V Praze jsem tentokrát strávil jen asi 24 hodin - v příjemné předvánoční atmosféře. Praha a hlavně Pražanky se zdají být stále více elegantní. Výběr druhů chleba a pečiva stále širší a chutnější. Sortiment různých mořských ryb a jiných potvor větší než co jsem kdy viděl ve Winnipegu, který je bohužel daleko od všech moří. Španělské mandarinky klementínky, které byly nabízeny po celých Čechách (i když v některých místech mimo Prahu poněkud horší namrzlé a nahnilé kvality) chutnější než jakkékoliv jiné citrusové plody, které jsem před tím ochutnal. Dokonce chutnaly i lépe než úplně čerstvé zralé mandarinky, které jsem kdysi v hojné míře konzumoval v Japonsku. A už vůbec se nedají srovnávat s předčasně sklizenými čínskými a japonskými mandarinkami, které je nejčastěji možno koupit ve Winnipegu. (Klementínky nakonec dorazily minulý týden i do Winnipegu. Byly nabízeny jako španělské mandarinky, přestože byly prodávany v původních krabicích, na nichž je napsáno "Marocký produkt" a také "Navoskované citrusové plody". A na té vrstvičce vosku byla po dlouhé cestě z Maroka často ještě i vrstvička plísně a sem tam některá mandarinka byla zcela shnilá. Však jsou také nabízeny za hodně nízkou cenu. Přesto chutnají skoro stejně dobře jako ty pražské a stále ještě mnohem lépe než ty podtržené z Číny a Japonska.)

Ve srovnání s Prahou je výběr zboží v Havířově stále dosti žalostný, v některých obchodech snad i horší než byl český průměr 80. let. Rozdíl mezi Prahou a zbytkem republiky se zřejmě stále prohlubuje, což se mnohým Pražanům může líbit, ale k dobré atmosféře v celém státě to asi moc nepřispívá. Mimo Prahu jsem slyšel stížnosti na to, že Praha je zvláštní stát ve státě, nebo že "Pražáci jsou blbí". Při převodu auta z jednoho okresu do druhého už není třeba měnit státní poznávací značku, takže lidé na Moravě mohou vlastnit ojetá auta s pražskou SPZ. Je možno vidět takovou značku doplněnou nápisem "Já nejsú Pražák".

Přes všechny nářky o zdražování a přes zprávy o špatné ekonomické situaci, o lidech bydlících dlouhodobě v městké kanalizaci, atd., není (třeba ani v tom velkou nezaměstnaností postiženém Havířově) viditelné nějaké zjevné lidské zoufalství. Myslím, že jsem za celou dobu viděl jen jednoho žebráka a to blízko Karlova mostu v Praze. Všude je naopak vidět dost psů, jejichž vydržování v městkých bytech úplně zadarmo asi není. Ale je fakt, že jsem hodně času odpočíval na poklidném venkově a neměl čas na nějaké sociální výzkumy.

I na odlehlém Rumbursku panuje i nadále nadprůměrná nezaměstnanost.

Ve většině osobních vlaků stále ještě neteče voda na záchodech a málokdy tam bývá toaletní papír, ale existují už i perfektně čisté rychlíky se záchody vybavenými papírovými ručníky a se splachováním a přívodem vody do umývadla ovládanými zeleně svítícími spínači ve stěně A na krátkých tratích se objevují nové pěkně vypadající vagóny různých typů. Osobní vlaky stále ještě překonávají vzdálenost 91 km mezi Přeloučí a Prahou za dvě hodiny i více. Minimálně jeden ranní rychlík to však už stihne za pouhou 1 hodinu a 6 minut. A 250 km mezi Ostravou a Pardubicemi urazí rychlík za pouhé asi 3 a půl hodiny. A při zpožděném odjezdu vlaky zpoždění před příjezdem do cíle doháněji! V Praze je možno dostat v metru zadarmo stejnojmenný deník, který se mimo normálního zpravodajství snaží propagovat hromadnou dopravu.

Všiml jsem si, že alespoň ve východních Čechách a na severní Moravě je mnohem více jmelí než v minulosti. Nejen na dubech a jiných lesních stromech, ale občas i na stromech ovocných. Je to snad důsledek nedávného silného znečištění ovzduší, které snížilo obranyschopnost stromů proti cizopasnému jmelí? Nebo se jedná o nějaký přirozený přírodní cyklus?

Pěší zóna v centru Ostravy je docela příjemné místo. Žádné čichatelné znečištění vzduchu jsem tam nezaregistroval.

V programech kin je o poznání větší procento českých filmů než před dvěma lety. Takže jsem stačil shlédnout celé tři nové české filmy. Jeden z nich, "Návrat idiota", v novém pěkném komorním kině Evald na Národní třídě v Praze. Líbil se mi stejně jako i "Pelíšky". Ten třetí byl "Eliška má ráda divočinu", ze kterého jsem odešel s dost smíšenými pocity. Byla v něm sice ucházející hudba a spousta barevných detailních záběrů, ale jinak to snad měla být glorifikace stavu po požití halucinogenních hub. (A to byl prosím - podle přiznání režiséra před premiérou v Havířově - natočen za pomoci státního příspěvku 4 miliónů korun. V Kanadě by se určitě poskytnutí veřejných peněz na film s podobnou tématikou stalo předmětem velké kritiky ze strany části veřejnosti.)

Hudba filmu "Eliška má ráda divočinu" je ve stylu housemusic, o němž jsem nikdy před tím neslyšel (což vůbec nic neznamená), ale ani moje dcery ho neznají a zřejmě ani nikdo jiný v našem okolí. Také všechny webové stránky o housemusic, které jsem našel, byly jen evropského nebo israelského původu (jedna z nich např. tvrdí, že housemusic je nikdy nekončící vyznání lásky). Takže housemusic zřejmě vznikla v Evropě a přes Atlantik se zatím nedostala!

Když jsem o tom pak přemýšlel, není "Eliška má ráda divočinu" vlastně jen obrazem toho jakým způsobem se baví (ubíjejí čas) lidé, kteří v dnešní době mají dost peněz, stejně jako třeba dnes již klasická a uznávaná opereta "Čardášová princezna" od E. Kálmána (jejíž zvláštní rozšířené představení s úvodním výstupem oslavujícím herecký život a s šampaňským pro diváky o poslední přestavce v ostravském divadle Jiřího Myrona představovalo originální oslavu Silvestra) je v podstatě obrazem toho, jak se bavila smetánka doby před sto lety?

Pro úplnost, v Praze jsem stačil shlédnout i Hamleta provedeného jako muzikál v nově otevřeném divadle u Kalicha v Jungmanově ulici. Jeho jednotlivé písně se dobře poslouchaly, zajímalo by mě ale, co by tomu asi řekl Shakespeare?

A když už jsem u té kultury, v knihkupectvích bylo před Vánocemi mnoho nových i znovuvydaných zajímavých knih. Mezi nimi i překlad knížečky rozhovorů se slavným americkým lingvistou a sociálním aktivistou Noamem Chomskym nazvané "Tajnosti, lži a demokracie", ve které se čtenáři dostane dosti odlišný pohled na současnou americkou skutečnost a nedávnou historii, než jakou vykreslují velká media. Vydalo nakladatelství Votobia. Je to velice užitečná knížečka pro každého, kdo chce porozumět současnému světu.

Na vrcholu Lysé hory jsem zažil vánici, za kterou by se ani Manitoba nemusela stydět.

Zabedněné a někdy i vykradené zprivatizované hotely a zotavovny hyzdící svahy Beskyd jsou výmluvným svědectvím toho, že s privatizací po r. 1989 určitě nebylo všechno v pořádku.

O zemědělství si mnoho (většina?) obyvatel českého venkova myslí, že ho snad předchozí porevoluční vlády programově likvidovaly. I můj strýc z jižních Čech, který přes všechno šikanování 50. let vydržel jako jeden z velmi mála rolníků soukromě hospodařit nepřetržitě od r. 1948 až do r. 1989, prý tvrdí, že v něčem to před r. 1989 bylo pro něj snadnější než dnes.

Vůbec nechápu, jak to, že zákony bez postihu umožnily (nebo alespoň proč se nikdo nahlas nebouřil), aby bývalý funkcionář JZD získal do svého vlastnictví veškeré pozemky a majetek svého bývalého družstva (a snad i části okolních), utvořil z toho s.r.o., vypůjčil si pro ni asi 100 miliónů korun a po několika letech neúspěšného hospodaření doma a asi ještě méně úspěšné expanzi na úrodnou Ukrajinu, vyhlásil bankrot své firmy, poté co prý převedl veškerá její zbývající aktíva na svou sestru, takže z těch 100 miliónu nemusel (nebude muset) vracet snad ani haléř.

Zásobování potravinami mého zapadlého Ledce však rozvíjející se kapitalismus v malém prospěl. Jeden z místních starších chatařů si tam totiž otevřel obchůdek s potravinami, snad hlavně proto, aby měl nějakou činnost. Stánek je otevřený třikrát týdně a je zásoben mimo jiné čerstvým, často ještě teplým chlebem, který majitel osobně vozí z 20 km vzdálených Pardubic. Moje maminka si pochvaluje, že tak dobrý chleba tam nikdy předtím nebylo možno koupit. Ceny jsou přitom srovnatelné s cenami supermaketů v okolních městech.

Z množství explicitně náboženských katolických pořadů (mší apod.), odvysílaných v českém veřejněprávním rozhlase, by se dalo usuzovat, že v Čechách není 30% katolíků, ale alespoň 99%. Pro srovnání, v kanadském veřejněpravním rádiu CBC jsem snad mši nebo jiný vyloženě náboženský pořad ještě nikdy neslyšel, přestože tu Boha máme stále ještě v ústavě. Pouze pořady o spiritualitě a náboženství, které se však snaží věnovat stejně nejrůzným duchovním směrům včetně ateismu. A kněží jsou v Čechách zřejmě stále ještě placení státem, zatímco v Kanadě si je musí vydržovat věřící, kteří jejich služeb používají. Jen pro duchovní a církve, které se skutečně zabývají nějakou dobročinností, existují jisté daňové úlevy (duchovní např. nemusí platit daně z části platu, která je určena jako příspěvek na bydlení).