Poslední dobou se snad po celé Kanadě domáhají různé skupiny lékařů zvýšení platů (poplatků za své služby) či snížení pracovní zátěže. Své požadavky občas doprovázejí více či méně symbolickými stávkami (např. omezením poskytovaných služeb jen na ta nejnutnější ošetření). Teď právě jsou to hlavně porodníci, kteří v některých nemocnicích v Manitobě i v jiných provinciích odmítají provádět porody. Zajímavé je, že zhruba stejné handrkování mezi provinčními vládami a lékařskými organizacemi probíhá v provinciích, kde vládnou konzervativci i tam kde vládnou socialisté.

Stále se téměř každodenně diskutuje o tom, zda kompenzovat všechny lidi nakažené při transfúzích krve žloutenkou type C nebo ne. Hlavní argument vládních byrokratů proti tomu je, že by to byl nebezpečný precedens, který by vedl k lavině požadavků kompenzace za všechno co lékaři nebo zdravotní systém jako celek popletl. A je toho prý dost, celkem v 18% všech případů poskytnutí zdravotní péče v Kanadě dojde k nějakému zádrhelu, nepříznivé reakci, selhání vakcíny, lidské chybě, atd. Těch 18% mě docela překvapilo, zdá se mi to moc. Fakt je, že severoamerické zdravotnictví je vynikají v nových objevech, v nových lečebných postupech, prostě ve špičkových věcech a také v poskytování pohotovostní služby při nehodách, ale už ne tak dobré v prevenci a zdravotní službě pro široké masy a v organizování a poskytování dlouhodobé peče u chronických onemocnění.

V některých venkovských oblastech Kanady je těžké dlouhobě udržet lékaře. I Manitoba má tyto problémy. Tam se v posledních letech podařilo poskytováním různých finančních výhod nalákat určitý počet (bílých) lékařů, kteří v nedávné době emigrovali z Jižní Afriky. Newfoundlandu zase v tomto směru právě poskytla pomoc kanadská armáda. Bude tam vysílat na výpomoc týmy vojenských lékařů ze svých základen po celé Kanadě, kteří se tam budou střídat vždy po několika týdnech.

V Albertě šla vláda do sebe a přes počáteční odmítavý postoj se uvolila vyplatit automatickou kompenzaci lidem, kteří tam byli sterilizování podle eugenického zákona platného v letech 1927 až 1972. Asi 500 takto postiženým lidem, kteří žijí v různých zařízeních pro tělesně či jinak postižené (o něž se tedy vláda už stejně stará) bude vyplaceno 75 až 100 tisíc dolarů. Jednání o tom, kolik dostane dalších skoro 300 sterilizovaných, kteří žijí samostatně, pokračují. Všichni budou mít možnost se soudní cestou domáhat vyšší kompenzace, pokud se jím částka automaticky vládou vyplacená bude zdát nedostatečná.

Před několika týdny jsem poslouchal rozhovor s jednou takto postiženou. Tvrdila, že byla ve svých 16. letech považována za duševně méněcenou a sterilizována, protože tenkrát ještě nemluvila anglicky, jen několik málo slov. Přestože plynně hovořila svým mateřským (indiánským) jazykem - krýštinou (cree). Vlastně s tím, že se mnou občas někdo po příchodu do Kanady měl tendenci zacházet jako s blbečkem, když jsem z počátku úplně všemu hned napoprvé nerozuměl, jsem se ještě setkal i já. Dnes je v tomto směru situace snad už mnohem lepší.