to presto, ze to muze dat hodne prace, jak jsem si nedavno sam vyzkousel (ja si ale nejprve na rovine tu "zavej" - dostatecne velkou hromadu snehu - vyrabel; uspesne jsem pak uvnitr prezil noc pri -20C). Po sobotni zkusenosti mohu prohlasit, ze igloo da prece jen vice prace nez vyhrabani nory (neboli stavba quinzhee, chcete-li to rict vzneseneji).

Kdyz uz teplota zase zacala klesat k -25C, prestoze i malemu Removi porad jeste koukala ven z nedostaveneho igloo hlava, pomohli jsme mu za pomoci zebriku ven a presli jsme na opozdenou (zacal uz pred tydnem) skromnou oslavu cinskeho noveho roku, ktera spocivala v konzumaci chutne orientalni vecere, kterou Lai Chun pripravila zatimco my jsme se potykali se temi snehovymi cihlami. A protoze se Lai Chun zase tolik varit nechtelo (a stejne bylo v noci potreba vyzvednout na letisti ve Winnipegu Davidovu drahou polovicku, ktera drive nemohla priletet), dokoncili jsme tu veceri ve Winnipegu desertem v Café au Livre (Kavarne u knizky), ktera je soucasti zcela nedavno otevreneho noveho obrovskeho knihkupectvi McNally Robinson.

McNally Robinson je mistni winnipegska firma, ktera nese jmena majitelu, manzelskeho paru, kteri se uz dost dlouho zabyvaji vydavanim a prodejem knih. V soucasne dobe mala kanadska knihkupectvi (a mnoho dalsich odvetvi kanadske kultury) s obtizemi prezivaji pod naporem americke konkurence, ktera nabizi obrovske naklady levnych knizek prodavanych vetsinou v kniznich oddelenich velkych obchodnich domu s pobockami po cele severni Americe. McNally Robinson se rozhodli pro protiutok ve velkem. Nekdy tesne pred koncem minuleho roku otevreli ve Winnipegu vyse zmineny prvni obrovsky dvoupatrovy obchod "skladistoveho" (warehouse) typu, ktery prodava pouze knihy (a take obcerstveni ve vyse zminene kavarne). Je to vlastne novy typ kulturni instituce, je to obrovska hala plna regalu s knihami tematicky usporadanymi. Vsude je plno pohodlnych kresel, personal naprosto nenamita, kdyz tam clovek sedi cele hodiny a precte si treba nekolik celych knih. Je tam oddeleni novin a casopisu z celeho sveta, zasobene lepe nez mnoha soucasna universitni knihovna (takhle byly vsechny kanadske universitni knihovny zasobeny jeste nekdy pred 10 lety, pred tim nez se zacalo setrit). A v jednou rohu je ta kavarna se stolecky, kde muze clovek pokracovat ve cteni tech nezakoupenych knih pri kave ci zakusku a pritom treba jeste naslouchat nejakemu koncertu jak se nam postestilo v sobotu, kdy tam prave vystupovala mala jazzova skupina s velice dobrou zpevackou. Vydrzel jsem tam sedet dokud v 11 hodin v noci obchod nezavreli a koupil jsem si tam nakonec knizecku humoru v niz jsou pry vicemene pravdive humorne pribehy ze zivota slavnych osobnosti. Treba tady z ni obcas neco prelozim.

V soucasne dobe se v Kanade opet hodne diskutuje o ochrane kanadske kultury v novem svete globalniho trhu. Americane pozaduji zruseni vsech administrativnich opatreni kanadske vlady na ochranu kanadske kultury (cla na americke casopisy a knihy, stanoveni minimalniho kanadskeho obsahu v soukromych televiznich a rozhlasovych spolecnostech v Kanade, atd.) Nedavno se jim v tom poprve dostalo podpory od Svetove obchodni organizace se sidlem nekde v Zeneve, ktera se ve sporu o podminky vydavani kanadskych mistnich vydani americkych casopisu postavila na americkou stranu. To podnitilo soucasne kolo intenzivnich diskuzi v kanadskych kulturnich kruzich o tom jak podporovat kanadskou kulturu v novych podminkach.

Tahle diskuze v ruznych formach vlastne probiha stale. Kanadane po celou dobu sve existence meli potize s definici vlastni identity, identity zalozene na odlisnosti od Americanu. Potiz spociva v hledani toho cim se vlastne zasadne lisi od Americanu. Jedine vedomi nejake odlisne identity muze zajistit preziti Kanady vedle americkeho giganta (vcera jsem v jedne takove diskuzi slysel poznamku o nebezpecich "spani s americkym slonem"). Kanada v podstate vznikla puvodne jako reakcni zpatecnicka zalezitost, zalozili ji britsti loajaliste, kteri byli proti americke revoluci a odesli z uzemi Spojenych statu sem na sever do divociny obyvane jen Indiany a dobrodruznymi francouzskymi lovci a obchodniky s kozesinami. Behem tech 200 let, ktere uplynuly od americke revoluce se ale stalo, ze prestoze jsme formalne stale monarchie s britskou kralovnou v cele, hodne veci tady ted mozna ma lidstejsi dimenze nez v USA, kde to se snem o vybudovani spolecnosti v niz by vsichni meli stejna prava a stejne sance take uz davno moc slavne neni. Tak napriklad mnoho Americanu nam zavidi universalni "bezplatnou" (tj. za temer zanedbatelne mesicni pojistne) lekarskou peci a verejne (statni) radio CBC (jehoz nektere programy prebiraji mnohe americke verejne stanice).

Kanada je vlastne trzni anomalie, je to zeme z hlediska advokatu neomezeneho trhu umele udrzovana diky intervencni politice kanadske federalni vlady, ktera finacovala projekty jako byla transkanadska zeleznice, silnice a v moderni dobe celokanadske radio a televize, ktere udrzuji povedomi sounalezitosti tehle obrovske zeme, jejiz obyvatele jsou (krome Ontaria a Quebeku) vetsinou soustredeni jen v uzkem asi 200 km sirokem pruhu podel hranic s USA. Mnoho lidi si v soucasne dobe klade otazku co se stane, kdyz kanadska vlada pod tlakem celosvetove ekonomicke globalizace zcela prestane vsechny tyhle vychodozapadni vnitrokanadske vazebni struktury financovat. Uz ted zacinaji v nekterych provinciich byt velice dulezite severojizni vazby se sousednimi americkymi staty. Slysel jsem uz drive i nazor, ze "Kanada je jev, ktery se odehrava ve vypujcenem case na ukradene zemi" (ukradene Indianum). V kazdem pripade bude zajimave sledovat co se tady bude v budoucnosti dit.

Hlavnim smyslem tohodle povidani melo asi byt, ze obcas se mi sice zda, ze Kanada je ta nejnudnejsi zeme na svete (alespon jista cast oficialni Kanady), zeme kde lide neradi prilis mnoho riskuji, maji radi zabehane postupy, libuji si v duslednem dodrzovani spousty vselijakych predpisu a narizeni, jejichz smysl mi casto unika (to vsechno je nejspis britske dedictvi, od ktereho se Kanada pomalu ale jiste odpoutava), a na druhe strane je to zeme velice rozmanita, kde clovek muze potkat zajimave lidi pochazejici ze vsech koute sveta, kteri se velice snazi byt navzajem tolerantni a snazi se najit nejaky spolecny "jazyk" (coz je nekdy hodne tezke). Je to zajimave byt svedkem procesu pri nemz dochazi k fuzi lidi nejruznejsiho etnickeho puvodu do noveho naroda, ktera se v tomto pripade muze nebo nemusi povest. (Neco takoveho muselo probehnout nekdy pred dvema tisici lety na jihu japonskych ostrovu, kdy tam doslo k promichani velice ruznorodych privandrovalcu ze vsech smeru, ktere nakonec vyustilo v dnesni japonsky narod, ktery je jeden z nejhomogenejsich na svete pokud jde o zvyky a chovani lidi. Pozustatky toho michani muzete videt kdyz se prochazite po Tokiu a pozorne si vsimate tvari lidi. Rozmanitost jejich tvaru a odstinu pleti je snad mnohem vetsi nez kdykoliv jinde na svete. A take treba v Rusku, kde dnesni rusky narod vznikl po staleti probihajicim michanim slovanskych a finskych kmenu s jejich vikingskymi vladci a s vlnami najezdniku z nitra Asie.)

--------
Zacal jsem ale vlastne povidanim o zime. Ta letosni zima zatim neni vubec tak zla pokud jde o teploty. Dneska v poledne teplota vysplhala dokonce az na nulu! A to jsem si vcera umyl auto. Uz na nem bylo moc soli. Ted uz zase vypada skoro stejne jako pred vcerejsim mytim. Pokud jde o jezdeni autem, opravdu nejlepsi je, kdyz je porad tak nekde kolem -30C. Tak nizkych teplot jsme si letos vlastne moc neuzili. Kazda zima je tady uplne jina nez ta predchozi. Ta letosni se vyznacuje spoustou snehu. Ve Winnipegu uz jsou na opacnych koncich mesta dve obrovske skladky udusaneho snehu svezeneho z ulic, 20 m vysoke na plose asi tak 600 krat 200 m. Ocekava se, ze tyhle haldy snehu budou letos tat nejmene do cervence, takze turiste, kteri ocekavaji snih ve Winnipegu i v lete, nebudou letos zklamani.