5. května vysílala CBC další reportáž o následcích těžby uranu u Medvědího jezera.

Indiáni Dené se teprve nedávno (poté co se úroveň jejich vzdělanosti přiblížila ke zbytku společnosti) dozvěděli, že to co jejich otcové nosili v pytlech na zádech, bylo použito i na výrobu bomb, které byly shozeny na Japonsko a že tak nevědomky přispěli ke smrti statisíců lidí. Moc štastní z toho zrovna nebyli. Kanada za u nich vytěžený uran dostala od Američanů 2 miliardy dolarů.

Rozčíleni jsou z toho, že je (jejich otce) nikdo nevaroval před nebezpečím radioaktivity. Mají tam v jezeře stále ještě vrak jedné z lodí, která rudu převážela. Říkají, že kapitán a bílá posádka měli na lodi sprchu, v níž se neustále sprchovali, aby ze sebe odstranili radioaktivní prach. Ještě dnes podlaha té sprchovací místnosti ve vraku lodi vykazuje zvýšenou radioaktivitu, což dokazovali reportérům pomocí Geigerova počítače. Indiány nikdo ke sprchování nepozval, naopak je nechali klidně spát na pytlech s rudou, které loď převážela. Jejich ženy pak z těch radioaktivních pytlů po vyprášení prachu šily stany. Prý u nich na rakovinu vymřela celá jedna generace mužů.

Vládní úředník, který měl tehdy důl v rezortu, se v interview bránil, že důl sám byl bezpečný, dobře větraný, protože už tenkrát ve 40. letech byla známa data z českých rádiových dolů, v nichž horníci trpěli nadměrným výskytem plicních nádorů. A že Indiáni tenkrát byli ještě málo usedlí a že prý nešlo (nemělo cenu) je nějak o nebezpečí radioaktivity informovat. Podle jiných zdrojů však i bílí piloti letadel, kteří část rudy dopravovali letecky do Edmnotonu prý umírali na rakovinu, protože jim o radioaktivitě nikdo neřekl.

Ještě nedávno, když tam přišli experti odebírat vzorky hlušiny ze břehu jezera k rozboru, aby se zjistilo, zdali není přece jen potřeba provádět nějaká opatření k likvidaci radioaktivních pozůstatků dolů, bylo k plnění pytlů vzorky najato několik mladých Indiánů, kteří zase nedostali žádné ochranné pomůcky a varování o podstatě radioaktivity. A týden po onom pořadu byl vysílán telefonát člověka, který někdy v 70. letech na břehu jezera pracoval jako student při geologickým průzkumu (zkoumajícím možnost těžby jiných kovů), který tvrdil, že ani tenkrát je nikdo nevaroval před možným nebezpečím pohybu po haldách radioaktovní hlušiny.

Já mám trochu zkušenost z těžbou uranu v Čechách. Jeden z mých strýců byl ještě někdy v r. 1958 odsouzen na šest let (oficiálně za zpronevěru několika tisíc korun, neoficiálně za to, že byl mlynář, bohém a nechtěl vstoupit do JZD), z čehož musel skoro čtyři roku odsedět na uranovém dole Bytíz, kam jsem za ním zhruba asi jednou za půl roku také chodil na návštěvu (měli povolené návštěvy každé tři měsíce, museli jsme se střídat, byl to můj nejoblíbenější strýček). Pokud si vzpomínám ani tam se snad vůbec nemluvilo o nebezpečí radioaktivity (v dole pracovali vězni společně s normálními horníky, všichni dostávali stejný plat, který několinásobně převyšoval to co vydělávali ostatní lidé; věznům z něho ovšem podstatnou část strhávali za "ubytování a hlídani", i tak strýcově rodině posílali domů zbytek, který převyšoval normální plat), nejvíce se všichni báli, když museli odvrtávat skálu kolem nevybuchlých náloží, které selhaly při předchozím odstřelování předku chodby, při tom tam zahynulo hodně lidí, když se při vrtání strefili do té nevybuchlé nálože.

Strýcovi se práce (a nejspíš i výše výdělku) v uranových dolech zalíbila natolik, že asi tak za rok pro prupuštěni z vězení, když se nedaleko nás na severním konci Železných hor otevíralo několik malých uranových šachet (uran je v nějaké koncentraci v Čechách skoro všude, malá ložiska vytěžoval přímo Geologický průzkum uranového průmyslu rozšířením svých průzkumných vrtů v malé šachty, což byl i náš případ), našel si práci v nich a přes svůj pokročilý věk tam ještě několik let fáral pod zem. A v neděli tam několikrát dotáhl i mě a mého mladšího bratra, museli jsme lézt dolů po žebřících a tam nám ukazoval, jak v dolech všechno funguje. Nakonec, po r. 1968, když otce vyhodili z práce za to, že se v zaměstnání pokusil organizovat závodní organizaci nějaké nekomunistické strany, tam našel práci (měl už jen krátce do důchodu) na nějaký čas i on a i moje maminka si tam pak zvyšovala průměrný výdělek před důchodem měřením radioaktivity vytěžené rudy, což mohly dělat jen osoby, které byly už daleko za reprodukčním stádiem života. A i já jsem tam strávil jeden měsíc jednou v letě rozvážením hlušiny po nádvoří.

To uvádím pro ilustraci jak jsou lidé všude zhruba stejní. Stejně jako Indiáni od Medvědího jezera, kteří se kdysi nechali zlákat vidinou zdánlivě snadného výdělku v onom dolu, moje rodina (a mnoho dalších lidí z okolí) dělala v podstatě totéž, aniž moc přemýšleli o zdravotních následcích (v tom měli docela stěstí) a o tom co se s tím uranem dělo. Paradoxní na tom bylo jak lidé antikomunistického zaměření pilně pracovali na zásobovaní Sovětského svazu uranem a ještě při tom byli spokojeni jak finačně vyzráli na represivních opatřeních po r. 1968. Indáni mají alespoň omluvu, že tenkrát opravdu neměli k dispozici potřebné informace.