Çervená trasa — nase cesta do Vancouveru pres çtyri národní parky (Banff, Kooteney, Glacier, Mt. Revelstoke) a kolem jezera Okanagan ve vnitrozemí B.C., a jízda po Sluneçném pobrezí a východním pobrezí Vancouverova ostrova.

Rûzová trasa — cesta zpët do Winnipegu.

Místo prozkoumávání nových míst jsem tentokrát vyrazil s dcerami Evou a Zuzanou na výlet do západní Kanady - na "kontrolu" té obrovské oblasti, kde se vsude cítíme docela doma. Holky se mnou na jare zaçaly trochu více jezdit na kole a tak jsme si sebou vzali i jízdní kola. Vlastnë jen dvë, protoze Evë ho nëkdo v polovinë srpna ukradl (pres noc zamçené u domu) a pred odjezdem si zádnou vhodnou náhradu ve Winnipegu nestaçila koupit. Z nejrûznëjsích dûvodû jsme vyrazili se zpozdëním az odpoledne 27. srpna. Po odjezdu z Winnipegu se brzy zaçalo mraçit a pak jsme po vëtsinu noci mohli pozorovat tri bourky, které svými blesky témër nepretrzitë ozarovaly plochou prérijní krajinu na stovky kilometrû daleko. Bylo to docela úchvatné divadlo. Jedna z nich rádila na severu, druhá na jihu a tretí na západë prímo pred námi. Skrz ní jsme nakonec nëkdy po pûlnoci brzo po prûjezdu Reginou v jizním Saskatchewanu projeli - dvakrát jsme se ocitli asi na pûlhodiny v silném lijáku s malým krupobitím. Ráno uz zase svítilo slunce a z rádia jsme se dozvëdëli, ze ty kroupy zpûsobily na mnoha místech jizního Saskatchewanu pëknou paseku - velké skody na úrodë a snad i na zvíratech.

V jizní Albertë, kde jsem je dríve nikdy nezaregistroval, nás na jednom jezere prekvapilo velké hejno pelikánû (i u nás v jizní Manitobë poçet pelikánû poslední dobou nëjak roste). Jezera v jizní Albertë a hlavnë v Saskatchewanu jsou totiz dost slaná. Je to oblast, která se nachází v destovém stínu Skalistých hor, srázky jsou tam minimální. Je to polopoust, v níz na jizních svazích rostou i dva druhy kaktusû. Je to souçást souvislé suché poustní a polopoustní oblasti, která se táhne od jihu USA az nëkam ke Calgary). Prijemným prekvapením bylo, ze se zrejmë podarilo vzkrísit rádio CKUA - pod názvem CKUA Radio Network tam opët vysílají alespoñ dva vysílaçe (místo drívëjsích asi 10) této stanice. Odpoledne jsme dorazili do Calgary do obchodu Mountain Equipment Co-op (je to druzstvo prodávající výluçnë statisícûm svých çlenû po celé severní Americe vybavení pro nejrûznëjsí çinnosti v prírodë; má jestë obchody ve Vancouveru, Torontu a Ottawë (od r. 2003 i ve Winnipegu) a zásilkovou sluzbu). Od mé poslední návstëvy pred tremi lety se prestëhoval do moderní, mnohem vëtsí budovy; v té staré ted sídlí kláster jakési obskurní víry! Pak jsme potrebovali hlavnë koupit pro Evu nové kolo. Výbër v Calgary na konci sezóny byl stejnë malý jako ve Winnipegu a tak jsme nakonec celkem levnë koupili pouzité kolo, které bylo po opravë jedné pneumatiky a malém serízení okamzitë schopno najezdit stovky dalsích kilometrû. (Nakupování v Albertë má tu výhodu, ze je to jediná provincie v Kanadë, kde není provinçní dañ z prodeje (pridané hodnoty), která vsude jinde çiní alespoñ 7%. Alberta si to mûze dovolit, protoze se tam tëzí nafta.)

Veçer jsme se pak presunuli do Skalistých hor do kempingu v Johnston's Canyon v Banffském národnim parku. I tam se projevují úsporná opatrení kanadské federální vlady. Národní parky si nyní na sebe pokud mozno musí vydëlat. Zatímco asi pred 10 lety se za celoroçnë platné povolení ke vstupu do vsech národních parkû v Kanadë platilo $25 a pred tremi lety $40, dnes je to uz $70. Pred tremi lety se za trídenní povolení platilo asi 5 dolarû, dnes je treba platit za kazdý den 10 dolarû, takze za tri dny to dëlá 30 dolarû (vsechny tyto ceny jsou pro skupinu 2-10 lidí, neboli jedno auto). Protoze snad vsemi národními parky ve Skalistých horách procházejí dálkové silnice, auta, která po nich jen bez zastavení projizdëjí, nemusí platit. Na rozdíl od drívëjsích let se nyní mnohem prísnëji kontroluje, zda nëkterá z neplatících aut v parcích nezastavila. Napr. vsechna parkovistë u zaçátkû turistických stezek tam nyní objízdëjí zrejmë k tomu urçení pracovníci, kterí kontrolují, zda vsechna parkující auta mají vystavené platné povolení ke vstupu do parku a provinilcûm hned vypisují pokuty. Poplatky za prenocování v kempincích také za poslední tri roky vzrostly asi o 50%. Je ale pravda, ze za tu dobu alespoñ byly mnohé kempingy a dalsí vybavení parkû obnoveno nebo zmodernizováno.

Dalsí den (v pátek) jsme vsichni tri vyrazili na kolech vëtsinou stále do kopce smërem na Jasper nejprve po Bow Valley Parkway (rekreaçní silnici údolím reky Bow), kde jsme bez nehody projeli i dvacetikilometrovým úsekem, na jehoz zaçátku bylo varování, ze se tam vyskytuje medvëdice grizzly (grizzly je masozravý) s medvídaty, která tam nedávno nëjakého cyklistu napadla, prozkoumali jsme lyzarské stredisko nad Lake Louise a pak pokraçovali po Icefields Parkway (rekreaçní silnici ledovcových polí). Asi po 60ti km jízdy nëkde u Hectorova jezera mëla Zuzana stálého stoupání uz dost a zaçali jsme se vracet. Zpët to slo samozrejmë mnohem lépe a tak jsme si jestë v pûlce cesty vyslápli prudký çtyri kilometry dlouhý kopec od transkanadské silnice k velice krásnému jezeru Lake Louise (a nakonec dojeli az na jeho samý konec). U jezera stojí jeden z tëch obrovských drahých horských hotelû a je oblíbeným cílem vsech mozných autobusových zájezdû, takze je tam mozno se bavit zdravením çetných japonských turistû v jejich materstinë (nëkdy je to mírnë sokuje, ale vzdycky velice potësí, i kdyz se pak ukáze, pokud se se mnou náhodou chtëjí dát více do reçi, ze ten bílý dábel, který je pozdravil, toho o moc víc neumí). Odhaduji, ze tëch 120 km, které jsme ten den najezdili, by mohlo být asi stejnë namáhavých jako 160-180 km tady v rovinách Manitoby, kde holky pred tím v jednom dni najezdily nejvíc asi 85 km, na víc nikdy nemëly ças.

Noc tam v horách byla uz dost chladná, ráno bylo auto pokryté námrazou. V sobotu ráno jsme se zabalili a celý den jsme se premístovali i s autem na jih do Radium Hot Springs v Národním parku Kooteney. Auto rídila hlavnë Zuzana, která si ten den, vzdy kdyz na nás nëkde çekala, udëlala vëtsinu domácích úkolû, které na dva týdny dopredu ve skole vyfasovala, protoze u nich skolní rok zaçal uz 25. srpna. Z tohoto dne jsou následující fotografie:

V nedëli ráno jsme nalozili vsechna kola a prejeli zhruba o 100 km dál na západ do Ledovcového národního parku. Tím jsme v minulosti uz mnohokrát projízdëli, ale nikdy nebyl ças se tam zastavit. Je to celkem malý park, ale je to jedno z nejrozmanitëjsích míst ve Skalistých horách s velice çlenitým teréném, se spoustou vysokých hor, na nichz je více nez 400 ledovcû nejrûznëjsích velikostí, a s nëkolika vegetaçními pásmy. Park se rozkládá kolem Rogersova prûsmyku, jehoz nejnizsí bod je v nadmorské výsce 1237 m. Prûsmyk byl objeven v roce 1881 majorem Rogersem, který hledal vhodnou trasu pro transkanadskou zeleznici. Zeleznice vedoucí tímto prûsmykem byla dokonçena uz v r. 1885. Je to ale místo, kde v zimë padá velké mnozství snëhu a z prudkých svahû stále padají do prûsmyku laviny. V tëchto tëzkých podmínkách tam v prvních letech po zahájení provozu na zeleznici prislo v lavinách o zivot nëkolik set zelezniçárû, kterí mëli za úkol udrzovat prûjezdnost trati. V r. 1916 byl proto postaven tunel a zeleznice se odstëhovala hluboko pod povrch prûsmyku. V r. 1962 byla ale prûsmykem vedena transkanadská silnice. Dnes je podle této silnice vybudováno 18 palebních postavení pro dëla, z nichz speciální jednotka kanadské armády ostreluje v zimë svahy okolních hor, jakmile se na nich vytvorí lavinové podmínky. Pred takovým preventivním spoustëním lavin je silnice samozrejmë uzavrena a je otevrena teprve az je z ní vsechen sestrelený sníh odstranën, coz muze nëkdy trvat mnoho hodin, jak jsem jednou v zimë na vlastní kûzi zazil.

Ledovec se do angliçtiny prekládá tremi zpûsoby: ten, který plave v mori je iceberg. Rozsáhlý ledovec, který pokrývá vrcholky pohorí (a vëtsinou ho zdola z údolí není vûbec vidët) je icefield (ledové pole). Jazyky, které z takového pole vybíhají dolu do údolí se pak nazývají glaciers. My jsme hned po príjezdu do Glacier National Parku vyrazili na túru k jednomu z nejvëtsích ledovcû, který se tam vyskytuje, k Illecillewaet Glacier do nadmorské vysky asi 2500m. Nëkolik obrázkû z této túry najdete tady:

Na prvním obrázku je (kromë Zuzany a Evy) hluboko v údolí vidët transkanadskou silnici asi 1 km na západ od jejího nejvyssího bodu v Rogersovë prûsmyku. V tom lese dole bylo podél stezky spousta modrákû (to je ten druh hribû, které jsou po rozríznutí nejprve krásnë zluté a pak velice rychle zmodrají) a také dost pravých hribû. Ten "mraveneçek" na rozhraní stínu a svëtla na tretí fotografii je Eva. Na druhém a tretím obrázku je dobre vidët zcela holou skálu pod koncem ledovce. Je to prostor, který ledovec zaplñoval ve velice nedávné dobë. Vsechny ledovce ve Skalistých horách totiz v posledních desetiletích tají a ustupují. Illecillewaetský ledovec, který je jedním z nejdéle a nejvíce zkoumaných ledovcû (uz od r. 1887), ustoupil od poloviny minulého století, kdy skonçilo poslední chladné období v nedávné historii Zemë, témër o 2 km! Kdyz bude tento proces pokraçovat i nadále stejnë rychle, zmizí celý ledovec bëhem prístích 50 let! Z toho, co je mozno vyçíst z rûzných geologických nálezû se zdá, ze rozsah ledovcû se v minulosti stále znaçnë mënil. Pred 900 lety Illecillewaetský ledovec napríklad vydatnë rostl a pravdëpodobnë zaplñoval celé to údolí se silnicí z první fotografie. Bëhem posledního miliónu let byla celá Kanada zcela pokryta vrstvou ledu, místy az 1,5 km silnou, celkem trikrát. Poslední velká doba ledová skonçila asi pred 10 tisíci lety. Pak následovalo teplé období, na jehoz konci pred 6 tisíci lety (v dobë vzniku zemëdëlství v Mezopotámii a severní Africe) nezûstaly na jihu Britské Columbie vûbec zádné ledovce. Horniny stlaçené silným ledovým príkrovem poslední doby ledové se na nëkterých místech stále jestë pomalu zbavují své deformace.

Po sestupu dolû jsme strávili krásnou noc na brehu huçící divoké ledové reky Illecillewaet, která odnásí vodu vzniklou táním stejnojmenného ledovce.

Pokraçování tady