Cervena trasa — nase cesta do Vancouveru pres ctyri narodni parky (Banff, Kooteney, Glacier, Mt. Revelstoke) a kolem jezera Okanagan ve vnitrozemi B.C., a jizda po Slunecnem pobrezi a vychodnim pobrezi Vancouverova ostrova.

Ruzova trasa — cesta zpet do Winnipegu.

Misto prozkoumavani novych mist jsem tentokrat vyrazil s dcerami Evou a Zuzanou na vylet do zapadni Kanady - na "kontrolu" te obrovske oblasti, kde se vsude citime docela doma. Holky se mnou na jare zacaly trochu vice jezdit na kole a tak jsme si sebou vzali i jizdni kola. Vlastne jen dve, protoze Eve ho nekdo v polovine srpna ukradl (pres noc zamcene u domu) a pred odjezdem si zadnou vhodnou nahradu ve Winnipegu nestacila koupit. Z nejruznejsich duvodu jsme vyrazili se zpozdenim az odpoledne 27. srpna. Po odjezdu z Winnipegu se brzy zacalo mracit a pak jsme po vetsinu noci mohli pozorovat tri bourky, ktere svymi blesky temer nepretrzite ozarovaly plochou prerijni krajinu na stovky kilometru daleko. Bylo to docela uchvatne divadlo. Jedna z nich radila na severu, druha na jihu a treti na zapade primo pred nami. Skrz ni jsme nakonec nekdy po pulnoci brzo po prujezdu Reginou v jiznim Saskatchewanu projeli - dvakrat jsme se ocitli asi na pulhodiny v silnem lijaku s malym krupobitim. Rano uz zase svitilo slunce a z radia jsme se dozvedeli, ze ty kroupy zpusobily na mnoha mistech jizniho Saskatchewanu peknou paseku - velke skody na urode a snad i na zviratech.

V jizni Alberte, kde jsem je drive nikdy nezaregistroval, nas na jednom jezere prekvapilo velke hejno pelikanu (i u nas v jizni Manitobe pocet pelikanu posledni dobou nejak roste). Jezera v jizni Alberte a hlavne v Saskatchewanu jsou totiz dost slana. Je to oblast, ktera se nachazi v destovem stinu Skalistych hor, srazky jsou tam minimalni. Je to polopoust, v niz na jiznich svazich rostou i dva druhy kaktusu. Je to soucast souvisle suche poustni a polopoustni oblasti, ktera se tahne od jihu USA az nekam ke Calgary). Prijemnym prekvapenim bylo, ze se zrejme podarilo vzkrisit radio CKUA - pod nazvem CKUA Radio Network tam opet vysilaji alespon dva vysilace (misto drivejsich asi 10) teto stanice. Odpoledne jsme dorazili do Calgary do obchodu Mountain Equipment Co-op (je to druzstvo prodavajici vylucne statisicum svych clenu po cele severni Americe vybaveni pro nejruznejsi cinnosti v prirode; ma jeste obchody ve Vancouveru, Torontu a Ottawe (od r. 2003 i ve Winnipegu) a zasilkovou sluzbu). Od me posledni navstevy pred tremi lety se prestehoval do moderni, mnohem vetsi budovy; v te stare ted sidli klaster jakesi obskurni viry! Pak jsme potrebovali hlavne koupit pro Evu nove kolo. Vyber v Calgary na konci sezony byl stejne maly jako ve Winnipegu a tak jsme nakonec celkem levne koupili pouzite kolo, ktere bylo po oprave jedne pneumatiky a malem serizeni okamzite schopno najezdit stovky dalsich kilometru. (Nakupovani v Alberte ma tu vyhodu, ze je to jedina provincie v Kanade, kde neni provincni dan z prodeje (pridane hodnoty), ktera vsude jinde cini alespon 7%. Alberta si to muze dovolit, protoze se tam tezi nafta.)

Vecer jsme se pak presunuli do Skalistych hor do kempingu v Johnston's Canyon v Banffskem narodnim parku. I tam se projevuji usporna opatreni kanadske federalni vlady. Narodni parky si nyni na sebe pokud mozno musi vydelat. Zatimco asi pred 10 lety se za celorocne platne povoleni ke vstupu do vsech narodnich parku v Kanade platilo $25 a pred tremi lety $40, dnes je to uz $70. Pred tremi lety se za tridenni povoleni platilo asi 5 dolaru, dnes je treba platit za kazdy den 10 dolaru, takze za tri dny to dela 30 dolaru (vsechny tyto ceny jsou pro skupinu 2-10 lidi, neboli jedno auto). Protoze snad vsemi narodnimi parky ve Skalistych horach prochazeji dalkove silnice, auta, ktera po nich jen bez zastaveni projizdeji, nemusi platit. Na rozdil od drivejsich let se nyni mnohem prisneji kontroluje, zda nektera z neplaticich aut v parcich nezastavila. Napr. vsechna parkoviste u zacatku turistickych stezek tam nyni objizdeji zrejme k tomu urceni pracovnici, kteri kontroluji, zda vsechna parkujici auta maji vystavene platne povoleni ke vstupu do parku a provinilcum hned vypisuji pokuty. Poplatky za prenocovani v kempincich take za posledni tri roky vzrostly asi o 50%. Je ale pravda, ze za tu dobu alespon byly mnohe kempingy a dalsi vybaveni parku obnoveno nebo zmodernizovano.

Dalsi den (v patek) jsme vsichni tri vyrazili na kolech vetsinou stale do kopce smerem na Jasper nejprve po Bow Valley Parkway (rekreacni silnici udolim reky Bow), kde jsme bez nehody projeli i dvacetikilometrovym usekem, na jehoz zacatku bylo varovani, ze se tam vyskytuje medvedice grizzly (grizzly je masozravy) s medvidaty, ktera tam nedavno nejakeho cyklistu napadla, prozkoumali jsme lyzarske stredisko nad Lake Louise a pak pokracovali po Icefields Parkway (rekreacni silnici ledovcovych poli). Asi po 60ti km jizdy nekde u Hectorova jezera mela Zuzana staleho stoupani uz dost a zacali jsme se vracet. Zpet to slo samozrejme mnohem lepe a tak jsme si jeste v pulce cesty vyslapli prudky ctyri kilometry dlouhy kopec od transkanadske silnice k velice krasnemu jezeru Lake Louise (a nakonec dojeli az na jeho samy konec). U jezera stoji jeden z tech obrovskych drahych horskych hotelu a je oblibenym cilem vsech moznych autobusovych zajezdu, takze je tam mozno se bavit zdravenim cetnych japonskych turistu v jejich materstine (nekdy je to mirne sokuje, ale vzdycky velice potesi, i kdyz se pak ukaze, pokud se se mnou nahodou chteji dat vice do reci, ze ten bily dabel, ktery je pozdravil, toho o moc vic neumi). Odhaduji, ze tech 120 km, ktere jsme ten den najezdili, by mohlo byt asi stejne namahavych jako 160-180 km tady v rovinach Manitoby, kde holky pred tim v jednom dni najezdily nejvic asi 85 km, na vic nikdy nemely cas.

Noc tam v horach byla uz dost chladna, rano bylo auto pokryte namrazou. V sobotu rano jsme se zabalili a cely den jsme se premistovali i s autem na jih do Radium Hot Springs v Narodnim parku Kooteney. Auto ridila hlavne Zuzana, ktera si ten den, vzdy kdyz na nas nekde cekala, udelala vetsinu domacich ukolu, ktere na dva tydny dopredu ve skole vyfasovala, protoze u nich skolni rok zacal uz 25. srpna. Z tohoto dne jsou nasledujici fotografie:

V nedeli rano jsme nalozili vsechna kola a prejeli zhruba o 100 km dal na zapad do Ledovcoveho narodniho parku. Tim jsme v minulosti uz mnohokrat projizdeli, ale nikdy nebyl cas se tam zastavit. Je to celkem maly park, ale je to jedno z nejrozmanitejsich mist ve Skalistych horach s velice clenitym terenem, se spoustou vysokych hor, na nichz je vice nez 400 ledovcu nejruznejsich velikosti, a s nekolika vegetacnimi pasmy. Park se rozklada kolem Rogersova prusmyku, jehoz nejnizsi bod je v nadmorske vysce 1237 m. Prusmyk byl objeven v roce 1881 majorem Rogersem, ktery hledal vhodnou trasu pro transkanadskou zeleznici. Zeleznice vedouci timto prusmykem byla dokoncena uz v r. 1885. Je to ale misto, kde v zime pada velke mnozstvi snehu a z prudkych svahu stale padaji do prusmyku laviny. V techto tezkych podminkach tam v prvnich letech po zahajeni provozu na zeleznici prislo v lavinach o zivot nekolik set zeleznicaru, kteri meli za ukol udrzovat prujezdnost trati. V r. 1916 byl proto postaven tunel a zeleznice se odstehovala hluboko pod povrch prusmyku. V r. 1962 byla ale prusmykem vedena transkanadska silnice. Dnes je podle teto silnice vybudovano 18 palebnich postaveni pro dela, z nichz specialni jednotka kanadske armady ostreluje v zime svahy okolnich hor, jakmile se na nich vytvori lavinove podminky. Pred takovym preventivnim spoustenim lavin je silnice samozrejme uzavrena a je otevrena teprve az je z ni vsechen sestreleny snih odstranen, coz muze nekdy trvat mnoho hodin, jak jsem jednou v zime na vlastni kuzi zazil.

Ledovec se do anglictiny preklada tremi zpusoby: ten, ktery plave v mori je iceberg. Rozsahly ledovec, ktery pokryva vrcholky pohori (a vetsinou ho zdola z udoli neni vubec videt) je icefield (ledove pole). Jazyky, ktere z takoveho pole vybihaji dolu do udoli se pak nazyvaji glaciers. My jsme hned po prijezdu do Glacier National Parku vyrazili na turu k jednomu z nejvetsich ledovcu, ktery se tam vyskytuje, k Illecillewaet Glacier do nadmorske vysky asi 2500m. Nekolik obrazku z teto tury najdete tady:

Na prvnim obrazku je (krome Zuzany a Evy) hluboko v udoli videt transkanadskou silnici asi 1 km na zapad od jejiho nejvyssiho bodu v Rogersove prusmyku. V tom lese dole bylo podel stezky spousta modraku (to je ten druh hribu, ktere jsou po rozriznuti nejprve krasne zlute a pak velice rychle zmodraji) a take dost pravych hribu. Ten "mravenecek" na rozhrani stinu a svetla na treti fotografii je Eva. Na druhem a tretim obrazku je dobre videt zcela holou skalu pod koncem ledovce. Je to prostor, ktery ledovec zaplnoval ve velice nedavne dobe. Vsechny ledovce ve Skalistych horach totiz v poslednich desetiletich taji a ustupuji. Illecillewaetsky ledovec, ktery je jednim z nejdele a nejvice zkoumanych ledovcu (uz od r. 1887), ustoupil od poloviny minuleho stoleti, kdy skoncilo posledni chladne obdobi v nedavne historii Zeme, temer o 2 km! Kdyz bude tento proces pokracovat i nadale stejne rychle, zmizi cely ledovec behem pristich 50 let! Z toho, co je mozno vycist z ruznych geologickych nalezu se zda, ze rozsah ledovcu se v minulosti stale znacne menil. Pred 900 lety Illecillewaetsky ledovec napriklad vydatne rostl a pravdepodobne zaplnoval cele to udoli se silnici z prvni fotografie. Behem posledniho milionu let byla cela Kanada zcela pokryta vrstvou ledu, misty az 1,5 km silnou, celkem trikrat. Posledni velka doba ledova skoncila asi pred 10 tisici lety. Pak nasledovalo teple obdobi, na jehoz konci pred 6 tisici lety (v dobe vzniku zemedelstvi v Mezopotamii a severni Africe) nezustaly na jihu Britske Columbie vubec zadne ledovce. Horniny stlacene silnym ledovym prikrovem posledni doby ledove se na nekterych mistech stale jeste pomalu zbavuji sve deformace.

Po sestupu dolu jsme stravili krasnou noc na brehu hucici divoke ledove reky Illecillewaet, ktera odnasi vodu vzniklou tanim stejnojmenneho ledovce.

Pokracovani tady