Jednou se vracím se svojí manželkou ze vzdáleného města domů, na domovinu. Ráno jasný obzor se odpoledne začíná zachmuřovati a vzduch zvláště čpíti. "Zdá se mi, že jest to prerijní oheň," pravím k své družce. A skutečně. Nebyl sice ještě viděti, ale že nemůže být od naší domoviny příliš vzdálen, tím jsem si byl skoro jist. Pobízím proto potah k rychlejšímu kroku. Měli jsme tehdy jenom voloušky, protože to bylo na počátku našeho zákopničení. Byli to vlastně dva velcí obři, leč co jsme mohli očekávat za rychlost od této němé tváře? A domů měli jsme ještě přes deset mil cesty.

Vlečeme se tedy prerií a uvažujeme, co bude nutno zaříditi nejdříve, dostaneme-li se domů před ohněm. Měli jsme kousek políčka, asi jako dlaň, a na to, že naň zajedeme, potah odpřáhneme a uvážeme k vozu, jsme plánovali již nyní. Pak, že vyvedeme kravku ze stáje, a uvážeme ji k vozu též. Že dáme těm němým tvářím do vozu dost sena a pak namočíme pytle a budeme oheň jimi ubíjeti tak dlouho, dokud neobhájíme ty naše sruby a aspoň tolik pastviny, kolik je pro naše malé stádo třeba. Kdybychom však přijeli domů pozdě a shořelo nám vše i s prerií, byla by to naše zkáza. A překvapí-li nás oheň na cestě, tedy zatím co hospodyně bude opatřovat potah, já vypálím pro nás dosti prérie, abychom se neocitli v požáru. A tak jedeme a každá minuta se zdá být věčností.

Konečně s nastavším večerem dojíždíme domů a to právě ve chvíli, kdy již polovina naší domoviny jest sežehnuta ohněm, za nímž kam oko dohlédne, všde jenom černá poušť, v níž tu a tam ještě dohořívá někde keř nebo les. Spěcháme uvésti svůj plán v skutek, abychom alespoň něco zachránili. Po opatření potahu a kravky chápeme se oba namočeného pytle a začínáme toho ohnivého a rychle se plazícího hada ubíjet. Já napřed z toho většího a moje družka za mnou dobíjí.

Avšak vítr duje příliš prudce, takže oheň sálá příliš vysoko a též se šíří tak rychle, že nemůže býti přemožen. Zápasíme s ním již celou noc bez odpočinku, vysílajíce ránu za ranou, takže naše síly ochabují a již myslíme, že jest všecka naše námaha marna. Přemáháme však svou únavu a nesmírnou žízeň a opět a opět namáčíme ve služích své pytle. Ustati se nesmí na dlouho, chce-li se nad živlem zvítězit. V té noční tmě zdá se to osvětlení kraje přímo báječné. Praskot hořících keřů a lesů a plameny vysoko šlehající k nebesům poskytují pohled stejně velkolepý jako příšerný a zvěř před tím vším prchá jako šílená. A my, patříce na to vše, se vzdáváme již veškeré naděje, když v tom náhle vítr obrátí a my vítězíme.

Všek celý kraj jest jedna černá, holá poušť, až srdce nad tím usedá. Než, na hrobě všeho toho vzejde zase život jiný.