Tvrzeni moskevskych zidu z nedavnemu poradu CBC o tom, ze se jim ve meste celkem dobre zije, mi pripadalo docela prekvapive ve svetle zprav o radeni ruske mafie. Viz napr. clanek casopisu Forbes o Borisu Berezovskem, zrejme nejbohatsim muzi Ruska, ktery je povazovan za "kmotra" vsech ruskych mafianu a ktereho pry posloucha i Boris Jelcin (mimochodem, pan Berezovsky ma doktorat z aplikovane matematiky a 25 let pry stravil vyzkumem v oboru teorie rozhodovani v Ruske akademii ved; vedecka hodnost zrejme nemusi mit naprosto nic spolecneho s charakterem cloveka). Odkaz na tento clanek jsem nasel na strankach televize CBC venovane Rusku v prechodu.

Nedavny clanek moskevskeho zpravodaje kanadskeho deniku Globe and Mail pana Geoffreyho Yorka tvrzeni o relativne idylickem poulicnim zivote v Moskve potvrzuje. Pan York v nem pise, ze Moskva muze vskutku byt nebezpecnym mestem pro lidi v nekolika malo lukrativnich a zlocinci infiltrovanych profesi jako jsou komercni bankeri, manazeri hotelu, obchodnici s drahymi kovy a poslanci parlamentu. Ale poulicni zlocinnost je pry mnohem mensim zlem nez v mnoha severoamerickych mestech a pan York se citi v setmelych moskevskych ulicich mnohem bezpecnejsi nez v Chicagu nebo Los Angeles.

Clanek pak pokracuje popisem ruznych bizarnich nebezpeci, ktere muzou radoveho Moskvana potkat spise nez setkani s nasilnym zlocincem. Moskva nutne potrebuje opravit sit potrubi ustredniho topeni, ktera krizuji celym mestem. V posledni dobe zacaly praskat a tak se muze stat, ze se vam najednou otevre chodnik pod nohama a octnete se v jame variciho se bahna. Zatim takto zahynuli dva lide. Dalsi nebezpeci pry ciha v parcich, kde jsou v klecich vystaveni divoci medvedi. Klece nejsou nekdy v nejlepsim stavu a tak pred mesicem medved jmenem Masa uniknuvsi z jedne z nich smrtelne zranil maleho chlapce. V zime na chodce zase ciha moznost byt proboden velikymi rampouchy padajicimi z okapu (zatim takto zahynula jedna zena, od te doby pry tymy horolezcu splhaji na strechy a preventivne shazuji nebezpecne rampouchy. Nebezpecne mohou byt i rozpadajici se pomniky v nekterych mestech (nekde na Sibiri byl takto zabit mladik, na ktereho se zhroutila socha Lenina). Vycet nebezpeci, ktera zni exoticky kanadskym usim konci otravou vlastnorucne nasbiranymi houbami (v lete) a umrznutim v opilosti po usnuti na ulici v zime a celorocni moznosti otravy alkoholem.

Na Chicago mam nasledujici vzpominku: kdyz jsme se asi po 8 mesicich pobytu v Ontariu v lete 1984 stehovali pres pul kontinentu do Vancouveru, vzali jsme to pres USA (bylo to rychlejsi, levnejsi a byli jsme na USA zvedavi). Tech par veci, ktere jsme uz meli, jsme nalozili do toho nejmensiho stehovaku od firmy U-HALL (ridite si ho sami) a s nim jsme pak treba projeli i dost vysoko polozeny Yellowstonesky park (mozna, ze to nebylo nejekonomictejsi si vsechno stehovat tak daleko sebou, rozhodne to ale bylo zajimave dobrodruzstvi). Kdyz jsme se pri teto ceste prijizdeli do Chicaga, potrebovali jsme vymenit (poprve od zacatku cesty) cestovni seky za hotovost (plastikove karty uz byly, ale jeste ne uplne vsude pouzitelne). Jeste jsme nevedeli, ze v americkych mestech se do mnohych ctvrti nedoporucuje vstupovat. Na jednom z prvnich vyjezdu z dalnice do Chicaga jsme proste sjeli do mesta, zaparkovali stehovak, presedli si vsichni do naseho osobniho auta a jeli jsme hledat nejaky financni ustav. Neco jako banka bylo celkem blizko, bylo tam vsude strasne moc mrizi a dost neporadek. V tech mrizich bylo jedine male okenko, u nehoz se zrejme vyrizovaly jakesi financni transakce. K nasemu velkemu a nemilemu prekvapeni nam u toho okenka odmitli za nase cestovni cokoliv dat a vubec se s nami nechteli bavit a vysvetlit co je s nasimi seky spatneho. Nejprve jsme si mysleli, ze pri jejich nakupu v Kanade se musela stat nejaka chyba. Pak nam doslo, ze vsechny ulice v te ctvrti jsou nejake poderele spinave a mnoho domu se tam rozpadalo. Tak jsme se radeji honem vratili k nasemu stehovaku, nastesti ho zatim hlidal nejaky cerny policajt, kteremu asi moc vrtalo hlavou co tam v te ctvrti delame. Podle kanadskych poznavacich znacek nasich vozidel mu snad doslo, ze jsme mistnich pomeru zcela neznali a ze jsme tam asi omylem. Kdyz jsme pak o kus dal uz v normalne vypadajici ulici nasli normalni banku, seky nam okamzite proplatili. Pak nam doslo, ze do te prvni instituce zrejme normalni bili lide nikdy nechodi a museli si tam o nas nejspis myslet, ze jsme seky nekde ukradli, anebo snad ze jsme nejaci provokateri. Na druhe strane mesta nas uz v bohatem predmesti trochu hostil znamy z mistni univerzity. I tam ale pry bylo nebezpecne nechat nas stehovak v noci bez dohledu zaparkovany na ulici. Velky zamek, ktery na jeho zadnich dverich byl by pry pro lupice nebyl zadnou prekazkou a nejspis by nam do rano obsah vybrali. Proto pracne sehnal nekoho kdo nam dovolil zacouvat s nasim stehovakem az tesne ke stene jeho garaze, tak aby ke dverim do nakladniho prostoru nebyl pristup.

Konecne i tady ve Winnipegu, ktery ma na kanadske pomery dost velkou zlocinnost, se citim skoro stejne bezpecne jako v Japonsku. Snad s tou vyjimkou, ze kdyz jdu vyjimecne o pulnoci mestem pesky, dost sleduji, co se kolem mne deje, coz jsou v Japonsku delat nemusel. Zrejme mam stesti, protoze jsem se zatim s zadnym nasilim nikde osobne nepotkal. Nebo pravdepodobnost takoveho setkani je vsude mnohem mensi nez jak by se zdalo ze zprav medii. Pod vlivem takovych zprav si pak i nekteri lide z Pinawy mysli, ze zivot ve Winnipegu musi byt velky horor, zatimco ve skutecnosti je skoro tak idylicky jako v Pinawe, ktera lezi v lese na konci cesty a z niz tedy pripadny zlocinec nema nadeji na rychly unik.