Památník československé Kanady

MOJE ŽIVOTNÍ PŘÍHODY

(Výňatky ze životopisného díla Josefa Gaschnitze)

Jednou, když jsem byl v práci, hledali mne doma němečtí policajti. Po té příhodě jsem byl ihned rozhodnut zmizeti z dohledu. Kanada byla mým cílem. Vzal jsem sebou mladšího bratra a ostatní rodinu zatím nechal doma.

Bez nehody jsme se dostali do Liverpolu. Tam jsme se setkali s krajany i několika Němci, kteří utíkali z Německa. Myslím, že se asi nepohodli s německými zákony a tak hledali jiné působiště, kde zákony nebyly ještě známy. Ti, co byli Češi, zdáli se pořádní lidé, hledající lepší domov, než měli v Německu a tak jsme se dost brzy zkamarádili. Plavba do Kanady nám trvala celkem jedenáct dní, byla velmi bouřlivá, takže skoro všichni jsme měli mořskou nemoc. Jednu noc jsme již byli připraveni na nejhorší, vlny se valily přes parník, až rozbily dveře u kajuty a museli jsme pomáhat vynášet vodu, která se tam nahrnula. Můj bratr byl nemocný, z lůžka ani nevstal, tak jsem šel k němu a oznamuji mu, že se asi potopíme. Odpověděl, že je mu to jedno, neb stejně umře. Ale všechno dobře dopadlo a za krátko jsme byli v New Foundlandě. Tam se skládalo a nakládalo a spravovala škoda způsobená na moři. Než zas loď vyplula, kamarádi si vzpomněli, že bychom měli na cestu koupit láhev rumu, neb ten tam byl opravdu laciný. Že jsme měli ještě hodinu času, já a dva kamarádi jsme se vydali do města pro rum i nějaká jablka. Ale když jsme se vraceli, vidíme, že loď se již začíná pohybovat. Rozběhli jsme se, ale bylo pozdě. Museli jsme zůstat na místě, toť se ví, že bez peněz. Byli jsme tři a naše jmění nebylo dohromady celý dolar, a večer na krku. I vzpomněli jsme si na přeplavní společnost, ta že se snad o nás postará. Tak se také stalo. Jeden úředník nás zavedl do hotelu - tak aspoň tu budovu jmenoval - kde se nás ujaly dvě starší slečny, které tuto lacinou noclehárnu spravovaly. Bez večeře nás zavedly do jizby, kde byla jen jedna postel pro všecky tři. Ale to nám nevadilo, hůř bylo s jídlem. My byli na leccos zvyklí, ale žaludek vždy musel být plný, než jsme šli spát. Měli jsme nějaká jablka, snědli jsme je tedy a zapili rumem. Ten patřil kamarádům na lodi, ale snad nám odpustí; nemůžeme přece rum nosit sebou tak dlouho, až se s nimi shledáme. Ráno jsme se těšili na snídani, ale to nás zklamalo. Slečny nám daly trochu rybí polévky s trochou brambor, chléb žádný. Oběd byl stejný jako snídaně a večeře jako oběd. To se opakovalo každý den a tak jsme ztrávili celých osm dní, než jsme dostali loď do Kanady. Byla naložená hovězím dobytkem, ale vzala nás sebou a tam jsem jedl prvý "beefsteak." Byli jsme jediní lidští pasažéři na celé lodi, a proto asi si nás pan kapitán vážil a dobře nás krmil. Anebo snad též, že jim na lodi nějaké to dobytče pošlo a tak jsme si pochutnávali po osmidenním půstě. A za dva dni jsme byli v Kanadě ...

Moje první práce v uhelném dole a tamní lid se mi nijak nezamlouvali. Nebylo to jen vinou uhelné společnosti, že byly tak neutěšené poměry, ale vina částečně spočívala na samotných přistěhovalcích. A z těch snad nejhorší druh byli Němci. Neznal jsme jednoho, aby neměl policejní rekord v Německu. Nejlepší z nich byl jen dva roky v žaláři. Jeden se chlubil, že byl 22 roků ženatý, ale s manželkou žil jen 7 let a ostatních 15 let ztrávil v žaláři. Není tedy divu, že společnost s nimi špatně zacházela. My, čeští přistěhovalci, jsme většinou utíkali, abychom se vyhnuli vojenské povinnosti, nebyli jsme tedy o moc lepší, neb nás taky pronásledoval rakouský zákon.

Myslím, že člověk musí mít hodně štěstí a také trochu odvahy, aby se někam dostal. Nebýt toho, snad jsem tam byl ještě podnes. Mezitím za mnou přijela manželka s dětmi. Vybral jsem svůj plat, to už jsem měl asi stotřicet dolarů a jeli jsme do Sydney. Odtud jsme se dostali do jiného místa Nové Scotie, zvaného Joggins Mines. ... Kolem osady byly lesy a na jedné straně moře a mohli jsme chodit na zajíce a na ryby, aniž nám v tom někdo překážel. Vlny časem vynesly na břeh dobré stavební dříví a to nám dalo myšlenku vystavět si vlastní domov. ...

Ten čas za mnou do Kanady přijela moje máma, tři bratři a jedna sestra. ...

Bylo to v roce 1913, když jsem přijel na západ a zastavil v Calgary v Albertě. Nejbližší doly odtud byly 18 mil v Canmore. ...

....

A alespoň úplný konec:
Kdo to bude číst, ať je ke mně shovívavý, možná, že místy jsem se trochu chlubil anebo se zdál lakomec, ale ručím za to, že jsem napsal jenom svatou pravdu a všecko je má zkušenost. Tak si z toho vyberte to nejlepší a zkuste se podle toho řídit; jsem si jist, že na škodu to žádnému nebude. V červenci mi bude 60 let a to dvacátéhošestého 1942 a tak se pomalu připravuji na odpočinek. Ale než se opravdu k tomu rozhodnu, rád bych udělal ještě jeden dolar. Tak pravdou asi je, že člověk nemá nikdy dost.