Případ sester Dioneových není jediným případem kompenzací (restitucí) starých křivd, který tady byl v poslední době středem pozornosti. V Albertě byl v letech 1927 až 1972 platný zákon, podle nějž vláda nařizovala povinnou sterilizaci všech mladých lidí, kteří byli nějak považovány za méněcenné (měli I.Q. pod určitou hranicí nebo byli nějak vážněji tělesně postižení) a jejich další reprodukce se považovala za nežádoucí ("vědecké" pěstování čisté rasy bylo ve třicátých letech v módě nejen v Německu, trochu zarážející ale je to, že ten eugenický zákon platil v Albertě až do r. 1972). Dodnes žije asi 700 lidí, kteří byli podle toho zákona násilně sterilizováni. Vloni soud jedné takové ženě přiznal kompenzaci ve výši 750 tisíc dolarů, protože byla v mládí sterilizována z důvodů údajně nízkého I.Q. a později se ukázalo, že je zcela normální (takže i podle toho nemorálního zákona byla její sterilizace nezákonná). Protože se současná albertská vláda obávala, že by podobné kompenzace mohly být přiznány mnoha z dalších podobně postižených dosud žijících 700 lidí, kteří připravují hromadný soudní proces v této věci, zveřejnila před týdnem návrh zákona, podle něhož by maximální výše kompenzace, kterou by soud mohl každému sterilizovanému přiřknout, byla 150 tisíc dolarů. Proti tomuto návrhu zákona se ovšem zvedlo tolik protestů (podobně jako po odmítnutí kompenzace sestrám Dionneovým), že byl mezitím stažen. A v rádiu na toto téma v poslední době často diskutují různí profesoři etiky - zdali se vůbec mají napravovat staré křivdy, zdali se má dělat rozdíl mezi případy, kdy z dnešního hlediska nemorální věci byly v době, kdy se staly, zákonné (jako v případě albertské sterilizace) nebo i tenkrát protizákonné (jako byla zpronevěra peněz z fondu Dionneových paterčat). Etikové se shodují v tom, že pokud ještě žijí lidé, kteří jsou starými křivdami nějak postiženi (mohou to být třeba potomci lidí, kterým se původně křivda stala, jako v případě Indiánů, kterým byla ukradena jejich zem), musí se současná společnost snažit udělat všechno co je v jejich silách, aby se následky křivdy zmírnili. Pokud přímá restituce není možná, aniž by se způsobily značné neznáze jiným lidem (jako příklad bylo uváděno vrácení území, na němž stojí dnešní Vancouver Indiánům, kterým bylo kdysi prokazatelně nezákonně odebráno), je třeba dojednat nějakou náhradní kompenzaci.

Další případ kompenzací, o němž se nyní občas mluví, je kompenzace několika tisíc (snad až dvacet tisíc) lidí, kteří byli v 80. letech nakaženy při transfúzích krve nevyléčitelnou hepatitidou C ještě několik let poté co byly známy testy, kterými bylo možno nakažení darované krve hepatitidou C bezpečně zjistit, ale kanadský červený kříž a příslušné orgány ministerstva zdravotnictví se rozhodly zavedení testů do praxe o několik let zpozdit, aby ušetřily. Teď je to bude stát až několik miliard dolarů na kompenzacích (a možná i nějaké soudní procesy). V tomtu případě se nikdo kompenzaci odpírat nepokoušel, vyjednává se jen o její výši. Sporný je jedině případ lidí, kteří byli hapatitidou C nakaženi ještě před existencí oněch testů. Pro ně se žádná kompenzace nechystá, oni by také nějakou chtěli. Jejich případ je z mravního hlediska opravdu problematický. důvodů