Kdysi dávno zasadil mladý sedlák před roubenou chaloupkou lipku, docela maličkou. Stromeček rostl, v létě se v jeho stínu schovávaly děti, na podzim mu zlátlo listí a v zime se ohýbal pod tíhou sněhu.

Svět běžel kolem něho, kamarádil se s ptáky letícími do svých dalekých domovů, s květinkami kolem něj. Netrvalo dlouho a horalové a budaři si začali o lípě povídat, o tom, že nosí lidem kolem nich stěstí, radost a smích.

Po cestě kolem ní prošla vojska i procesí, projel tu císař pán na statném koni i první dědeček automobil. Po čásku už nebyla lípa na rozcestí před chaloupkou sama, ale přibyla jí kamarádka. Vyprávěly si a podepíraly jedna druhou za větru, dívaly se na lidi a chránily je před bouřkou. Chaloupka se mezi tím změnila na pořádnou chalupu, děti, co si kolem hrály, už dávno odrostly.

Jednou silný vítr, co se rozběhl po horách, olámal z líp několik větví. Starý sedlák větve posbíral, odnesl do stavení a vyřezal z nich malý betlém a svým vnoučatům pak vyprávěl o tom, jak kdysi dávno zasadil .......

A v horách byl klid a mír.

Ták, haverlanti, posaďte se a já Vám budu něco poudat. Šak už je na čase Vám povědít nějakou tu poudačku vodsáď z těch našich kopečků.

Kdysi dávno, ale to už je vopravdu hodně dávno, byly celý Kérkonoše, Jizerský i Vorlický hory zahalený do nádhernejch, hlubokejch, hustejch, nekonečnejch, modro-černejch smérkovejch lesů. Horalové si vyprávěli poudačky zrovímka vo těch lesích. No táhli se přes všechny ty vršky vod Sněžky k Ještědu a dál, přes Krakonošovo království a dál k jeho sousedům Rampušákovi a Muhu. Co Vám mám poudat, byla to strašná nádhera a uprostřed těch lesů moh člověk vobčas najít i ňáký to drahý kamínčí, safíry modrý jako nebe, moc podobný těm, co nosí Muhu na kazajce, a taky rubíny, co se na sluníčku trpytěj jako zkamenělý kapky kérve.

Nejčastějc tam to kamínčí sbírali Vlaši, poněvádž ho nejlíp znali, a taky našinci neměli toliká času hledat pestrý šutýrky, a vodváželi ho do tý jejich Vlašský země, to je prej tam, někde u móře, co maj ten velikanáskej, zlacenej chrám s hafem věží. To jejich hlavní město prej leží skorem na vodě a všude tam prej jezděj lodičky. Šak Joska, co byl tak daleko ve světě, tuhle u Šveců poudal, že do tý Vlašský země se musí jako ku Praze, a pak porád dál na jih až se dojde k tomu móři. Tak ty Vlaši plundrovali ty naše hory, no co budu poudat, ale nejhroznější bylo to, že pán našich velebnejch hor s tím nemoh vůbec, ale vůbec nic udělat.

Nejhorší byl ten, co ho lidi vídávali s velikananánským, rohatým kozlem. Chodil ve vobrovským, vodraným, černým kabátě, do kterýho všecičko, ale úplně všecičko schovával, a pak sed na kozla a vodletěl do tý jeho Vlašský země, kde prej měl vobrovský paláce plný zlata a drahejch kamenů, von Vám to měl bejt taky ňákej kouzelník.

Tu takle jednou de kolem krajánek, ňájakej Francek vod Štěpanic, vracel se zrovinka z cesty po Němcích a u Poláků se taky stavíl, už se těšil, až uvidí mámu a jejich roubenou chalupu, ve kterým všichni zvostávaj. Francek vod budařů už slyšel, jak se Vlaši roztahujou po horách a vopravdu se mu to moc nelíbilo, hlavně to, jak sou ty naše kopce plundrovaný, tak, dyž viděl, jak Vlach chce zrovinka vodlítat, chytil kozla za rohy a chtěl ho setřást, vopravdu se mu to podařílo. Kozel zvostal tady na Kerkonoších a po čásku se zas vobjevil, možná v tý době už poslouchal našeho Krakonoše, ale Vlach roztáhnul ty svý pařáty, a pak ten svůj velikananánskej kabát a už byl pryč. Prostě vodlít.

Tu se z ničeho nic vobjevil před Franckem Krakonoš, jak by ze země vyrost a poudá: "Zato, žes hory naše dobře chránil, tak ti splním přání." Francek se zamyslel a měl takový zvláštní přání, za který mu spousta krajánků, tovaryšů a vandráků děkuje doposaváď, a to, aby každýmu pocestnýmu, co do hor s dobrou přide, Krakonoš dobře ustlal na mechu. Vod těch dob Krakonoš ustýlá dobrem poutníkům a cvrndy střežej jejich nerušenej spánek a vobčas je schovaj i do ňákýho dubu, aby na ně tolika nepéršelo, dyž si Krakonoš usmyslí, že tuhle nebo támhle potřebujou trochu pozalejt.

Není to ani tak dávno, co jsem je vidíla poslednějčko. Poletovaly vokolo jednoho doubku, co stojí u cesty ku Praze, tam Vám projde denně ale hrozná spousta lidí a lidiček. Vesele si zpívali, je to takový moc milý a tichounký popěvování, zní to tak trochu, jako dyž vítr krásně hraje na listy stromů. Asi se zrovinka rozloučily s nějakým moc milým krajánkem nebo putouvníkem. Možná jim povidal vo ňákym hezkym městě, který je někde hrózně daleko v cizejch krajích, třebas tam zrovinka kráčel, kdo ví ... Ty naše lehounký, milounký panenky strašně rádi sněj a vyprávění vo dalekejch zemích se do těch jejich snů krásně hodí. A jak uměj vyprávět pohadky! To si málo kdo dokáže představit.

A vo kom, ze to nynějčko poudám? No, vo cvrndách, vo lesních žínkách, tady vod nás z Podkérkonoší. Vo takovej průsvitnej bytůstkách, co žijou snad v každičkým lese, kde roste ňákej ten dub. Cvrndy totiž bydlej v těch krásnej doubkách, co rostávaly a rostou snad na každičkým rozcestí a na kraji skoro každýho lesejka. Duby sou nadherný stromy, takový majestátní a královský, šak si toho všiměte až vokolo ňákýho pudem.

Víte, co je na nich zvláštní. No, dyž viděj nějakýho holobrádka, jak si to štrádýruje do lesa a nevědej, estli pak tomu jejich lesu nechce škodit, poněvadž i takový lidský bytosti se mezi náma najdou, tak ho vlákaj do toho jejich doubku a vyzkoušej, estli je dobrej nebo zlej. Poutník se najednou voctne ve velký zahradě plný roztodivnejch kvítek a nesmí ani pomyslet na to, že by chtěl nějaký to kvítko utrhnou nebo zašlápnou. Dyž je k lesu dobrej, tak si s nim pak popovídaj a ukážou mu nějaký ze svých malých kouzlíček. Ale běda mu, dyž chce províst ňákou neplechu. To ho cvrndy nechaj v tom doubku, kde čas ubíhá jináč nežli tady v tom našem člověčím světě, nejdřiv pěkně vybát, a pak si už nikdy nedovolí na nic podobnýho ani pomyslet.

Ale, to Vám nemusím poudat, poněvadž s Vámi si jistě cvrndy taky rádi popovidaj. Šak jsem málem zapomníla, že Vám mám vyřídit vod nich pěkný a uctiví pozdrauvení. Tak se mějte krásně a přidte pobejt, ale zatím, haverlanti, dobrou noc.