K vyprávění o výletu do Britské Kolumbie se docela dobře hodí zmínka o 70. výročí vykolejení speciálního hedvábného vlaku u Hopeu v Britské Kolumbii.

V době před věkem umělých vláken bylo hedvábí velice drahé a dováželo se ho z Asie do USA velké množství. Bylo přepravováno loděmi do Vancouveru odkud ho bylo potřeba co nejrychleji dopravit do továren v New Yorku ke zpracování. Jednalo se o žoky surového hedvábí a též o žoky plné bourců morušových, kteří i během cesty pokračovali v požírání morušových listů a ve výrobě hedvábí. Navíc se jednalo o velice drahý náklad, jehož pojišťění se platilo po hodinách, takže bylo v zájmu přepravců přepravu co nejvíce zkrátit. Proto byly někdy koncem minulého století zavedeny speciální rychlé vlaky, které dopravovaly jen hedvábí a které měly absolutní přednost před všemi ostatními osobními i nákladními vlaky (dokonce i před vlakem královským: když vlak korunního prince Alberta projížděl v r. 1919 Skalistými horami a zastavil na několik minut na vedlejší koleji, dostalo se překvapenému princi vysvětlení, že musí dát přednost vlaku s hedvábím).

Jeden hedvábný vlak vezl běžně surové hedvábí v hodnotě 2 miliónů dolarů a někdy až 10 miliónů dolarů, což byly tenkrát obrovské peníze. Vlaky doprovázela ozbrojená stráž. Zatímco normální vlaky tenkrát jezdily průměrnou rychlostí asi 25 mil/hod (40 km/hod), hedvábné vlaky dosahovaly rychlosti 55-90 mil/hod (90-145 km/hod), což byl ve věku parních lokomotiv úctihodný výkon. Hedvábný vlak každých asi 200 mil zastavil, byla provedena rychlá kontrola všech jeho funkčních částí a vyměněna jeho lokomotiva za novou s již roztopeným kotlem s plným tlakem páry. Celá tato operace trvala pouhé 3 minuty a vlak zase hned uháněl dál!

Za celou dobu provozu hedvábných vlaků se stala pouze jedna nehoda, před 70 lety, když se u Hopeu po výjezdu z tunelu v zatáčce vykolejilo několik vagonů jednoho z hedvábných vlaků na břehu Fraserovy řeky. Jeden z nich se zcela utopil v hluboké tůni řeky a leží tam někdy pod nánosy dodnes, další se otevřel a žoky z hedvábím z něj vypadaly do řeky. Každý žok měl hodnotu asi 800 dolarů a železniční společnost Canadian Pacific vypsala odměnu pěti dolarů za každý vylovený a vrácený žok. Lidé z osad podél Fraserovy řeky naskákali do člunů a uspořádali veliký lov na žoky s hedvábím. Mnohé z nich byly ovšem natolik promáčené, že je stejně bylo nutno vyhodit.