Před dvěma týdny jsem v našem winnipegském filmovém klubu viděl iránský film Okamžik nevinosti režiséra Mohsena Makmalbafa, který strávil dlouhá léta ve vězeni (zřejmě v době vlády šacha Rézy Pahlavího). V tomto filmu se snaží neobvyklým způsobem zrekonstruovat po mnoha letech svoji konfrontaci s jedním z šachových policistů. Každý z nich si najde mladého herce, který je bude ve filmu hrát a oba (režisér i policista) se nezávisle na sobě snaží seznámit své herce s tím, jak se ten starý incident udál. Během natáčení ten druhý herec neví, stejně jako kdysi v reálném životě, co ho čeká. Každého z obou herců snímá jiná kamera a jimi natočené příběhy se ve filmu navzájem prolínají. Teprve během tohoto natáčení se bývalý policista např. dozví celou pravdu o onom incidentu (že dívka, která se s ním každý den zastavila na pár slov až se do ní zamiloval a chtěl si jí vzít, ale pak mu zmizela, když pobodaný ležel v nemocnici, ve skutečnosti spolupracovala s útočníkem - dnešním režisérem!). Je to tedy film o natáčení filmu o historické události, není ale úplně jasné, co se kdysi doopravdy stalo a kde začíná umění. V tom je jedno kouzlo filmu. Další spočívá ve střídaní obrazů z obou kamer. Přitom diváka ze začátku vůbec nenapadne, že časový interval, který předvádí druhá kamera je totožný s tím, který před chvíli předvedla první kamera, až se mu najednou rozbřeskne, když si uvědomí, že tuhle scénu přece už viděl před chvílí jenže z jiného úhlu.

I když neiránský divák třeba úplně nepochopí všechno co chtěl režisér sdělit, stojí za to film vidět. Dokonce i když nepochopí vůbec nic. Film je totiž možno vnímat i jako řetěz jednotlivých poetických záběrů a scén, které jsou pastvou pro oči samy o sobě. Není to ale rozhodně film pro milovníky akčních filmů. Děj filmu není příliš složitý. Důraz je v něm na vykreslování nálad.

Je to už druhý iránský film, který jsem v tom klubu za poslední necelé dva roky viděl (zase tak často se tam nedostanu). Ten předchozí byl ještě poetičtější. Z obou filmů se mi zdálo, že Iránci mají stále ještě jednodušší starosti než lidé v západním světě a více přemýšlejí o velkých ideálech. A že mají rádi kino.

Občas se tady u nás v odborných kruzích mluví o velké vlně vynikajících filmů, která v poslední době proudí z Iránu. Nejsou to samozřejmě filmy komerční. Alespoň jsem si nevšiml, že be se hrály v normálních kinech. Režisér Mohsen Makmalbaf (který za své filmy získává četné ceny na filmových festivalech a v Iránu má pověst kontroverzního režiséra) je jen jeden z mnohých iránských filmových tvůrců. Iránskému filmu je věnován webovský magazín Cinema. Je možno se v něm dočíst např. o 95 let staré historii filmu v Iránu. Je tam i rozhovor s Mohsenem Makmalbafem.

Přes všechny problémy současného Iránu se zdá, že tam mají docela bohatý intelektuání život. Tady jsou další odkazy na iránskou kulturu a na nejrůznější webovské stránky s iránskou tématikou (jak oficiálního Iránu tak různých iránských emigrantských organizací).