V Praze jsem tentokrát strávil jen asi 24 hodin - v príjemné predvánoçní atmosfére. Praha a hlavnë Prazanky se zdají být stále více elegantní. Výbër druhû chleba a peçiva stále sirsí a chutnëjsí. Sortiment rûzných morských ryb a jiných potvor vëtsí nez co jsem kdy vidël ve Winnipegu, který je bohuzel daleko od vsech morí. Spanëlské mandarinky klementínky, které byly nabízeny po celých Çechách (i kdyz v nëkterých místech mimo Prahu ponëkud horsí namrzlé a nahnilé kvality) chutnëjsí nez jakkékoliv jiné citrusové plody, které jsem pred tím ochutnal. Dokonce chutnaly i lépe nez úplnë çerstvé zralé mandarinky, které jsem kdysi v hojné míre konzumoval v Japonsku. A uz vûbec se nedají srovnávat s predçasnë sklizenými çínskými a japonskými mandarinkami, které je nejçastëji mozno koupit ve Winnipegu. (Klementínky nakonec dorazily minulý týden i do Winnipegu. Byly nabízeny jako spanëlské mandarinky, prestoze byly prodávany v pûvodních krabicích, na nichz je napsáno "Marocký produkt" a také "Navoskované citrusové plody". A na té vrstviçce vosku byla po dlouhé cestë z Maroka çasto jestë i vrstviçka plísnë a sem tam nëkterá mandarinka byla zcela shnilá. Vsak jsou také nabízeny za hodnë nízkou cenu. Presto chutnají skoro stejnë dobre jako ty prazské a stále jestë mnohem lépe nez ty podtrzené z Çíny a Japonska.)

Ve srovnání s Prahou je výbër zbozí v Havírovë stále dosti zalostný, v nëkterých obchodech snad i horsí nez byl çeský prûmër 80. let. Rozdíl mezi Prahou a zbytkem republiky se zrejmë stále prohlubuje, coz se mnohým Prazanûm mûze líbit, ale k dobré atmosfére v celém státë to asi moc neprispívá. Mimo Prahu jsem slysel stíznosti na to, ze Praha je zvlástní stát ve státë, nebo ze "Prazáci jsou blbí". Pri prevodu auta z jednoho okresu do druhého uz není treba mënit státní poznávací znaçku, takze lidé na Moravë mohou vlastnit ojetá auta s prazskou SPZ. Je mozno vidët takovou znaçku doplnënou nápisem "Já nejsú Prazák".

Pres vsechny nárky o zdrazování a pres zprávy o spatné ekonomické situaci, o lidech bydlících dlouhodobë v mëstké kanalizaci, atd., není (treba ani v tom velkou nezamëstnaností postizeném Havírovë) viditelné nëjaké zjevné lidské zoufalství. Myslím, ze jsem za celou dobu vidël jen jednoho zebráka a to blízko Karlova mostu v Praze. Vsude je naopak vidët dost psû, jejichz vydrzování v mëstkých bytech úplnë zadarmo asi není. Ale je fakt, ze jsem hodnë çasu odpoçíval na poklidném venkovë a nemël ças na nëjaké sociální výzkumy.

I na odlehlém Rumbursku panuje i nadále nadprûmërná nezamëstnanost.

Ve vëtsinë osobních vlakû stále jestë neteçe voda na záchodech a málokdy tam bývá toaletní papír, ale existují uz i perfektnë çisté rychlíky se záchody vybavenými papírovými ruçníky a se splachováním a prívodem vody do umývadla ovládanými zelenë svítícími spínaçi ve stënë A na krátkých tratích se objevují nové pëknë vypadající vagóny rûzných typû. Osobní vlaky stále jestë prekonávají vzdálenost 91 km mezi Prelouçí a Prahou za dvë hodiny i více. Minimálnë jeden ranní rychlík to vsak uz stihne za pouhou 1 hodinu a 6 minut. A 250 km mezi Ostravou a Pardubicemi urazí rychlík za pouhé asi 3 a pûl hodiny. A pri zpozdëném odjezdu vlaky zpozdëní pred príjezdem do cíle dohánëji! V Praze je mozno dostat v metru zadarmo stejnojmenný deník, který se mimo normálního zpravodajství snazí propagovat hromadnou dopravu.

Vsiml jsem si, ze alespoñ ve východních Çechách a na severní Moravë je mnohem více jmelí nez v minulosti. Nejen na dubech a jiných lesních stromech, ale obças i na stromech ovocných. Je to snad dûsledek nedávného silného zneçistëní ovzdusí, které snízilo obranyschopnost stromû proti cizopasnému jmelí? Nebo se jedná o nëjaký prirozený prírodní cyklus?

Pësí zóna v centru Ostravy je docela príjemné místo. Zádné çichatelné zneçistëní vzduchu jsem tam nezaregistroval.

V programech kin je o poznání vëtsí procento çeských filmû nez pred dvëma lety. Takze jsem staçil shlédnout celé tri nové çeské filmy. Jeden z nich, "Návrat idiota", v novém pëkném komorním kinë Evald na Národní trídë v Praze. Líbil se mi stejnë jako i "Pelísky". Ten tretí byl "Eliska má ráda divoçinu", ze kterého jsem odesel s dost smísenými pocity. Byla v nëm sice ucházející hudba a spousta barevných detailních zábërû, ale jinak to snad mëla být glorifikace stavu po pozití halucinogenních hub. (A to byl prosím - podle priznání reziséra pred premiérou v Havírovë - natoçen za pomoci státního príspëvku 4 miliónû korun. V Kanadë by se urçitë poskytnutí verejných penëz na film s podobnou tématikou stalo predmëtem velké kritiky ze strany çásti verejnosti.)

Hudba filmu "Eliska má ráda divoçinu" je ve stylu housemusic, o nëmz jsem nikdy pred tím neslysel (coz vûbec nic neznamená), ale ani moje dcery ho neznají a zrejmë ani nikdo jiný v nasem okolí. Také vsechny webové stránky o housemusic, které jsem nasel, byly jen evropského nebo israelského pûvodu (jedna z nich napr. tvrdí, ze housemusic je nikdy nekonçící vyznání lásky). Takze housemusic zrejmë vznikla v Evropë a pres Atlantik se zatím nedostala!

Kdyz jsem o tom pak premýslel, není "Eliska má ráda divoçinu" vlastnë jen obrazem toho jakým zpûsobem se baví (ubíjejí ças) lidé, kterí v dnesní dobë mají dost penëz, stejnë jako treba dnes jiz klasická a uznávaná opereta "Çardásová princezna" od E. Kálmána (jejíz zvlástní rozsírené predstavení s úvodním výstupem oslavujícím herecký zivot a s sampañským pro diváky o poslední prestavce v ostravském divadle Jirího Myrona predstavovalo originální oslavu Silvestra) je v podstatë obrazem toho, jak se bavila smetánka doby pred sto lety?

Pro úplnost, v Praze jsem staçil shlédnout i Hamleta provedeného jako muzikál v novë otevreném divadle u Kalicha v Jungmanovë ulici. Jeho jednotlivé písnë se dobre poslouchaly, zajímalo by më ale, co by tomu asi rekl Shakespeare?

A kdyz uz jsem u té kultury, v knihkupectvích bylo pred Vánocemi mnoho nových i znovuvydaných zajímavých knih. Mezi nimi i preklad knízeçky rozhovorû se slavným americkým lingvistou a sociálním aktivistou Noamem Chomskym nazvané "Tajnosti, lzi a demokracie", ve které se çtenári dostane dosti odlisný pohled na souçasnou americkou skuteçnost a nedávnou historii, nez jakou vykreslují velká media. Vydalo nakladatelství Votobia. Je to velice uziteçná knízeçka pro kazdého, kdo chce porozumët souçasnému svëtu.

Na vrcholu Lysé hory jsem zazil vánici, za kterou by se ani Manitoba nemusela stydët.

Zabednëné a nëkdy i vykradené zprivatizované hotely a zotavovny hyzdící svahy Beskyd jsou výmluvným svëdectvím toho, ze s privatizací po r. 1989 urçitë nebylo vsechno v porádku.

O zemëdëlství si mnoho (vëtsina?) obyvatel çeského venkova myslí, ze ho snad predchozí porevoluçní vlády programovë likvidovaly. I mûj strýc z jizních Çech, který pres vsechno sikanování 50. let vydrzel jako jeden z velmi mála rolníkû soukromë hospodarit nepretrzitë od r. 1948 az do r. 1989, prý tvrdí, ze v nëçem to pred r. 1989 bylo pro nëj snadnëjsí nez dnes.

Vûbec nechápu, jak to, ze zákony bez postihu umoznily (nebo alespoñ proç se nikdo nahlas nebouril), aby bývalý funkcionár JZD získal do svého vlastnictví veskeré pozemky a majetek svého bývalého druzstva (a snad i çásti okolních), utvoril z toho s.r.o., vypûjçil si pro ni asi 100 miliónû korun a po nëkolika letech neúspësného hospodarení doma a asi jestë ménë úspësné expanzi na úrodnou Ukrajinu, vyhlásil bankrot své firmy, poté co prý prevedl veskerá její zbývající aktíva na svou sestru, takze z tëch 100 miliónu nemusel (nebude muset) vracet snad ani halér.

Zásobování potravinami mého zapadlého Ledce vsak rozvíjející se kapitalismus v malém prospël. Jeden z místních starsích chatarû si tam totiz otevrel obchûdek s potravinami, snad hlavnë proto, aby mël nëjakou çinnost. Stánek je otevrený trikrát týdnë a je zásoben mimo jiné çerstvým, çasto jestë teplým chlebem, který majitel osobnë vozí z 20 km vzdálených Pardubic. Moje maminka si pochvaluje, ze tak dobrý chleba tam nikdy predtím nebylo mozno koupit. Ceny jsou pritom srovnatelné s cenami supermaketû v okolních mëstech.

Z mnozství explicitnë nábozenských katolických poradû (msí apod.), odvysílaných v çeském verejnëprávním rozhlase, by se dalo usuzovat, ze v Çechách není 30% katolíkû, ale alespoñ 99%. Pro srovnání, v kanadském verejnëpravním rádiu CBC jsem snad msi nebo jiný vylozenë nábozenský porad jestë nikdy neslysel, prestoze tu Boha máme stále jestë v ústavë. Pouze porady o spiritualitë a nábozenství, které se vsak snazí vënovat stejnë nejrûzným duchovním smërûm vçetnë ateismu. A knëzí jsou v Çechách zrejmë stále jestë placení státem, zatímco v Kanadë si je musí vydrzovat vërící, kterí jejich sluzeb pouzívají. Jen pro duchovní a církve, které se skuteçnë zabývají nëjakou dobroçinností, existují jisté dañové úlevy (duchovní napr. nemusí platit danë z çásti platu, která je urçena jako príspëvek na bydlení).