Prvni cast tohoto vypraveni s mapou je zde. Skoncil jsem v ni uprostred Skalistych hor po jejichz nejvyssich hrebenech vede hranice mezi Albertou a Britskou Kolumbii. Skaliste hory jsou mimo jine zajimave tim, ze tvori rozhrani mezi zcela odlisnymi kusy pevniny. Na vychod od nich byval pred miliony let breh tepleho more, u nehoz zili dinosauri, jejichz cetne pozustatky jsou tam, hlavne v Alberte, stale objevovany. Povrch prerii je totiz tvoren silnymi vrstvami usazenin, ktere se kdysi vytvarely na dne onoho melkeho prehistorickeho more. To co je dnes znamo jako Britska Columbie lezi na jine kre zemske kury, ktera pred miliony let priputovala od zapadu a pri jeji (nekonecne pomale) srazce se zbytkem americkeho kontinentu se vyvrasnila kanadska cast Skalistych hor. Nekdy zacatkem tohoto tydne se prave objevila zprava, ze na zaklade srovnavani pozustatku prehistorickych skebli v Britske Columbii a v Kalifornii dosli odbornici k zaveru, ze tyto dve oblasti kdysi davno tvorily jeden celek. Dnesni Vancouveruv ostrov se take pomalu priblizuje k pevnine a za mnoho dalsich milionu let by se s ni mel take spojit.

V pondeli rano po onon vystupu na Illecillewaetsky ledovec jsme se opet presunuli o dalsich par desitek kilometru dale na zapad do Mount Revelstoke National Park, dalsiho narodniho parku kolem hory Revelstoke, ktera se tyci nad mestem stejneho jmena. Tento park predstavuje celkem maly izolovany ostrov vice mene puvodni prirody uprostred jiz vykaceneho a i jinak prumyslove vyuzivaneho uzemi. Nachazi se na zapadnich svazich Skalistych hor (stejne jako Glacier National Park v pohori, ktere se nazyva Kolumbijske hory, ktere jsou od hlavniho hrebenu Skalistych hor oddeleny udolim reky Columbia, ktera ma zhruba tvar obrovske spiraly a na konci sveho toku u pobrezi Pacifiku tvori hranici mezi staty Washingtonem a Oregonem), pred nimiz se zastavi a vyprsi skoro vsechny mraky prichazejici z Pacifiku. Prsi tam tedy skoro stejne intenzivne jako v pasmu nekolika desitek kilometru kolem pobrezi Pacifiku a obe tyto oblasti se vyznacuji stejnym typem destoveho pralesu, jehoz puvodni zbytky - porost obrovskych kanadskych cedru (temer tak velkych jako slavne kalifornske sekvoje - redwoods) je mozno v Mount Revelstoke parku videt. Dale je tam mozno pozorovat zivot v bazinach, ktere tvori jen nepatrnou soucast celeho ekosystemu, ale maji pro jeho rovnovahu velkou dulezitost. A pak tamtudy prochazi tok uz ponekud zmohutnele reky Illecillewaet s mnoha krasnymi zakoutimi. Kdyz jsme si tohle vsechno prohledli, tak jsme sundali z auta kola a vydali se na jizdu na vrchol hory Revelstoke, kam vede zdanlive kratka - pouhych 26 km, ale stale prudce stoupajici silnice zvana Meadows in the Sky Parkway (Silnice k loukam v nebi). Zacina v nadmorske vysce 498 m a konci asi 20 m pod vrcholem hory, ktera je vysoka 1936 m! Takze jsme ten vyskovy rozdil 1420 m prekonavali 3 az 4 hodiny. Louky nahore byly opravdu pekne, rozhled nadherny a cestou dolu jsme jen svisteli, jen bylo nutno skoro porad brzdit, protoze tam bylo spousta serpentin, ktere se nedaly projet rychleji nez 30 km/hod.

Navecer jsme se opet vypravili na cestu a pozde vecer jsme dorazili do Okanaganu ve srdci jizni casti Britske Kolumbie, coz je oblast kolem asi 120 km dlouheho jezera Okanagan. V cela jizni polovine Britske Kolumbie byste marne hledali nejakou vetsi rovinu. I v jejim vnitrozemi (B.C. Interior) je jeden kopec vedle druheho, tyto kopce jsou ale mnohem nizsi nez Skaliste hory nebo pasmo hor u pobrezi Pacifiku. To je zrejme duvod, proc tam spadne tak malo srazek. Tezke mraku z Pacifiku se nejprve zastavi o pribrezni pohori, kde z nich vyprsi o neco vic nez polovina vody, ktera napaji pribrezni destovy prales. Odlehcene mraky pak preletnou pribrezni hory a nizke pahorky Okanaganu a opet se zastavi az o hlavni pasmo Skalistych hor, kde z nich vyprsi zbytek vlahy. Oblast kolem Okanaganskeho jezera je velice sucha, snad jeste sussi nez jizni Alberta. Brehy jezera jsou skoro vsude velice strme a uz metr na hladinou jezera je zeme vyprahla. V lete je tam horko a jezero a jeho plaze jsou oblibenym cilem pro desetitisice koupanichtivych navstevniku. Vody jezera jsou mnohem teplejsi nez studeny Pacifik. Pokud se ovsem puda kolem jezera zavlazuje, da se tam vytvorit ovocny raj. Pestuji se tam jablka, broskve, merunky, tresne, vino, melouny a spousty dalsiho ovoce a zeleniny. Silnice podel jezera a v prilehlych oblastech lemuji v sezone desitky a snad i stovky velkych i malych stanku s cerstvym ovocem. Je take mozno si primo natrhat ovoce ze stromu. To je take hlavni dovud proc pres tuto oblast radi jezdime, prestoze to dnes zdaleka neni nejprimejsi a nejrychlejsi cesta jak se dostat do Vancouveru. Vzdycky se tam snazime nakrmit cerstvymi vitaminy na cely rok a pokud mozno si jeste neco dovest domu. To cerstve mistni ovoce chutna tisickrat lepe nez navoskovane nakonzervovane ovoce dovazene do manitobskych supermarketu z Kalifornie.

U jezera jsme se utaborili ve vesnici s priznacnym nazvem Peachland (Zeme broskvi). Rano jsme nejprve dost dlouho plavali v jezere, voda byla prijemna. Hned naproti mistu, kde ma podle starych indianskych povesti v hluboke vode pod prikrym brehem sidlit mistni pribuzna Lochnessky, hadovita obluda jmenem Ogopogo, ktera byla az do r. 1942 znama pod starym indianskym jmenem N'ha-a-itk. Spousta lidi dodnes pevne veri v jeji existenci a stale se podnikaji "vedecke" vypravy, ktere maji potvrdit jeji existenci. V kazdem pripade je to velice dobra reklama pro prilakani novych navstevniku! My jsme tam jako obvykle nic nevideli a ve vode nic nepotkali. Pak jsme se teprve vydali pomalu na jih podel pobrezi jezera na prohlidku onech stanku s ovocem, pomalu sjeli az na silnici c. 3, ktera se klikati z Alberty podel americkych hranic pres stovky malych i velkych kopcu a hor (a vice na zapad vede pres nekolik dalsich mensich ovocnarskych oblasti) a po ni se pak vydali odpoledne do Vancouveru pres dalsi vysoke hory v provincnim Manningove parku (kde jsou jeste hezci a rozsahlejsi alpske louky nez na vrsku hory Revelstoke, na ne jsme uz ale nemeli cas, stejne to tam nejvic kvete v cervenci, kdy jsme tam tenhle snimek v r. 1990 poridili).

Kdyz nepocitam uzkou prasnou drevorubeckou cestu (mozna ale byla vyasfaltovana od te doby kdy jsme po ni naposledy pred 10 lety jeli), ktera vede pres indianska uzemi na severu od Vancouveru z Lillooet do Pembertonu, odkud se pak da pres nove zimni lyzarske stredisko Whistler prijet do Vancouveru od severu, tak vsechny tri silnice (c.1, c. 3 a c. 5), ktere vedou z vychodu se nakonec sejdou ve meste Hope, asi 150 km na vychod od Vancouveru, kde se spoji a pokracuji jako c. 1 udolim mohutne Fraserovy reky (take je jeste mozno jet po stare uzsi klikatejsi c. 7 na druhe strane reky) az do Velkeho Vancouveru, ktery se rozklada kolem delty Fraserovy reky. Udoli (kanon) Fraserovy reky je u Hopeu siroke jen nekolik set metru a je z obou stran sevrene vysokymi horami. Jak se ale blizite k Vancouveru, na jihu se toto udoli postupne stale vice rychle rozsiruje do sirky nekolika desitek kilometru az hory na jihu zmizi do nedohledna a na jihu vevodi jen 3285 m vysoka hora Mt. Baker tesne za hranicemi ve state Washington, jejiz spicka je stale pokryta snehem a je casto bud schovana v mracich nebo z ni naopak nad mraky vykukuje jen spicka - trochu se tak podoba japonske hore Fudzi pozorovane z Tokia. Zato na severu se skoro porad zdvihaji vysoke hory hned za rekou. Udoli kolem Fraserovy reky mezi Hopem a Vancouverem se nazyva Lower Mainland (nizsi pevnina), je to asi jedina rovina a nejspis nejnizsi misto v cele Britske Kolumbii. Ma vlastni mikroklima mnohem teplejsi a slunecnejsi nez okolni hory, v zime tam malokdy nrzne. Snad jeste prijemnejsi teple mikroklima je pak na desitkach malych ostrovu rozhozenych mezi Vancouverovym ostrovem a pevninou, na nichz se s oblibou usazuji umelci, bohatsi penziste, proste kdokoliv, kdo ma penize nebo muze pracovat doma a prodavat svoje vytvory nekde uplne jinde, protoze na tech ostruvcich samozrejme zadne pracovni prilezitosti nenajdete. Tato oblast je oteplovana teplym morskym proudem, ktery tam konci. Je tam vetsinou tepleji nez v Seattlu a casto i nez v San Francisku. Obcas jsme se tam brouzdali i o vanocich az po kolena v mori.

Vzdycky kdyz sjizdim po nektere z tech tri silnic z vnitrozemskych hor do niziny u Hopeu a pak pokracuji smerem na Vancouver, tak uz mam skoro stejne dobry pocit jako kdyz se vracim na navstevu do Cech - pocit, ze se vracim domu.

Velky Vancouver se sklada asi z 20 nezavislych mest a osad, jejichz jmena jsou: Vancouver, Burnaby, New Westminster, Richmond, Delta, Surrey, Port Moody, Coquitlam, Port Coquitlam, North Vancouver, West Vancouver, Lions Bay, Belcarra, Anmore, White Rock, Langley, Maple Ridge a Pitt Meadows. Na ne souvisle navazuji na vychode dalsi mesta rozkladajici se podel Fraserovy reky - Matsqui, Abbotsford, Chilliwack a Mission, o nichz si nejsem jist jestli se take jeste povazuji za soucast Velkeho Vancouveru. "Centrum" (downtown) vlastniho Vancouveru je na vedlejsim obrazku - lezi na spicce Burrardova poloostrova (neni to ostrov jak se vedle muze zdat) na samem okraji Vancouveru. Za nim to tmave na uplnem konci poloostrova je Stanleyho park, ktery az do prvnich desetileti tohoto stoleti byval vojenskym prostorem a tak byl uchranen zastaveni, zachoval se tam temer puvodni les a dnes je to oblibene misto pro prochazky, jezdeni na kole, na koleckovych bruslich, atd. Voda za Stanleyho parkem (na severu) je Burrard Inlet, coz je asi 20 km dlouhy fjord, za nimz je na upati hor videt mesta North Vancouver a West Vancouver (Severni a Zapadni Vancouver). Po urcitou cast roku muzete ve Vancouveru ve stejny den lyzovat na vrscich hor nad mestem a koupat se v Pacifiku (pokud nejste prilis zimomrivi, ocean tam nikdy nijak moc horky neni). Vancouveruv ostrov a misto, kde dnes lezi Vancouver objevil asi pred 200 lety kapitan George Vancouver. Uz tenkrat se mu tam moc libilo. Cele uzemi velkeho Vancouveru bylo porostle destovym pralesem a dodnes je tam mozno v parcich videt obrovske az 150 let stare parezy - pozustatky stovky let starych cedru, ktere mely prumer nekolik metru. V tom lese bydlelo nekolik indianskych kmenu, jejichz male reservace se dodnes nachazeji na uzemi Velkeho Vancouveru, casto je to nekolik bloku ulic temer plne integrovanych do mesta. Indiani zjici v Britske Kolumbii dorazili do Ameriky z Asie pres Beringovu uzinu mezi poslednimi. Jedna se o velky pocet vetsinou malych kmenu, z nichz skoro kazdy mluvi jinym jazykem. Prumerny pocet lidi mluvicim jednim jazykem je tam snad jen asi 300. Nektere jazyky uz byly zapomenuty. Ve Vancouveru se treba nachazi kmen, v nemz uz zbylo jen asi 10 lidi, kteri mluvi svym puvodnim jazykem.
Dalsi informace o Vancouveru. Mapy Vancouveru. Mimochodem Vancouver neni hlavnim mestem Britske Kolumbie. Je jim mala Victoria, mesto s britskou atmosferou na jiznim konci Vancouverova ostrova. Vancouveruv ostrov byl osidlen Evropany driv nez hornata pevnina B.C. a byl samostatnou britskou kolonii. Kdyz byla zrizena kolonie i na pevnine, stal se jejim hlavnim mestem New Westminster, coz je dnes mala ctvrt Velkeho Vancouveru. Pozdeji byly obe kolonie spojeny v jeden celek.

Do (Velkeho) Vancouveru jsme dorazili vecer. Dalsi den jsme odpocivali, krmili se obrovskymi kanadskymi boruvkami, kterym se ve Vancouveru o okoli obzvlaste dobre dari (rostou na kerich az 3 m vysokych a pestuji se na spouste farem a ty vyslechtene byly ptaky zaneseny i zpet do volne prirody a napriklad huste zaplnily cely Prirodni park v Richmondu; vubec na pobrezi Pacifiku se dobre dari mnoha dalsim bobulim, vcetne ruznych divokych exotickych variaci malin, boruvek a ostruzin neznamych z Evropy) a vyrizovali navstevy.

4. zari jsme pak vyrazili na dvoudenni vylet na kolech. Brzo rano jsme se nechali prevezt z Horseshoe Bay ve West Vancouveru velkym trajektem B.C. Ferries pres Howe Sound (to je dalsi veliky asi 40 km dlouhy fjord, ktery vede od Vancouveru primo na sever; silnice vede jen po jeho vychodni strane, na zapade od nej jsou vysoke hory, neda se tedy objet) do Langdale na Sunshine Coast (Slunecnem pobrezi). Hned za Langdale mezi nami (byli jsme zrovna daleko od sebe) prebehl pres silnici krasny cerny medved. To bylo snad jedine velke zvire, ktere jsme tentokrat za celou cestu potkali (na pozorovani zvere je ve Skalistych horach nejlepsi casne jaro, kdy vselijaci jeleni a horske kozy a ovce sestupuji k silnicim, kde ze sterbin ve vozovce vylizuji zbytky zimni posypove soli a podel silnic nachazeji prvni jarni travu). Slunecne pobrezi se vyznacuje tim, ze tam hodne prsi, jako vsude v pribreznim destovem pralese. Rozhodne kdykoliv jsme tam predtim byli, bylo vzdy spis zamraceno. I tentokrat se ranni modra obloha dost brzo zatahla a odpoledne jsme nekolikrat trochu zmokli. Je tam ale moc krasne i v desti. Cesta vede po morskem pobrezi, kde jsou obcas plaze tvorene hladkymi vetsinou cernymi valounky, v mori je ke kamenum prisato mnoho ruznobarevnych morskych hvezdic a vsechno je pokryto malymi vapencovymi kuzely asi centimetr vysokymi, coz jsou skorapky nepohyblivych vzdalenych pribuznych krabu, kteri se nazyvaji barnacles. Na pacifickem pobrezi je rozdil mezi hladinou za prilivu a odlivu nekoliv metru, takze za odlivu se dost velka cast dna u pobrezi obnazi k podrobnemu zkoumani. Protoze tam jsou hned u pobrezi vysoke hory, cesta je pekne kopcovita malem jako ve Skalistych horach. Asi po 30 km prochazi mesteckem Sechelt, ktere je rovnez centrem stejnojmeneho kmene Indianu, kteri presli jako jedni z prvnich v Kanade na uplnou samospravu. Ve meste se nachazi jejich krasne nove obchodni a kulturni stredisko postavene v tradicnim stylu dlouhych domu Indianu z pacifickeho pobrezi (pred nimiz se tycily ty povestne vysoke totemy).

Asi po 80 kilometrech cesty je nutno prekonavat na trajektu dalsi fjord zvany Jarvis Inlet z Earls Cove do Saltery Bay. Tento fjord se ve vnitrozemi vetvi na vsechny strany a jedna z jeho odbocek prochazi velice uzkym prulivem asi 4 km od osady Egmont do rozsahleho Sechelt Inlet. Tento uzky pruliv se nazyva Skookumchuck Narrows - Skookumchuck v secheltstine znamena neco jako rychla ci divoka slana voda. V dobe mezi prilivem a odlivem je hladina voda ve Skookumchuck Narrows klidna a nevinna. Ale zhruba kazdych sest hodin se zmeni v dravou reku kdyz miliony krychlovych metru vody proudi pri prilivu do objemneho Sechelt Inlet a pri odlivu zase odtekaji zpet do more. Pri tom se tam vytvari na hladine schod, ktery pri maximalni vysce slapu je az 2 m vysoky a jeho smer se samozrejme zhruba kazdych 12 hodin obraci. Kolem jsou obrovske viry, do kterych uz bylo vtazeno beze stopy nekolik clunu, ktere se pres ten schod snazily rychle proletet. Ke Skookumchuck Narrows se neda dojet ani na kole, je treba ty 4 km ujit pesky po (pra)lesni stezce. V Egmontu, kam jsme si odskocili z hlavni silnice podel pobrezi, protoze bychom jinak museli vice nez dve hodiny necinne cekat na dalsi lod, jsem si sel alespon zaplavat do slane vody zalivu, moc dlouho jsem tam ale nevydrzel, byla uz moc studena. Jarvis Inlet a jeho okoli jsou velice malebne jak je videt z techto dvou snimku porizenych z horni paluby trajektu. A takhle to vypadalo na te nejnizsi, kde se prevazeji hlavne nakladni auta (osobni jsou i o jedno ci dve patra vyse) tesne pred pristanim, kdy vraty na pridi byla jiz otevrena.

Pozde vecer jsme po skoro 140 (se vsemi zajizdkami) dost namahavych kilometrech dorazili do nekolikatisicoveho mesta Powell River, vetsina jehoz obyvatel pracuje v celulozce drevorubecke firmy MacMillan Bloedel. Cestou jsme potkali mladou divku z Noveho Zelandu, ktera jela pomalu sama na kole opacnym smerem a planovala na trasu z Powell River do Vancouveru dva nebo tri dni. Takovemu mestu jako je Powell River se tady rika company town (mesto zavisle na jedinem zamestnavateli). Vypadalo velice bohate, ale obrazkem te mohutne dymajici celulozky se alespon nikde na Internetu nikdo nechlubil (toto je muj vlastni snimek porizeny druhy den rano z lodi). Nejak mi tam ale opticky ani nevadila, svou impozantnosti se tam do sve velke zatoky na pozadi mohutnych hor se svymi oblaky bileho dymu nebo snad pary, ktera se misila s bilymi prirodnimi oblaky nad horami, malem hodila. Ovsem, klasicke postupy pouzivane v kanadskych celulozkach byly a vetsinou jeste jsou zdrojem dosti skodlivych emisi. V Powel River konci silnice, dal na sever se podle pobrezi Britske Kolumbia da pokracovat jedine po mori.

V patek rano jsme se pak nalodili na prvni trajekt smerujici na Vancouveruv ostrov. Jako vetsina flotily BC Ferries to byla dost velka lod, ktera do svych utrob pojme pekne velke stado osobnich i nakladnich aut. Takhle to vypadalo na jeji nejhorejsi palube. Preplavba na ostrov trvala neco malo pres hodinu. Vancouveruv ostrov je dlouhy 520 km a nejvic asi 150 km siroky. Je na nem spousta hezkych mist, zapadni pobrezi je vystavene divokemu priboji Pacifiku a je casto nekolik desitek az set metru do vnitrozemi zakryto mlhou a vodni tristi. Nachazi se tam Pacific Rim National Park a na jih od nej asi 60 km dlouha pobrezni turisticka stezka, podle niz neni naprosto zadna civilizace a jejiz pruchod obvykle trva asi sest dni. Na ostrove zije i velke mnozstvi spisovatelu a jinych umelcu. Dalsi informace o ostrove je mozno najit tady:

Na ostrove jsme pristali ve meste Comoxu blizko velkeho mesta Courtenay. Po Vancouverove ostrove by bylo mozno jezdit cele tydny, tolik casu jsme ale ani tentokrat nemeli. Jeli jsme jen 115 km na jih do Nanaima (kousek na sever od nehoz je ta sporna torpedova zkusebni strelnice) odkud jsme se vecer vratili zpet do Horseshoe Bay ve West Vancouveru (preplavba trvala 1 hod 40 min, ty predchozi byly o neco kratsi). Pri jezdeni po Vancouverove ostrove nas prekvapilo jak tam za posledni leta zesilil dopravni ruch. Prestoze jsme tam vetsinou jeli po nove silnici dalnicoveho typu, ktera nekopirovala nerovnosti terenu jako stara silnice na Slunecnem pobrezi, bylo rozhodne mnohem prijemnejsi jezdit na kole po Slunecnem pobrezi, ktere je navic velice malebne. Na ostrove nas stale predjizdela velka nakladni auta, vetsina z nichz uz byly tahace se dvema privesy, ktere se svymi mirne se vlnicimi soupravami casto projizdeli jen asi ve vzdalenosti pul metru od nas. Obcas mi to pripadalo jako vecnost, nez se kolem me tech 10 ci 12 naprav s velkymi pneumatikami prehnalo. Casto se mi stalo, ze kdyz jsem si uz zacal myslet, ze to mam za sebou, prehnaly se kolem jeste dalsi tri napravy druheho privesu. Presto zustava Vancouveruv ostrov i nadale oblibenym cilem cyklistu. I kdyz uz bylo 5. zari, potkavali jsme tam mnoho jinych cyklistu jezdicich jednotlive i ve skupinach.

Dalsi den v sobotu odpoledne byl uz zase nejvyssi cas se vratit domu. Z Hopeu jsme jeli na vychod tou nejrychlejsi cestou, po nove (postavene asi pred 10 lety) silnici Coquihalla (c. 5), coz je jedina silnice v Kanade, o niz je mi znamo, ze se na ni vybira poplatek za jeji pouziti (v jedinem miste zhruba v prostredku, je to silnice vedouci pres hory pustinou, v niz nejsou zadne jine cesty, neni tedy zadna moznost tu jedinou vyberci stanici objet). Z Kamloops jsme pak dale pokracovali primo na sever po c. 5 do Jasperu. Je to silnice s malym provozem oblasti, kde se na 400 km nachazi asi jen 11 vetsinou malinkatych osad. Vyhodou je, ze krajina je tam uz jen malo zvlnena - smerem na sever prechazi krajina do severskych plani a pozdeji do tundry. I prejezd Skalistych hor u Jasperu je mnohem pozvolnejsi nez u Banffu, prestoze tam cesta nejprve vede kolem nejvyssi hory kanadskych Skalistych hor (Mt. Robson, 3954 m). O nejakych 500 km dale na sever vede jeste jedna silnice vychodozapadnim smerem, c. 97 z Dawson Creek do Prince George a na ni uz se zbytky Skalistych hor projevi jen jako nevelky zlom v krajine, kdyz sjizdite z albertske nahorni plosiny (Alberta za Skalistymi horami ma prumernou nadmorskou vysku kolem 1000 m) do nizsi Britske Kolumbie.

V noci byla silna mlha a spatne se jelo, tak jsme si nakonec alepon na par hodin postavili stan. Druhy den jsme casne rano projeli Skaliste hory u Jasperu, o nekolik hodin pozdeji Edmonton, hlavni mesto Alberty a snad nejsevernejsi velkomesto Kanady (asi 750 tisic obyvatel) a pak jsme pokracovali po yellowheadske silnici (c. 16) pres Sakatoon, druhe nejvetsi mesto Saskatchewanu az do Winnipegu, kam jsme dorazili v pondeli dopoledne nekdy pred 10 hodinou.

Par set kilometru za Edmontonem jsme si v nedeli jeste na jedne male farme s obtizemi natrhali 4 litry jahod (tzv. U-pick farmy jsou zde velmi popularni, U=you - americky pravopis, U-pick tedy znamena "natrhas si sam"; vic cestvejsi ovoce ci zeleninu uz dostat nemuzete nez kdyz si ji natrhate sami, muzete se pritom hned dosyta najist a je to samozrejme levnejsi nez kdyz kupujete natrhane ovoce). S obtizemi, protoze vetsinu plodu byla jeste zelena a na trsech jahod bylo jeste vice kvetu nez plodu. Myslel jsem si, ze to jsou jahody staleplodici a tak jsem se ptal majitelky kolikata uroda to je. Odpovedela, ze teprve prvni, ze u nich meli letos moc spatne pocasi, ze to jsou normalni jahody, ktere mely byt zrale uz v cervenci. Ze kdyz bude jeste par hezkych dni, tak snad jeste staci dozrat. To hezky ilustruje problemy severskeho zemedelstvi s kratkou vegetacni sezonou, kdy casto uroda nestaci dozrat a byt sklizena pred prichodem snehu. Jinak tam meli nadhernou cernozem, takze kdyz se pocasi vydari, uroda je bohata. U nas v jizni Manitobe byly jahody a vsechno ostatni letos take ponekud zpozdene, ale jen asi o dva tydny.

Nakonec jsme tedy projeli vsechna velka mesta zapadni Kanady, i kdyz nektera bez zastavky, autem jsme ujeli celkem 5300 km a na kolech dalsich vice nez 500km.