Než jsem před necelými pěti lety přijel do Kanady, myslel jsem si, že vztahy mezi Indiány a bílými usedlíky v Severní Americe jsou dávno uspokojivě vyřešeny, že v dnešní době si Indiáni mohou na reservacích dělat co chtějí. Tři roky jsem strávil ve Vancouveru. Tam i v blízkém okolí je sice dost malých indiánských reservací, ale málokdo se stará o to, jak v nich Indiáni žijí. Poprvé jsem se o ně začal zajímat před dvěma lety po návštěvě známého Yosemitského údolí v Kalifornii. To bylo před o něco více než sto lety ještě domovem Indiánů Miwok a Paiute, kteří své území samozřejmě bránili proti bílým vetřelcům, byli poraženi a přeživší internováni po dlouhou dobu daleko od domova. Později jim bylo dovoleno vrátit se do okolí Yosemitského údolí, ale nikdy už nedostali rezervaci, žijí rozptýleni po okolních vesnicích, v údolí jsou připomenuti jen malým skanzenem, kde snad občas předvádějí pro turisty pletení košíků a podobné činnosti. Pak jsme se vraceli do Vancouveru přes Idaho a podle mapy jsme měli projíždět rozsáhlými rezervacemi Indiánů Nez Perce (propíchnutý nos) a Coeur d'Alene (srdce šídla? - francouzská jména, zejména geografické názvy, se hojně vyskytují od Alberty ož po Oregon, kde jsou dosud i celé francouzsky mluvící obce). Říkali jsme si, že tady byli na Indiány hodní, když jim nechali tak velká území, byli jsme zvědaví, jestli se tam Indiánům podařilo zachovat nějakou svéráznou kulturu. Ukázalo se však, že k tomu naprosto neměli příležitost, že to je něco na způsob Potěmkinových vesnic na mapě. Po přejezdu hranic obou rezervací nebylo možno zjistit jakoukoliv změnu, všude stejné farmy a obce s bílými farmáři jako mimo rezervace. V rezervaci Coeur d'Alene jsme nepotkali vůbec žádné Indiány, neměli jsme ale už moc času je tam hledat. Předtím v rezervaci Nez Perce jsme alespoň objevili malé městečko s indiánskou čtvrtí. Nevypadala sice o mnoho hůře než podobné čtvrti jiných amerických venkovských městeček, Indiáni tam usídlení nebudili ale dojem, že by žili obzvláště šťastným životem. O pár kilometrů dál bylo cosi jako muzeum historie Nez Perceů - ústřední budova (Visitor Center) Národního historického parku, který byl zřízen v roce 1965, aby pomohl zachovat alespoň něco z historie Nez Perceů a seznámil s ní ostatní obyvatele Ameriky. Tam jsme se dozvěděli, že na území rezervace je i několik čistě indiánských vesnic, a že Nez Perceové mají i své školy, v nichž se ovšem vyučuje jen anglicky. Fotografie tam vystavené ukazují inteligentní Nez Perce, kteří ještě na přelomu tohoto století vypadali mnohem sebevědoměji a důstojněji než jejich dnešní potomci zlomení desetiletími "pomoci" od evropských usedlíků. Nez Perceové, jako i většina ostatních Indiánů, se zřejmě nejrychleji rozvíjeli ještě před vlastním přímým kontaktem s evropskou civilizací, kdy se mohli bez cizího vměšování rozhodnout, co z cizích zkušeností převzít do své kultury a provádět to tempem, které jim vyhovovalo. (Kdyby tato forma pomoci - možnost sami si vybrat co jim nejlépe vyhovuje - byla bývala soustavně poskytována všem národům Třetího světa, byli bychom dnes zřejmě ušetřeni spousty problémů, které začínají obtěžovat celý svět.)

Nez Perceové získali již začátkem 18. stol. koně, velice rychle se naučili provádět jejich selektivní chov a brzo měli velká stáda výborných koní, což vedlo ke vzrůstu jejich životní úrovně a umožnilo zvýšené kontakty s ostatním světem, tedy další příliv nových myšlenek, některé z nichž přijali za vlastní. Do styku s bílými lidmi se poprvé dostali na začátku 19. stol - s expedicí hledající cestu k Tichému oceánu. Hostili je celý měsíc a dali jim zásoby a informace na další cestu. Pak od 40. let minulého století na jejich území již začali pronikat první bílí usedlíci. V roce 1855 Nez Perceové dosti neochotně podepsali smlouvu vymezující jejich rezervaci. Tato rezervace alespoň zahrnovala téměř celé jejich tradiční území až na pohraniční oblasti, kde nebyly žádné jejich vesnice. Pak bylo ale na jejich území nalezeno zlato a v roce 1867 byla plocha jejich rezervace vládou zredukována na jednu desetinu původní rozlohy! Část Nez Perceů tuto novou smlouvu odmítla podepsat a žila dál ve svých starých domovech mimo území zmenšené rezervace. Vláda Spojených států je chtěla přesídlit násilím, došlo k boji, Nez Perceové zpočátku vyhrávali, po přibytí vládních posil se chtěli zachránit ústupem do Kanady, což se jim nepovedlo. Nejobtížnější pro Nez Perce byl konec 19. stol. a začátek tohoto století, kdy jim byly misionáři a úředníky americké vlády násilím vnucovány evropské hodnoty a kultura a byli soustavě přesvědčováni o své méněcennosti. V roce 1887 byl přijat zákon (General Allotment Act), který měl urychlit asimilaci všech Indiánů tím, že jim vnutí individuální vlastnictví půdy. Jednotliví Nez Perceové dostali podle tohoto zákona přiděleno v průměru 36 hektarů. Zbylých více než 70% plochy rezervace bylo pak vládou rozprodáno bílým přistěhovalcům.

Individuální vlastnictví půdy, přírody vůbec, bylo a často stále ještě je v naprostém rozporu s filozofií všech Indiánů. Podle nich si lidé mohou z přírody jen půjčovat tak, aby byla uchována v neporušeném stavu pro příští generace, ne ji vlastnit a drancovat ke svému krátkodobému prospěchu. Tato filosofie jim zřejmě programově zabránila vybudovat technologicky orientovanou civilizaci, to ale naprosto neznamená, že by byli žili méně šťastným či méně duchovně bohatým životem než evropské národy, spíše naopak. Na druhé straně nebyli ovšem schopni vyprodukovat dostatečně účinné zbraně, kterými by mohli svůj způsob života natrvalo ubránit. Avšak přízrak ekologické katastrofy vyvstávající na obzoru způsobuje, že jejich názory na zacházení s přírodou nacházejí stále více posluchačů.

V posledních letech se i Nez Perceové začínají vzpamatovávat a začínají podnikat kroky k tomu, aby si opět vládli sami. Ovšem jak to provést v rezervaci, v níž v důsledku předchozí politiky vlády tvoří menšinu, bude stejně těžké jako v budoucnu třeba pro Litevce, kteří v důsledku ruského osidlování jejich historického území tam začínají také být v menšině.

Všechny tyto křivdy se děly přesto, že Spojené státy od začátku své existence uznávaly a nikdy oficiálně uznávat nepřestaly, že Indiáni jsou suverénními národy, které původně plně kontrolovaly svá území. V tomto smyslu s nimi také vláda USA uzavřela téměř 400 mezinárodních smluv, které všechny ale časem porušila. Pro ilustraci cituji odpověď právníka montánských Blackfootů na dotaz jednoho ze starších tohoto kmene, proč vláda smlouvy nedodržuje: "Když bílí lidé přišli na tento kontinent, vy indiánští lidé jste je převyšovali počtem. Bylo vás více, byli jste silnější. Museli něco udělat, aby se vyhnuli válce a tak předstírali, že s vámi uzavřou smlouvy, aby si zajistili mír. Když se bílí lidé stali silnější a početnější, nemuseli na ty smlouvy už brát tak velký ohled. Dnes jsou tak silní a početní, že mohou porušovat tyto smlouvy podle své libovůle" (viz sborník "Pathways to Self-Determination. Canadian Indians and the Canadian State", Eds. L. Little Bear, M. Boldt & J.A.i Long, Univ. of Toronto Press, 1984, strana 151). (Historicky nemají tedy Američané právě velké morální právo kritizovat jiné za porušování mezinárodních smluv.)

Přes oficiální uznávání indiánské suverenity bylo ale veškeré praktické úsilí americké vlády donedávná zaměřeno na naprostou asimilaci Indiánů. Federální vláda si postupně, většinou jednostranně, přisvojovala jednotlivé suverénní pravomoci vlád indiánských kmenů. V roce 1924 se zákon zvaný Indian Reorganization Act snažil, dosti úspěšně, vnutit Indiánům formu vlády, která neodpovídala jejich tradicím konsensuální demokracie. (Přijímání závazných rozhodnutí pouhým většinovým hlasováním se jim zdá málo dokonalé, protože vede k polarizaci společnosti, vytváření soupeřících skupin/stran, kterým nakonec už ani tak nejde o věc samu, jako o vítězství nad protivníkem za každou cenu. U nich bylo nějaké rozhodnutí závazné pouze tehdy, když s ním souhlasili naprosto všichni. Když nebylo možno diskusí dospět k společnému názoru, věc se odložila do budoucna.) Tento zákon je dodnes příčinou rozporů uvnitř některých kmenů, kde vláda volená způsobem požadovaným v zákoně je jaksi považována za vládu kolaborantskou a existuje vedle tradičním způsobem vybírané vlády. Teprve v roce 1968 bylo americkým kongresem Indiánům zaručeno, že lpění na tradičních zvycích a formě vlády z nich nadále v očích zákona nebude dělat neplnoprávná individua. Přes jisté zlepšení jejich situace v poslední době připustil i americký týdeník "Time" 6. července 1987 (str. 69), že v mnoha ohledech zůstávají v situaci okupovaného národa. Jejich strádání se pouze zpomalilo, ne zastavilo.

Svou formu vlády a způsob života si do velké míry byli schopni zachovat jen ti nejtrvdohlavější, jako třeba Konfederace šesti národů (Mohawkové, Oneidaové, Onondagaové, Cayugaové, Senecaové a Tuscaroraové), souhrně nazývaných Iroquoisové (viz "National Geographic", září 1987). Sami si říkají Hu-dý-no-šo-ný, tj. Lidé dlouhého domu. Původně jim patřila větší část dnešního státu New York, v současné době jsou rozptýleni v 17 malých rezervacích ve státu New York, v Ontariu, Quebecu, Wisconsinu a Oklahomě. Nejzajímavější z nich je Akwesasne, Kanaďany označované jako St. Regis Reserve, jejíž polovina se nachází v Ontariu, druhá ve státu New York. Oni se ovšem nepovažují ani za součást Kanady, ani USA a cestují po světě s vlastními pasy. Jejich demokracie je mnohém starší než americká, svou ústavu odvozují od svého Mesiáše, zvaného Mírotvůrce, který prý před tisíci lety přišel mezi ně zavést mír a pořádek.

V Kanadě byl oficiální přístup úřadů - nejprve anglických, později kanadských - k Indiánům naprosto odlišný. Nikdy jim žádná suverenita přiznána nebyla. Asimilace Indiánů byla tradičně oficiální politikou. Historicky to bylo asi tak, že dobrotivý britský panovník se ujal bezprizorních Indiánů, kterým nikdo mocný dosud nevládl. Že měli po staletí své vlastní zákony a svou formu vlády, to nikoho moc nezajímalo. Po vytvoření kanadské konfederace pak v této tradici pokračovala kanadská vláda. Ještě v roce 1870 prohlásila Kanada svou svrchovanost nad Severozápadními Teritorii, k nimž tenkrát patřilo i území dnešní Alberty a Saskatchewanu, aniž se ptala jejich tehdejších obyvatel, co tomu říkají. Po uzavření smluv s Indiány byla pak veškerá odstoupená území prohlášena za Korunní půdu, včetně té, která jim byla prozatím ponechána v rezervacích. Podle zákonů platných dodnes - i když jejich dodržování se již zdaleka plně neprosazuje - byli Indiáni v podstatě prohlášeni za méněcenná nesvéprávná individua, za něž všechno rozhoduje Ministerstvo pro indiánské záležitosti. Když minister uznal, že některý kmen už udělal pokrok ve svém zcivilizování (asimilaci), mohl postupně povolit, aby si určité záležitosti, včetně finančních, vyřizoval sám. Všechno co je na rezervacích, je ale i nadále oficiálně majetkem Koruny. Paradoxem je, že přesto si kanadští Indiáni v celku zachovali svou identitu lépe než jejich američtí soukmenovci a Kanada často byla útočištěm amerických Indiánů před pronásledováním. Naposledy to bylo vloni, kdy zde dostal politický asyl americký indiánský aktivista Robert Satiacum. Po dobu projednávání své žádosti o asyl strávil ale tři roky v normálním kanadském vězení.

Kanadští Indiáni si zachovali lépe svou identitu možná proto, že v duchu britské tradice měla být asimilace Indiánů prováděna v naprosté izolaci od ostatních obyvatel. Např. do roku 1951 nesměli opouštět rezervace bez povolení. Do roku 1972 byly jejich děti vyučovány v internátních školách, většinou vedených misionáři, kde byly trestány, často i tělesně, za každé slovo pronesené v jejich jazycích. Podobná praxe v byla i v USA. Ještě koncem 40. let jim bylo třeba říkáno, že to ďábel mluví jejich ústy když mluví indiánsky (Saturday Night, duben 1988, str. 40). Takže dnešní střední generace Indiánů většinou rodný jazyk příliš neovládá. Jen starší lidé a pak zase trochu malé děti, protože v současné době se Indiáni snaží převzít své školství do svých rukou a pomalu zavádějí na rezervacích dvojjazyčné školy. V dnešní době se v Kanadě mluví asi 55 domorodými jazyky, přes všechen pokrok pesimisté ale tvrdí, že během deseti let jich zůstane jen pět až šest. Nejlépe jsou na tom Indiáni a Eskymáci v Severozápadních teritoriích, kde většina členů teritoriální vlády jsou domorodci a na letošek připravují zrovnoprávnění sedmi domorodých jazyků s angličtinou.

V posledním desetiletí se kanadští Indiáni začali vehementně hlásit o svá práva. Možná lze říci, že jsou v takovém stadiu národního obrozování jako byli Češi někdy začátkem minulého století. Jenže v tomto století probíhá všechno nějak rychleji. Chtěli by opět vzít do svých rukou všechny své záležitosti nejenom školství a vyjasnit svůj vztah ke Kanadě. Indiáni například tvrdí, že z relativně velkých částek, které federální vláda na základě smluv uzavřených v minulém století oficiálně vydává na sociální služby Indiánům, 80 až 90% je ve skutečnosti utraceno na byrokratický aparát Ministerstva pro indiánské záležitosti, a že oni by ty peníze uměli využít lépe, kdyby jim bylo dovoleno s nimi samostatně hospodařit.

I když dnes už mají možnost stát se individuálně plnoprávnými kanadskými občany, nemají o to moc zájem, protože nechtějí ztratit svou kulturní identitu a svá kolektivní práva. Kanadská vláda je jim zatím ochotna poskytnou nanejvýš samosprávu městského typu, oni ale chtějí buď plnou nezávislost nebo v rámci kanadské federace rovnoprávnost svých kmenových vlád (nebo vlád celých kmenových federací) s provinčními vládami. Z indiánské perspektivy se o tom mluví např. ve výše zmíněné knize "Pathways to Self-Determination...". Indiáni tvrdí, že znění dohod z minulého století nebylo jejím předkům často dobře přeloženo, takže ti měli dojem, ze podepisují něco trochu jiného. Přitom plných 64% toho, co Kanada dnes považuje za své území, předmětem žádných smluv zatím nebylo. Není to jen většina Severozápadních teritorií, ale i části Britské Columbie, Alberty, Sakatchewanu a možná i ostatních provincií. Jednotlivé indiánské kmeny žijící na těchto územích se v poslední době alespoň snaží nechat si soudní cestou potvrdit svůj nárok na tato území, protože politické řešení se zdá být v nedohlednu. Zatím mohou jen závidět novozelandským Maorům, kteří nedávno dosáhli soudních a legislativních opatření, na základě nichž se budou napravovat všechny prokázané křivdy a podvody, které na nich byly v minulosti spáchány.

Zde v Lethbridgi je obtížné se nezajímat o tyto problémy, protože město je v těsném sousedství největší reservace v Kanadě, na níž sídlí jeden ze čtyř blackfootských (v jejich jazyce: Siksika) kmenů a Indiáni tvoří v jižní Albertě stále ještě alespoň desetinu všeho obyvatelstva.

Občas mám nepříjemný pocit, že můj útěk před sovětskou okupací zkončil nevědomou účastí na okupaci jiné. Před sto lety zde bylo území blackfootské konfederace, kterou tvořily čtyři blackfootsky mluvící kmeny: Blackfoots (Siksika), Bloods (Akainai), Peigans (Apikuni) a montánští Blackfooti a dva kmeny Indiánů Sarcee z oblasti dnešní Calgary. Území konfederace se rozprostíralo od severní hranice Yellowstonského národního parku ke Calgary a od Skalistých hor zhruba k dnešním sakatchewanským hranicím - je to tedy další případ společenství uměle rozděleného dnešní americko-kanadskou hranicí. Jejich staletý způsob života byl založen na lovu bizónů a tak náhlé nesmyslné vybití 60 miliónů bizónů bílými přistěhovalci v druhé polovině minulého století bylo pro Blackfooty katastrofou prvního řádu, která je na dlouhou dobu zdemoralizovala, protože neměli čas přejít včas na jiný zdroj obživy. O tom svědčí historie Peiganů zaznamenávaná ve zkratce sledem nejvýznačnějších událostí (zimopočtem) na bizóní kůži (viz foto nalevo) od roku 1764 do roku 1879. Končí zmizením bizónů, které následovalo brzy po příchodu slavné Severozápadní (dnes Královské kanadské) jízdní policie (1874) a podepsání Smlouvy č. 7 (1877) určené pro jihoalbertské Indiány.

Hodně věcí z indiánské tradice může být Evropanům dosti cizí, jako třeba jejich hudba a tanec. Některé jejich názory jsou rozhodně zajímavé. V každém případě nechápu proč by nemohli už konečně být ponecháni na pokoji, aby si mohli svůj život zařídit tak jak chtějí.