V březnovém čísle Reportéru se objevilo velice kladné hodnocení zimních olympijských her v Calgary. To však platí jen pro pohled z určité perspektivy. Pro sportovce to byla samozřejmě velká událost, ale celá záležitost byla velice zkomercializovaná a zdálo se, že pro pořadatele nebyl hlavní ani tak sport, jako reklama do budoucna pro albertský turistický průmysl. Z hlediska přírodních podmínek to totiž nebylo úplně nejvhodnější místo pro zimní olympiádu (v Albertě je po celý rok velmi málo srážek, tedy byly problémy se sněhem, a také se silným větrem a častým a značným kolísáním teploty). Z čistě sportovního hlediska by asi bylo lepší uspořádat hry o něco dále na západ, na druhé straně Skalistých hor, tam je ovšem relativní pustina, a nešlo by tam dosti úspěšně zorganizovat ten průvodní reklamní cirkus.

Ceremonie spojené s olympiádou mi v mnohém připomínaly loňskou slavnost ve Vancouveru na uvítání Ricka Hansena (po úrazu v mládí ochrnutý na dolní končetiny) po jeho vynikajícím sportovním výkonu - na invalidním vozíku objel celý svět a vybral při tom několik miliónů na výzkum léčby poranění páteře. Uvítací slavnost samou ale označila jedna velšská novinářka v dlouhém článku o Vancouveru v letošním únorovém čísle známého kanadského měsíčníku "Saturday Night" jako křížence mezi "Hollywoodskou televizní soutěží, shromážděním náboženských horlitelů a Prvním Májem v Bulharsku." Také v tom článku, který velice dobře vystihuje naše pocity a zkušenosti z tohoto města, uvažovala o tom, zda by snad "tento dav nebylo možno přimět tleskat čemukoliv."

Tedy většina Alberťanů se u příležitosti olympiády zdála být v extázi, alespoň většina těch evropského původu přibyvší do Alberty v posledních sto letech. Původní obyvatelé Severní Ameriky, Indiáni, však převážně přijímali celý cirkus kolem olympiády se smíšenými pocity. Ne že by něco měli proti olympijské myšlence sbližování národů, k té se naopak velice hlásí. Vadilo jim ale, že celá olympiáda a s ní spojené akce mohly být chápány tak trochu jako oslava konečného triumfu nových usedlíků nad Indiány, a konkrétně, že mezi hlavními sponzory těchto akcí byly velké naftařské společnosti, které jsou hlavními původci strádání malého kmene Indiánů Cree od jezera Lubicon v severní Albertě asi 400 km na sever of Edmontonu (Lubicon Lake Band). Jednalo se především o státní společnost Petro-Canada, jež financovala olympijskou štafetu, která běhala křížem krážem celou Kanadou asi tři měsíce před olympiádou, a také o Shell Canada, která sponzorovala výstavu tradičního indiánského umění a náboženských předmětů v Glenbow Museum v Calgary po dobu olympiády. V případě výstavy se Indiánům navíc nelíbilo, že jejich kultura byla prezentována, alespoň původní záměr byl takový, jako kultura dávno mrtvá, zatímco ona se v poslední době vehementně hlásí k novému životu a říkali, že pokud pro ni někdo chce něco udělat, měl by raději pomoci jejim současným živým nositelům. Navíc tvrdili, že většina vystavovaných předmětů jim byla v minulém století misionáři odňata proti jejich vůli, tedy ukradena, že se často jednalo z jejich hlediska o svatokrádež, a někteří se snažili soudní cestou získat tyto předměty zpět, zatím neúspěšně (nedávno alespoň dosáhli toho, že hlavní předmět sporu, jakási obzvláště posvátná mohawkská maska nebude vystavena v Ottawě, další zastávce výstavy). Lubiconi po dlouhém uvažování vyhlásili bojkot obou akcí jako poslední možnost jak upozornit na příkoří jim činěné. Přitom stále zdůrazňovali, že nemají nic proti olympiádě, že jejich protest je zaměřen jen proti naftařským společnostem, které ničí jejich tradiční území a způsob života.

Kmen Lubiconů žije na svém území u jezera Lubicon již po mnoho generací, čítá dnes 457 lidí, mluví jazykem Cree a je jedním z těch sedmi kmenů v Severní Albertě mezi řekami Peace River a Athabasca River, na které se zapomělo, když delegace složené z vládních úředníků, příslušníků policie a kněží v letech 1899 a 1900 projížděly územím dnešní severní Alberty, tenkrát součastí Severozápadních Teritorií, a vnucovaly Indiánům smlouvy v nichž se vzdávali nároků na svá území výměnou za malé rezervace, zemědělské nářadí, léky, příslib vzdělání pro své děti, každoroční plat pěti dolarů na osobu a slib, že budou moci nerušeně provozovat lov i v budoucnosti. Do Ottawy delegace nahlásily, že celkem 3323 Indiánů v této oblasti podepsalo tzv. Smlouvu č. 8, že asi pětset dalších nemohlo být kontaktováno. Delegace se ovšem nepochlubily, že postupovaly jen podél obou řek a vůbec se nepokusily proniknout do divočiny mezi nimi, takže ve skutečnosti nebylo kontaktováno několik tisíc Indiánů. Teoreticky by dnes měli být Lubiconi spokojeni, protože nikdy nemuseli podepsat smlouvy o odstoupení svého tradičního území, jehož suverénními pány by tedy podle všech zvyklostí měli zůstat až do dnes. Jejich problémem ovšem je, že později se různí byrokraté pokoušeli popřít jejich existenci, zlikvidovat je na papíře, a tyto snahy nabyly na intenzitě v posledním desetiletí, kdy byla na jejich území objevena nafta. Zmatky začaly původně celkem nevinně tím, že když se totiž na začátku století konečně doslechli, že bílý muž dává každoročně Indiánům v rezervacích po pěti dolarech, několik Lubiconských lovců se o ně také přišlo přihlásit do nejbližší rezervace, kde byli přidáni do seznamu tamějšího kmene. V důsledku toho federální vláda uznala Lubicony jako samostatný kmen až v roce 1939. Dva zástupci vlády byli tenkrát příjemně překvapeni jejich úrovní, našli oplocené zahrady, dobré koně, čisté, dobře oblečené, zdravé a inteligentní lidi. Lubiconi si vybrali místo pro rezervaci, z jejího vyměření ale nejprve sešlo proto, že začala válka. Pak už nastoupila vědomá oficiální snaha sabotovat úsilí Lubiconů o uznání jejich domorodých práv. Mladý účetní Ministerstva pro indiánské záležitosti jménem McCrimmon začal z úsporných důvodů redukovat seznamy smluvních Indiánů. Přes četné protesty kněžstva, vládních agentů i místních poslanců vyškrtal více než 700 jmen ze seznamu jednotlivých kmenů, mimo jiné polovinu Lubiconů. Od všech členů rodin, které byli připsány do seznamů po roce 1912 požadoval totiž důkaz čisté indiánské krve ze strany otcovy, což v podmínkách divočiny je dost těžko proveditelné. Někteří Indiáni později dosáhli znovupřiznání indiánského statutu, ale stále ještě existují paradoxní případy, kdy jen část dětí stejných rodičů je úřady považována za Indiány a zbytek za Neindiány. V roce 1943 McCrimmon tvrdil v Ottawě, že počet Indiánů, který zůstal na seznamu Lubiconského kmene je tak malý, že snad ani nemá cenu pro ně zřizovat rezervaci. V důsledku těchto administrativních akcí ze současných 457 Lubiconů jich federální vláda nedávno uznávala za Indiány jen 182 a albertská vláda dokonce jen devět.

V roce 1952 se albertská vláda dotázala federální vlády (ta je výlučně zodpovědná za záležitosti původních obyvatel Kanady a podle smluv s nimi podepsaných má zastupovat jejich zájmy) co bude s Lubiconskou rezervací, protože byl rostoucí zájem o nerostné bohatství v této oblasti. Když nedostala žádnou odpověď, chovala se nadále, jako kdyby žádného příslibu rezervace nebylo. V roce 1973 začala se stavbou celoročně sjízdných silnic, aby se mohlo začít s těžbou ropy, z níž dostává provinční vláda určité procento zisku. Těch sedm zapomenutých kmenů podalo v září 1975 soudní podání (caveat) připomínající jejich právní nárok na velkou část severní Alberty a žádající o jeho projednání dříve než tam dojde k rozsáhlejšímu rozvoji těžby nerostných zdrojů. Alberta odmítla a aby znemožnila kladné vyřízení byl v březnu 1977 přijat zákon, který učinil ilegálním taková podání se zpětnou platností od doby, kdy to těch sedm kmenů učinilo. Většina z nich pak zatím další boj vzdala kromě Lubiconů, kteří měli to štěstí, že od roku 1978 mají mladého (narozen 3. dubna 1950) schopného náčelníka Bernarda Ominayaka (foto nalevo), který se zasloužil o vytvoření sítě podpůrců Lubiconů po celé Kanadě, částech Spojených Států a zasahující i do Západní Evropy. Vloni v květnu vystoupil jako jeden z hlavních řečníků ve Vídni na třetím sjezdu podpůrných skupin severoamerických Indiánů.

Přes všechny potíže mohli Lubiconi žít a obhospodařovat svá tradiční loviště (8500 čtver. mil) více méně po svém až do konce sedmdesátých let. Pak vypukla v Albertě naplno naftová konjunktura, během pěti let bylo na Lubiconském území bez jejich souhlasu vybudováno 4000 mil přístupových cest, 641 čtver. mil lesa bylo zničeno požárem způsobeným těžební činností, vše se neúprosně přibližovalo k Lubiconské osadě Little Buffalo u jezera Lubicon, až nakonec bylo v okruhu nejbližších deseti mil kolem něho vyvrtáno 400 naftových studní. To všechno vyhnalo zvěř, takže roční příjem celého kmene Lubiconů za kožešiny ulovených zvířat se snížil za těchto pět let z 255000 dolarů na 20000 dolarů a počet losů ulovených pro potravu z 219 na 19. V důsledku toho žije nyní 90% Lubiconů, kteří byli do té doby soběstační, ze sociální podpory, což je pro ně velice deprimující. Přitom naftařské firmy mají z jejich území ročně stamiliónové zisky, z čehož Lubiconi nedostali doposud ani cent.

V létě 1981 albertská vláda jednostranně změnila status osady Little Buffalo z domorodého sídliště na provinční osadu. Byl vypracován plán zástavby, vyměřeny dvouakrové (0.8 hektaru) parcely, ulice dostaly oficiální názvy, a lidé byli nuceni, aby si parcely, na nichž mnozí žili 70 až 80 let, pronajali či alespoň přijali od vlády 'darem'. Kdo by odmítl, byl by považován za nezákonného uživatele (squatter) Korunní půdy! Na všechno bylo najednou vyžadováno povolení úřadů. Někdo, kdo si třeba postavil ohradu pro koně šest let před těmito událostmi, dostal z Edmontonu úřední přípis tohoto znění: "Dozvěděli jsme se, že jste postavil jakési ploty a ohrady na parcelách LSD 13 a 14, sekce 11-86-14-W5th Meridian, na Korunní půdě přímo přes cestu od Vašeho domu. Jelikož neexistuje žádný doklad, že Vám k tomu bylo vydáno povolení, je Vám tímto oznámeno, abyste tyto ploty a ohrady odstranil do 60 dnů." Tímto způsobem chtěla vláda dosáhnout, aby Lubiconi uznali svrchovanost Alberty. Navíc status provinční osady a výstavba ulic měla oficiálně přeměnit Little Buffalo na "využívanou Korunní půdu", která by se pak podle stávajících zákonů už nemohla stát součástí žádné rezervace. Všichni však odmítli, včetně většiny ze 150 Métisů (míšenců - potomků prvních francouzsky mluvících bílých lovců a jejich indiánských manželek/družek; před sto lety bylo v dnešní Albertě velice málo bílých obyvatel, z toho jich asi 85 % mluvilo francouzsky), kteří s Lubicony v Little Buffalo žijí. Jen čtyři métisské rodiny, které jsou proti plnému uznání Lubiconských nároků, parcely přijaly. Když třeba provinční úředníci přijeli oznámit, že čtyři domy postavené schválně mimo oficiální hranice osady budou zbourány, přišlo na schůzi několik lovců s nabitými puškami a tak se zatím žádné bourací buldozery neobjevily a domy stojí dodnes.

V únoru 1982 podali Lubiconi žalobu na deset naftařských společností operujících na jejich území a požadovali zastavení jejich činnosti dokud se uspokojivě nevyřeší jejich nároky a dostatečná ochrana divoké zvěře, aby alespoň staří lovci nemuseli měnit svůj životní styl. V listopadu 1983 soud odmítl takový příkaz vydat s tím, že indiánský způsob života už stejně neexistuje, takže nemůže být poškozen. Odvolací soud rozhodnutí potvrdil. Prohlásil, že škoda již byla mezitím učiněna!

V roce 1985 jmenoval federální ministr pro indiánské záležitosti zvláštního vyjednavatele E.D. Fultona, který měl vyšetřit stížnosti Lubiconů a navrhnout řešení jejich situace. Ten si nejprve myslel, že Lubiconi musí velice přehánět, že to na co si stěžují se nemohlo stát. Postupně se ale přesvědčil, že mají pravdu, a ve své závěrečné zprávě doporučil v podstatě přistoupit na jejich požadavky: rezervaci o rozloze asi 80 čtver. mil (oni požadují 91.4 podle původní formule Smlouvy č. 8 - jedna čtvereční míle na každých pět lidí), spolurozhodování při spravování životního prostředí a regulaci divoké zvěře v jejich tradičníčh lovištích a kompenzaci za škody způsobené na jejich území. Lubiconi jsou si vědomi, že čistě tradiční způsob obživy není nadále možný, chtějí být ale opět soběstační a plánují např. pěstování divoké rýže, chov bisonů (vlastní nyní malé stádo), pěstování zemědělských plodin, obnovu životního prostředí zničeného těžbou ropy a provozování různých řemesel.

Albertská vláda zprávu odmítla a byla proti jejímu zveřejnění. Federální ministr pro Indiány byl mezitím vyměněn a vše zůstalo při starém. Vloni na podzim navíc mezi Lubicony vypukla epidemie tuberkolózy, která jak je známo snáze napadá organizmus vystavený značnému stresu, kterého si Lubiconi užili v poslední době dostatek. Náhlá ztráta přírodní potravy také přispěla svým dílem. Akutní tuberkulóza byla zjištěna u 42 lidí a celkem 117 lidí je léčeno, protože byli nemoci vystaveni. K tomu přibyly další neštěstí, jako smrt šesti mladých lidí, kteří uhořeli při srážce s naftařským náklaďákem. Všechno toto dohromady podle již zmíněného únorového čísla "Saturday Night" připadá některým lidem jako genocida skupiny lidí, která stojí v cestě plánům jiné skupiny, nebo spíš jejich touze rychle zbohatnout. A to nikoli před několika staletími, ale v tomto desetiletí.

Takže po tom všem se není co divit, že Lubiconi vyhlásili bojkot olympijské štafety financované Petro-Canadou, která hraje vedoucí roli při likvidaci jejich životního prostředí. Díky jejich podpůrné síti, protestní akce proti Petro-Canadě probíhaly při příležitosti průběhu štafety po celé Kanadě, hlavně však téměř ve všech indiánských rezervacích, kterými štafeta probíhala. Např. v Severozápadních Teritoriích štafetu oficiálně bojkotovala celá teritoriální vláda, i když tam bylo hlavním důvodem to, že velká většina běžců byla bílá, přestože v teritoriích mají domorodí Indiáni a Inuiti (Eskymáci) stále ještě mírnou většinu. Lubiconi a jejich příznivci byli občas nazýváni teroristy, televizním kamerám se často podařilo vyhnout se záběrům na nápisy protestujících, i když ti se postavili přímo před kamery, kampaň Lubiconů v Evropě byla mařena, ale přesto výsledek byl pro Lubicony mírným úspěchem, alespoň v tom smyslu, že jejich strádání vešlo ve všeobecnou známost a jejich záležitost zůstává od té doby v popředí zájmu sdělovacích prostředků. S Bernardem Ominayakem se nakonec sešel k osobnímu jednání kanadský ministr zahraničí i ministr pro indiánské záležitosti. Alberta změnila zásadně odmítavý postoj k uznání nároku na rezervaci, je nyní ochotna poskytnout okamžitě asi 25 čtverečních mil, o případném nároku na více by se mělo vyjednávat později. Po dvou schůzkách s Bernardem Ominayakem se albertský premiér (předseda provinční vlády) Don Getty začal dokonce vydávat za příznivce Lubiconů a tvrdil, že se u federální vlády bude zasazovat o urychlené vyřízení jejich záležitosti. Federální ministr pro Indiány nedávno ale prohlásil, že oficiálně žádné takové kroky ze strany Alberty učiněny nebyly! Federální vláda mezitím předala celou záležitost k vyřízení k soudu. Lubiconi byli nejprve proti tomu, protože se odhaduje, že to bude trvat alespoň pět let, než soudy dojdou k nějakému závěru. Jejich záležitost byla během posledních osmi let totiž již předmětem několika jiných soudních jednání, které se ale nikdy nedostaly k jádru věci a zabývaly se zatím více méně procedurálními záležitostmi. Proto Lubiconi v poslední době vážně uvažovali o tom, že nadále nebudou čekat až někdo laskavě uzná jejich práva, že prostě začnou plně uplatňovat svou svrchovanost nad požadovanými 90 čtverečními mílemi, protože se už nechali vodit za nos dost dlouho. Každý, kdo by chtěl cokoliv podnikat na jejich území, by nejprve musel získat povolení od nich. Po prvním krátkém zasedání tohoto nového soudního procesu začátkem června byli poněkud optimističtější, protože tam byl učiněn větší pokrok než při všech předchozích soudních jednáních za posledních osm let, a je prý naděje, že se soud konečně dostane k jádru věci. Nejprve se totiž bude projednávat, zda jsou Lubiconi vázáni Smlouvou č. 8, kterou nikdy nepodepsali, nebo zda si mohou s Kanadou vyjednat svou vlastní smlouvu, zda jsou doposud legálními vlastníky celého jejich tradičního území, zda mají nárok na samosprávu, atd. Čeká se, že toto vlastní jednání začne nejdříve v lednu příštího roku ....

-----------------
Pokračování